Aro, Demetri, Jane a další přijali Hanu dobře. Ale co Alec? Jak ji přijme on? Vezme ji zpátky? Nebo ji odmítne? Byl Hanin strach oprávněný?
20.04.2010 (14:45) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1424×
3. kapitola – Ztráta
Vyšli jsme z hlavní místnosti do haly. Měla jsem pocit, že se vznáším. Potom jsem se podívala před sebe a spadla jsem ze svých pomyslných oblak. V hale stál Alec. Zaváhala jsem, jestli nemám vzít roha.
„Nebuď srab!" zakřičel na mě slabý hlásek. Už jsem to nemohla odkládat. Zastavila jsem se a významně jsem se podívala na Jane.
„Půjdu s kluky pro ten plášť,“ řekla a já jsem na ni vděčně mrkla.
Počkala jsem, než odešli. Mrzelo mě, že nejde, aby odešli lidskou nebo nejlíp šnečí chůzí. Když se za nimi zabouchly dveře, bylo mi jasné, že už to nemůžu déle odkládat.
Podívala jsem se na Aleca. Nenuceně se opíral o stěnu a pohled zarýval hluboko do podlahy. Pořád byl neuvěřitelně krásný. A já byla vážně blbá, že jsem odešla. Jenže jsou chvilky, kdy se člověk musí rozhodnout, protože kompromis prostě neexistuje.
Opřela jsem se vedle něj, i když to bylo stejně pohodlné jako stát. Ovšem uvnitř mi rozhodně pohodlně nebylo.
Začala jsem zlehka. „Ahoj.“
Nic neodpovídal. Povzdechla jsem si. To bude hodně těžké.
„Tak jsem zpátky.“ A musím všechno urovnat!
Konečně promluvil, ale pořád žádná sláva. „Hm.“
I když to bylo jen krátké, bylo pro mě jako kouzlo slyšet jeho hlas. To mi pomohlo se trochu uvolnit.
„A zůstanu.“
Když jsem domluvila, podíval se mi do očí. V té krvavé červeni jsem uviděla všechno to, co jsem způsobila. Svým odchodem jsem nadělala pěknou paseku a hlavně jsem mu způsobila bolest. Tu nejhorší bolest, která vadí i mně. Já jsem taky trpěla, ale on na tom byl hůř, protože to nebyl on, kdo mě opustil.
Ale kromě bolesti se na obou stranách vytvořily další pocity. Na mé to byly výčitky svědomí, které by mi, kdybych byla člověk, nedovolily spát.
Na jeho straně to byl vztek. Z jeho očí to sršelo skoro stejně, jako bolest. A moje výčitky svědomí na mě křičely, že ten vztek je naprosto oprávněný. Moje výčitky měly taky vztek. Na mě. Jak jsem mu mohla takhle ublížit?
„Promiň,“ omluvila jsem se a doufala, že tím neodemknu jeho vztek a nevypustím ho, jako hladové hyeny.
Bohužel jsem tím, přesně tohle způsobila. Hyeny se na mě vrhly a začaly mě trhat, jako kdybych byla člověk.
„Jenom promiň?“ Ledovost jeho tónu přeměnila hyeny na lední medvědy. „Po tom, co jsi odešla a nechala jsi mě tady?“
Mlčela jsem a nechala se dál trhat na kusy vzteklými medvědy. Navíc, kdybych teď něco řekla, netrhaly by mě slova, ale jeho paže. A to by nebyla metafora.
„Nevěděl jsem, za jak dlouho, nebo jestli se vůbec vrátíš! Ty nevíš, jaké to bylo…“ Na konci se mu zlomil hlas.
„Mě to mrzí víc, než jsem schopná říct,“ promluvila jsem, když jsem si byla jistá, že medvědi jsou zase zamčení. „Je mi líto, že jsem ti to způsobila. Pro mě to taky nebylo lehké. Když jsem nebyla s tebou, myslela jsem, že se zblázním…“ Najednou jsem přestala vidět, slyšet, cítit a vnímat.
Když to přestalo, ale už byl pryč. Tohle bude na delší dobu…
Cítila jsem, jak mě pálí oči. Snažily se vydávit neexistující slzy.
Jako přes sklo jsem uslyšela zavolání. „Hano?“
Nebyl to ten hlas, který jsem chtěla slyšet, ale byl téměř stejně líbezný. Jane. Otočila jsem se na ni.
Když mě uviděla, úplně sebou cukla. Natahovala ke mně ruku, přes kterou byl přehozený téměř černý plášť.
„Díky.“ Zněla jsem neuvěřitelně mrtvě. „Promiň,“ dodala jsem.
„Co?“ zarazila se.
Oblékla jsem si plášť. „Za to, co jsem způsobila.“
„To se zpraví.“ Jane byla v pohodě. Tu nic nerozhází. Ale nemohla jsem s ní souhlasit. Tohle se nezpraví.
Otočila jsem se. „Do rána jsem zpátky.“ A vyběhla jsem ven. Byla jsem tak rozhozená, že jsem se nedokázala zaštítit. Lidskou chůzí jsem prošla městem a venku ve tmě nasadila plnou rychlost.
Jen jsem běžela a nechala všechno za sebou. Měla jsem neurčitý dojem, že běžím na jih, ale bylo mi to jedno. Běžela jsem, běžela a běžela, dokud jsem nenarazila na moře.
Tohle je to nejhorší, co se mi mohlo stát. Přijít o Aleca. Tohle nesnesu.
Musím to napravit. Ať mě to stojí cokoliv. Musím ho získat zpátky. Jinak už nikdy nebudu šťastná!
Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!