Hannah zjistila v komnatě S pravdu. Navíc jí Salem Sorrento nabídl, že se s ním může spojit a svrhnout Volturiovi. Přijme nabídku nebo odmítne? A má vůbec na vybranou?
06.05.2010 (09:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1682×
13. kapitola – Rozhodnutí
Postavila jsem se zády k Salemovi a zvažovala, jak se rozhodnout. Sloužit Salemovi dobrovolně nebo nedobrovolně? Nebo existuje jiné řešení?
V tom jsem zaslechla malé přešlápnutí nohou, které nepatřilo ani Salemovi, ani Jacksonovi. S hrůzou jsem si uvědomila, že to musí být Alec. Určitě zaslechl hlasy a neodešel, jak měl původně v plánu. Modlila jsem se, že ho neslyšeli.
Alec se nezachránil, ale zase se objevila ta třetí možnost, díky které bychom mohli utéct. Ve své mysli jsem nahmatala svůj štít a snažila se ho přenést na Aleca, aniž by se sama stala neviditelnou. Opatrně jsem ho vypudila ze své mysli a nevydala u toho ani hlásku. Centimetr po centimetru jsem ho posouvala, dokud do něj nenarazilo podivné chladné těleso, Alec, které jsem zakryla.
Myslela jsem, že mi soustředěním snad praskne hlava, ale nasadila jsem zdvořilý výraz a otočila se na Salema. Doufala jsem, že na mě nepoužije svůj talent už teď.
„Jde o zajímavou nabídku,“ začala jsem pomalu, „ale já bohužel musím odmítnout.“
Na Salemovi nebylo vidět, jestli přemýšlí, že mě donutí ke kladné odpovědi svou mocí nebo nechá Jacksona, aby mě roztrhal. Mně však byly moje možnosti jasné. A měli svoje pro a proti. Upřímně pro mě spíš více toho proti. Mohla jsem jen doufat, že neví o Alecovi.
„V tom případě, budeš mít tu čest,“ řekl a mně z jeho tónu lezl mráz po zádech, „že osobně poznáš můj talent, stejně jako tvůj bratr.“
A jsem v háji, pomyslela jsem si. Z tohohle se nedostanu.
Salem se na mě podíval ohromnou silou svých chladných, červených a studených očí.
Najednou se mě zhostil úžasný pocit. Bylo to, jako by mi Salem vymazal z hlavy všechny myšlenky a starosti, až zůstalo jen mlhavé štěstí, které se vzalo bůhvíodkud. Stála jsem tam a ani jsem si neuvědomila, že jsem tím pustila i svůj štít. Eso mi vypadlo z rukávu. Alec byl teď viditelný.
„Ááá,“ vydechl Salem. „Máme tu společnost!“
Všechny zvuky jsem vnímala jako ze špatně naladěného rádia, ale Salemův hlas, jako bych neposlouchala ušima, ale zněl mi přímo z mozku.
Zabij ho!
Každá částečka mého těla se připravila splnit ten příkaz.
Zabij ho!
Ale proč?
Kdesi vzadu v mozku se probudil jiný hlas.
Proč bys to dělala? Navíc ho nesmíš zabít!
Dělej! Zabij ho!
Ne, to neudělám. Přece ho nemůžu zabít! Už jsem ho v přeneseném slova smyslu zabila a znovu to nedopustím. I kdybych měla sama zemřít.
Mám sakra svou svobodnou vůli!
Zabij ho!
„Ne, to neudělám,“ zakřičela jsem z plných plic. Neudělám, dělám, lám, mmm následovala mě ozvěna.
Znovu jsem všechno vnímala naprosto jasně a můj mozek znovu navštívila panika a strach.
Salem se tvářil nevěřícně. Zjevně se divil, že jsem neuposlechla jeho příkazu.
Jenže dlouho jsem se radovat nemohla. Jediná moje šance byla předpovídat Salemovi kroky a já jsem si myslela, že si teď podrobí Aleca, když u mě to nefungovalo. A ten by mě zbavil smyslů. To bych neměla šanci.
Měla jsem pravdu. Alec nabyl stejného poslušného výrazu, jako Jackson a předtím já, ve stejnou chvíli, jako jsem se stala neviditelnou.
Teď jsem proti sobě měla dva upíry a oba dva jsem nesměla zabít, ale sama jsem to musela přižít. Mojí prioritou se stalo zabít Salema. To je moje jediná šance.
Pud sebezáchovy vyhrál a já jsem začala utíkat. Slyšela jsem za sebou Jacksona a Aleca. Zjevně běželi jen tak naprázdno, protože mě nemohli ani vidět, ani slyšet.
Děkovala jsem bohu, že Alecův talent není zrovna nejrychlejší a Jackson mě nemůže fyzicky najít.
Pak jsem na zemi uviděla ležet Alecův plášť s hlavami.
Nemůžu to tady nechat!
Popadla jsem ho, ale tím jsem upřesnila svou polohu a Jackson mě zasáhl.
Moje mysl se zaměřila pouze na jeden sloup ve tvaru S. Vší silou jsem se tomu snažila bránit, ale prostě to nešlo.
Uslyšela jsem odporný, trhavý zvuk a najednou jsem neměla levou ruku. Zařvala jsem jako blázen. Sakra mají mě. Za chvíli bude po všem. Propadla jsem beznaději.
To trochu odtrhlo mou mysl od sloupu. Znovu jsem dokázala kolem sebe rozprostřít štít. Tak jsem naprosto vyblokovalo Jacksonovu moc nade mnou. Sloup už mě nezajímal.
Svou pravou rukou jsem popadla Aleca a odhodila ho co nejdál, čímž jsem zdemolovala několik sloupů lemujících místnost včetně toho, který se mi předtím tak líbil. Mrzelo mě, že na Aleca musím útočit, ale za tu ruku jsem byla plná vzteku.
Věděla jsem, že mám jen pár setin vteřiny. Nechtěla jsem na bratra zaútočit. Ale tato Salemova loutka se tak málo podobala tomu veselému Jacksonovi, kterého jsem zbožňovala.
V poslední chvíli jsem se zarazila. Místo toho, abych mu taky utrhla ruku, vlepila jsem mu pořádnou facku.
„Prober se, brácho!“ zařvala jsem na něj. „Tohle zvládneš! Máš svojí svobodnou vůli.“
Jackson na mě vyjel, ale já jsem se pohotově vyhnula.
„No tak brácho!“
Alec se vrátil a já znovu přišla jsem o veškeré smysly, ale ještě předtím jsem postřehla, že mi bratr odtrhl zbytek levé ruky.
„Sakra brácho!“ ječela jsem hystericky. „Ty nemusíš poslouchat nějakého trotla, co ti nařizuje, co máš dělat! Pamatuj, kdo jsi! Jsi můj bratr Jackson!“
Najednou jsem zase měla zpátky všechny smysly. Slyšela jsem a viděla, jak se Jackson vrhl na Aleca. Konečně se probral.
Neměla jsem moc času, protože jsem nechtěla, aby si ublížili. Rychle jsem posbírala kousky svého těla (naštěstí mi stihli utrhnout jenom ruce) a připojila je.
Proběhla jsem kolem bojujícího páru zpátky k Salemovi. Doufala jsem, že Jackson to s Alecem ještě chvíli vydrží. Nechtěla jsem přijít o bratra.
Celé se to odehrávalo tak rychle, že by to smrtelník skoro ani nepostřehl.
Znovu jsem kolem sebe rozprostřela štít a rozběhla se znovu k ocásku písmene S.
Netušila jsem, jak je Salem silný bojovník, ale tipovala jsem, že jeho rozhodnutí o boji byla podobná, jako Janina.
Stoupla jsem si přímo proti němu.
„Takže mou nabídku doopravdy odmítáš,“ řekl. Zamrazilo mě. Myslela jsem si, že na své straně mám moment překvapení.
Znovu se mi v mozku rozprostřel ten pocit prázdnoty. To na mě Salem znovu útočil.
Řekni ne, řekni, že tu nabídku přijímáš.
Jenže pro mě začalo být až nudně snadné tomu hlasu odolat. I tomu pocitu prázdnoty. Svůj štít jsem udržela a zdravý rozum také.
„Ano, odmítám,“ přikývla jsem, i když to nemohl vidět.
Salem se přestal snažit si mě zotročit. Vypadal silně otřeseně. Uvědomoval si, že smrt se blíží.
Zaútočila jsem. Snažil se bránit, ale proti neviditelné síle neměl šanci. Odtrhávala jsem z něj kousek po kousku, jako to on nutil dělat mého bratra. Doopravdy nebyl silný bojovník. V našem turnaji by prohrál na celé čáře. I Afton by ho porazil.
„Myslím, že tohle je více, než jednoznačné odmítnutí!“ řekla jsem vítězně, když jsem trhala jeho hlavu.
Hodila jsem ji na zem, kam jsem postupně na hromadu začala shromažďovat Salemovi zbytky. Sebrala jsem zrovna nohu, když ke mně přišel Alec a Jackson. Zvedla jsem hlavu a viděla, jak si bratr připevňuje ruku.
„Všechno v pohodě?“ zeptala jsem se jich.
Oba nepřítomně přikývly.
„Teda to bych v životě neřekla, že budu muset zachraňovat krky dvěma upírům a navíc chlapům!“ řekla jsem napůl ve srandě, když jsem na hromadu přidala trup.
„No jo no, jsem srab,“ přiznal Jackson.
„Ale nejsi,“ chlácholila jsem ho a při tom rychle zvedla poslední ruku, abych se mu konečně mohla pečlivě podívat do očí. „Tohle by nezvládlo víc upírů.“
Úplně se rozvzlykal. „Měl jsem ti to říct. Nebo cokoliv jiného. Vzepřít se tomu. Jenže to jsem dokázal, až když jsi mi ukázala cestu. Řekni mi, jak jsi na mě naštvaná.“
Začala jsem doopravdy naštvaně. „No, vážně jsi mě naštval, brácho! Příště se koukej víc snažit, protože to je už podruhé, co jsem tě musela vytahovat z bryndy!“ Jackson se nad mými slovy pěkně přikrčil. „Ale stejně tě mám ráda, bráško. Vítej zpátky,“ dodala jsem a objala ho.
„Díky,“ řekl vděčně.
Odtrhla jsem se od něj a podívala se na Aleca. „A já musím poděkovat tobě, protože ty ses vrátil a pomohl, i když tě to mohlo stát život.“
„Není zač,“ řekl Alec. Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo, že je po všem. Ale bylo po všem? Myslela jsem si, že určitě ano.
„Pojďme pryč,“ navrhla jsem netrpělivě.
„Jasně,“ řekli kluci unisono.
Pečlivě jsem uchopila Salemovo kousky těla.
„Ty to nespálíš?“ zeptal se Alec.
„Ne,“ řekla jsem. Myslela jsem si, že se ještě budou hodit.
Alec tedy popadl svůj plášť s hlavami a Jackson mi vzal z náruče lýtko a paži, které se zase snažili spojit se zbytkem těla.
V tom jsem si všimla řetízku na jeho krku. Měla jsem teď jednu ruku volnou, tak jsem mu ho strhla.
„Hej!“
„Ten teď bude můj!“ řekla jsem jasným hlasem, protože jsem věděla, že já jediná jsem schopná ten medailonek zvládnout. I když to je teď jedno, protože je naprosto bezpečný.
A společně jsme proběhli složitým, zakrouceným a ohromným S a vyšli esovitými dveřmi, aniž bychom se jedinkrát ohlédli.
Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 13. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!