Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 7. kapitola

03.12.2013 (18:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1752×

Chodila jsem kolem ostatních pokojů. Bydlí v téhle díře někdo jiný kromě mě? Používá někdo stejně nekvalitní sliz na umytí rukou, jemuž tady říkají tekuté mýdlo? Nebo je tu ten motel jen tak na okraj, aby tu mohl jednou za rok přespat člověk, který ani netuší, do čeho jde...? Musím to skoncovat! Už tu nechci být ani vteřinu, nechci už dýchat sychravý forkský vzduch!

Frenk byl pořád v mém pokoji, už dobrých patnáct minut, ale já pro něho chodit nebudu. Řekl, že jdeme dokončit to, co beze mne nezvládne, tak tu čekám! Nevím, jestli čeká na tmu... na mne... Ale já to nepotřebuju. Nepotřebuji zabít Cullena ani Alice, takže jestli něco Frenkie chce, bude si pro mě muset přijít.

Čekala jsem dalších patnáct minut a už ztrácela trpělivost. Matná tma se snesla na toto bizardní městečko a lampy, které se měly ladně rozsvítit, jen poblikávaly. Už mě to začíná pořádně srát! Ne že bych neuměla vzít za kliku a vkročit dovnitř, vstoupit do toho interierového zázraku, jenže tu radost mu neudělám. Zvlášť ne teď, když on čeká na mě. Určitě leží na posteli, vymýšlí, jak mě zase připraví o mysl, blaženě se usmívá a čeká, až se tam připlazím a budu nažhavená na jeho rozkazy. Myslela jsem, že jdeme rovnou, ale Frenk je prostě složitá osoba. 

Nadcházejících třicet minut jsem seděla na zemi, nohy vystrčené pod zábradlím, hlava zakloněná až skoro na zemi. Už jsem usínala tou nudou. V téhle pozici jsem už dobrých dvacet minut, těch deset předešlých jsem se snažila všemožně nahlédnout do pokoje, ale záclony jsem zatáhla až moc dobře. Neviděla jsem ani milimetr toho, co se vevnitř děje. Frenk ví, jak člověka vydeptat. Celý pokoj za oknem je temný, to nezakryje pouhá látka. Jako by tam nikdo nebyl. Možná si zdříml nebo je v koupelně - nebo tam vůbec není? Už začínám pochybovat, jestli se mi celá tahle šaráda jen nezdála.

Už to nevydržím! Musím dovnitř! Opatrně jsem otočila koulí - klikou, která lehce pasovala do dlaně. Po očekávaném cvak se dveře otevřely. Viděla jsem jen temno, tmu. Pootevřela jsem je asi do půlky a rozhlédla se. Nikde nikdo. Rychle jsem vklouzla do pokoje a tichounce zavřela. V pokoji byl naprostý klid. Postel vypadala neporušeně a z koupelny nevycházelo už vůbec žádné světlo. Co je tohle za komedii?!

„Frenku!" zvolala jsem poraženecky. „Co to má, kurva, být? Čekám na tebe snad dvě hodiny!"

Ale slyšela jsem jen zadunění pevných stěn pokoje, tak pevných, až se málem rozpadly. Už toho mám dost, jdu do koupelny! Nikde jinde být nemůže! Než jsem tam vstoupila, ještě jsem zkontrolovala strop. Jen pro případ, že by se i Frenk díval na akční filmy nebo kdyby byl Spiderman.

Skočila jsem tam s neskrývaným odhodláním. „Frenku, ty chlupatej bastarde! Kde jsi?" tázala jsem se vlastní podobizny v zrcadle a toaletní mísy. Byla prázdná jako studnice mých nápadů.

Co to má být? Mám snad halucinace? Existuje vůbec nějaký Frenk, nebo jsem si vysnila všechnu tuhle šarádu? Co se to, do prdele, děje?

Při téhle mé poslední myšlence zaduněly dveře. Někdo na ně s naléhavostí zaklepal. Takže Frenkie si ze mě dělá jenom srandu? Nechá mě dvě hodiny dřepět před motelem, a jakmile se odhodlám jít dovnitř, zaklepe na mě?! Asi ho zabiju! Rychlostí zvuku jsem se vydala ke dveřím a se vztekem je otevřela.

„Co si, sakra, myslíš, že..." Ale nebyl to Frenk, byl to Edward. Překvapením jsem jen zmateně zírala na jeho dokonale se lesknoucí vlasy.
„Bello!" zavyl s oddechem. „Jsi v pořádku," řekl a objal mě. 
„Jo, v pohodě," pípla jsem přes jeho chladná ramena. „Nemám být?" dodala jsem, když si uvědomil, že mě objímá nějak dlouho a začíná mi naskakovat husí kůže.
„Je tam zima," řekl a s úsměvem mě chtěl zase obejmout. 
„Co se, sakra, děje?" řekla jsem, zatím ještě klidně.
„No, přišel za mnou nějaký muž a mluvil o tobě, už si ani nevzpomínám, co všechno říkal, ale najednou jsem měl pocit... Měl jsem tak divný, nepopsatelný pocit. A nutkání! Nutkání okamžitě za tebou přijet."
„Ale jak vidíš, nic mi není." Edward vypadal nějak vygumovaně, už vím, kam Frenk zmizel, a vsadím se, že se mi bude ještě hodně vysmívat, že jsem čekala jak idiot před motelem, když už byl dávno v tahu. 
„Ale já tě neopustím! Mám takový pocit, že tě musím chránit!" Zněl tak zdrogovaně...
„No jasně, citlivko! Už dost dojmů a pocitů," syčela jsem nervózně. Co mám s tím pošahaným upírem teď dělat - nakrmit ho?!
„Tak pojď dál... když je tam taková zima."
„Já tě ochráním," dodal při divné, potácivé chůzi. „Nevím před čím a proč, ale musím..."

Výborně! Takže mu Frenk nasral tyhle kecy o ochraně do hlavy a já mám teď dělat co? Vždyť mi ani nevysvětlil, co po nich vlastně chce. 

„Dáš si něco?" zeptala jsem se. Lepší otázka mě nenapadlo.
„Ne, nic nepotřebuji," pípl. Takhle ho nesnesu. Dáš si whisky! našeptala jsem mu. „Nebo mi dám whisky," domáhal se automaticky po mém vpádu do jeho myšlenek.
„Dobrá volba!" špitla jsem zákeřně a sáhla po mojí záchranné flašce Jamesona. Nalila jsem mu půl skleničky a čekala, jestli bude po vypití snesitelnější.
„Slaďoučká... jako nože," zachrčel na sklenici. Ještě jednu, Bello! šeptala jsem mu do ouška. „Ještě jednu, prosím!" Jeho hlas duněl, jako kdyby mluvil do zvonu. No, ožralého upíra jsem ještě neviděla. A já chci vidět všechno!
„Tady to máš, slaďouši!" Podávala jsem mu další sklenici s úsměvem, ale s ostychem v duši. Koho budu muset nakonec podrazit? 

Další kapitolka za námi! :) Snad se líbilo a zanecháte komentář. ↓ Trochu kratší, ale další kapitolu mám v plánu brzo!

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 7. kapitola: