Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - 2. kapitola

19.04.2010 (09:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1678×

2. kapitola – Vítání

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přede mnou doopravdy byla Volterra. Otevřela jsem pusu a chtěla jsem říct: „Co?“ Ale zase jsem ji zaklapla.

Po překvapení nastal pocit radosti. Opět jsem otevřela pusu, ale než jsem stačila cokoliv vyslovit, zaplavil mě pocit strachu. Oni po mě chtějí, abych tam šla? Blázni.

Znovu jsem otevřela pusu, ale tentokrát mi ji Oliver zaklapl. „Krátké díky postačí.“

Jackson by nikdy nepromeškal žádný moment pro legraci. „Ne! Neděkuj!“

Otočila jsem se na něj a pořádně zavrčela. Dneska se ve mně střídaly pocity jako na běžícím pásu.

„Ehm, díky, ale já tam nechci,“ vykoktala jsem ze sebe.

Oliver se na mě zamračil. „Ale chceš.“

„Dobře… Tak tam prostě nemůžu,“ hledala jsem rychle jiný argument. „Ale vždytˇani nemám narozeniny!“

„Ale máš!“

„Nemám… Teda mám, ale stejně se nic nemění. Navždy mi bude patnáct, tak proč bych měla slavit neexistující datum,“ blábolila jsem.

„Ty jsi prostě a jenom strašpytel! Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude!“ řekl Jackson.

Chtěla jsem se na něj rozkřičet, že nemá pravdu. Ale jeho věta ve mně vyvolala skoro dva roky staré vzpomínky. Byly poměrně zastřené, protože pocházely z doby, kdy jsem byla ještě člověk. Před očima jsem viděla trojici dětí, kteří stáli na náměstí ve Volteře.

„Co takhle obarvit vodu ve fontáně?" navrhl tehdy Jackson.

Já jsem to okamžitě zamítla. „Ani náhodou.“

A Jackson zareagoval podobně jako dnes. „Strašpytle."

A taky jsem si pamatovala, že jsem si hned potom přísahala, že už nikdy nebudu strašpytel. Taky jsem to poměrně dodržovala. Až do dnešního dne. Takže tak taky budu pokračovat!

Moje myšlenky zanechaly na mém obličeji velký úsměv. Podívala jsem se na Olivera a Jacksona. „Tak jdeme?“

A rozešla jsem se směrem k městu. Nenásledovali mě, tak jsem se otočila. Oni stáli na místě a koukali na mě, jako kdyby mi přeskočilo.

„Tak jdeme,“ zopakovala jsem a ukázala jim to pantomimicky, jako kdyby měli IQ pod 70.

První se vzpamatoval Jackson. „Jasně.“

Jednoduše jsem kolem nás rozprostřela štít a už jsme mohli běžet.

Samozřejmě už tam, u vchodu, stáli a čekali na nás. Tedy alespoň Jane a Demetri. To jsem brala jako dobré znamení.

Ještě lepší bylo, že mě přivítali jako první.

„Vítej zpět, Hano,“ začala Jane a andělsky se na mě usmála.

Šla jsem rovnou k ní a objala ji. „Stýskalo se mi.“

„Moc rád tě zase vidím,“ řekl Demetri a já jsem cítila, že ta slova jsou upřímná.

Otočila jsem se a viděla, že bratři stojí trochu stranou.

„Tohle je Oliver a Jackson,“ představila jsem je celkem zbytečně.

Demetri se ušklíbl. „My víme.“

„Tak jdeme za Arem mu oznámit tu úžasnou novinu?“ řekla Jane.

Usmála jsem se. „Jistě.“

A už jsme skočili do díry. Já jsem si vychutnávala každý centimetr, protože jsem měla pocit, že jsem konečně doma. Cítila jsem nejistotu, která vyzařovala z Olivera a Jacksona. Doufala jsem, že jen vzpomínají na svůj poslední výlet sem. Tentokrát se ale nemuseli bát. Určitě je to brzo přejde.

V hale se nic nezměnilo. Gianna, i když o trochu starší stála za recepčním pultem.

„Vítám tě, Hano,“ řekla, když mě uviděla. Další člověk, který můj návrat bere s klidem.

„Aro je uvnitř?“ zeptala se Jane.

„Samozřejmě.“

A prošli jsme velkými dveřmi do hlavního sálu. A tam na křeslech seděl Aro, Caius a Marcus. Za nimi samozřejmě klasické seskupení. Pocítila jsem náhlý nával náklonnosti, který možná byl utvořen jen Chelseainou přítomností. Ale bylo mi to jedno.

„Vítám tě zpátky!“ řekl Aro. Zajímalo by mě, kolikrát to dneska ještě uslyším.

„Děkuji.“

„A Oliver a Jackson jsou tu také. Jsi doopravdy šikovná!“ chválil mě.

„Děkuji,“ zopakovala jsem.

„Opravdu. Zvládnout něco takového v tak krátkém čase. Neuvěřitelné,“ pokračoval, ale já jsem poznala, co bude následovat. Bude po mě chtít podat ru ku a dozví se o mém katastrofálním fiasku s tygrem. Po tom, co mě takhle pochválil, mu přece nemůžu ukázat něco takového. Moje ješitnost mi někdy doopravdy byla překážkou.

„A jakým talentem byli obdařeni tvoji bratři?“ zeptal se Aro a mě se trochu ulevilo.

Nechtěla jsem nic vysvětlovat. „Nejlepší by byla názorná ukázka.“

Říkala jsem si, že to nejlepší až nakonec, tak jsem se podívala na Olivera. Ten se napřímil a ukázal na Felixe. Asi mu chtěl oplatit, jak ho posledně hodil na regál s knihami. Felix k němu opatrně přišel.

„Zaútoč na mě,“ přikázal Oliver.

Felix jen pokrčil rameny. Trochu se mu vyhrnuly rukávy a já si všimla stříbrného řetízku s nápisem Felix. Zaútočil tvrdě na bratra, ale ten se klidně vyhnul. Vypadalo to jako tanec. Samozřejmě za chvíli měl Oliver čelist na Felixově krku.

„Výborně,“ řekl Aro. „Asi chápu... Je to něco mezi viděním budoucnosti, čtením myšlenek a pouze instinktem.“

„Ano,“ souhlasil Oliver. „A je to velmi praktické.“

„Jsi velmi dobrý bojovník,“ hodnotil Aro.

„To sestra.“ A ukázal směrem ke mně.

Aro se na mě opět usmál. „Jsem na tebe skoro pyšnější, než ty sama na sebe.“

„Děkuji.“ Můj už tak dost velký úsměv se ještě roztáhl.

Aro pokračoval: „A Jackson.“

Felix šel automaticky k němu. Ani se neptal, co po něm Jackson chce. Zjevně předpokládal, že půjde opět o boj. Já jsem se ušklíbla. Hmm… To bude zajímavé.

Jackson se na Felixe usmál. Tomu se rozšířili zorničky.

„To je úžasnej blonďák!“ vykřikl. Teď jsem se začala trochu bát, protože jeho oči se upřely na Caiuse, který nikdy nebyl pro žádnou srandu. Potom k němu Felix přeběhl.

„Ten je hustej. A má hezký červený oči!“

Všichni kromě Caia a Felixe propukli v smích. Caius se tvářil, jako kdyby před ním stál vůl. I když to stál. A díval se na něj, jako na tu nejúžasnější věc na světě.

„Jackson umí odlákat nebo přilákat pozornost.“ vysvětlila jsem rychle.

Aro zatleskal. „To je úžasné. A je zajímavé, že ty a bratr máte úplně opačné schopnosti. Ty jsi proti pozornosti imunní a on ji umí zvětšit. Úžasné!“

„Nechceš mi kousek těch vlasů věnovat?“ Felix byl pořád ještě v Jacksonově moci.

Caius se naštval. „Tak to by stačilo!“

Jackson toho okamžitě nechal. „Dobře, dobře.“

Felix se najednou probral a divil se proč je nalepený na Caiusovi a objímá ho.

„Co to sakra…?“ koktal. Vrátil se okamžitě na svoje místo.

„To si vypiješ,“ sykl na Jacksona.

„To byl jenom žert.“ A zatvářil se jako andílek. Felix pořádně zavrčel.

„Výborně,“ utnul je Aro. „Takže Jane ti sežene nějaký plášť a tvým bratrům samozřejmě také. Jestli budou chtít.“

„Samozřejmě,“ řekli Oliver a Jackson unisono. Usmála jsem se na ně.

Jane se otočila ke dveřím a my jsme ji následovali. Radovala jsem se, že se scéna obešla bez čtení myšlenek. Ale ještě, než jsme došli ke dveřím, znovu se ozval Arův hlas.

„A Hano?“

Trochu jsem se lekla. „Ano?“

Aro však jen zopakoval svou první větu. „Vítej zpátky ve Volteře.“

1. kapitola - Narozeniny

3. kapitola - Ztráta

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 2. kapitola: