Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Návrat do Volterry - 7. kapitola

24.04.2010 (08:30) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1321×

7. kapitola – Poklad

Po Arově útoku to pro mě ale nebylo tak těžké, jak jsem čekala. Garda se rozdělila na dvě skupiny.

Jane, Demetri, Oliver a Jackson se se mnou v pohodě bavili.

Druhou část tvořil zbytek gardy s Aftonem v čele. Kdykoli mě někdo z nich potkal na chodbě, obcházel mě obrovským obloukem a nápadně se díval na druhou stranu. A vždy chodili nejméně po dvou, i když to jsme dělali i my. Jednoduše kvůli bezpečnosti.

Jediný kdo nepatřil ani do jedné skupiny byl asi Alec, i když ten používal pravidla druhé party už před těmi útoky.

Ovšem ovzduší mezi Volturiovými se změnilo k nepoznání. Nejen, že díky ztrátě Chelsea jsme už mezi sebou neměli tak dobrý vztah, ale hlavně začala panovat panika a nejistota, která nepovolila ani po více než čtrnácti dnech bez jakéhokoli útoku. To, že někdo trhá upírům hlavy, přímo v centru vlády upírů, pro všechny byla velká rána.

Pátrání po hlavách nijak nepokročilo. Žádné stopy, pachy či cokoli, co by mohlo pomoc.

Já jsem se dala do hledání viníka taky, protože mi došlo, že je to jediné, co můžu dělat, abych očistila své jméno. Někdy jsem si vážně připadala, jako bych měla na čele vytetováno: Udělala jsem to já!

Jediné jasné mi bylo, proč někdo zaútočil na Ara. Musel ho umlčet, protože on by dokázal odhalit útočníka stejně snadno, jako dokázat mou nevinu.

„Tý jo!“ řekl Oliver. „Už tři týdny bez útoku. To je zvláštní. Předtím to byly čtyři během pár dní a teď… Nic.“

Kdykoliv jsme narazili na to téma, poměrně jsem znervózněla. „Ale proč?“

„Nevím,“ přiznal Oliver a pak se smíchem dodal: „Zjevně mě tu ten útočník zpozoroval a zalekl se.“

Oliver byl jediný, který si myslel, že za těmi útoky nestojí někdo z gardy. Naopak někdo cizí. Já jsem jeho teorii vyvracela tvrzením, že by se sem nikdy nedostal.

„Ty siláku,“ řekla jsem sarkasticky.

„Bavme se raději o něčem jiném,“ ozval se Jackson nerudně.

Trochu mi Jackson dělal starosti. Nervozitou jsem si přejela po krku. Ztuhla jsem, když jsem něco ucítila pod rukou. Nějaký řetěz. Snažila jsem si vzpomenout, kde se tam vzal.

Určitě jsem ho neměla, když jsem přišla do Volterry. Pak jsem ho musela získat, až někdy déle. No ano! Arův útok. Ten medailonek, který jsem našla na zemi vedle Arova těla.

Otočila jsem se, protože jsem nechtěla, aby kluci viděli ten šperk. Došlo mi, že ani to nebude stačit, tak jsem sebe i své oblečení, včetně medailonku, učinila neviditelné.

„Co se děje?“ zeptal se Oliver.

„Pšt,“ zasyčela jsem.

Na medailonku byl nějaké písmeno. Zdálo se, že S. Poměrně ozdobné. Nepochybně byl vytvořen ze zlata. Jenže, co já s tím?

Odkud to zlato pochází? Nejspíš to Aro strhl útočníkovi. Nebo to odněkud měl Aro? Patřilo to k nějakému pokladu, který ukořistil?

Toho bych se mohla chytit. Podívám se do místnosti, kde Volturiovi schovávají své poklady. Nic lepšího mě nenapadalo.

Zase jsem medailonek bezpečně schovala a znovu se stala viditelnou. Přemýšlela jsem, jestli sebou mám nebo nemám vzít Olivera a Jacksona. Proč ne? Bojují přece na stejné straně barikády.

„Jdeme?“ zeptala jsem se.

„Kam?“

„To je jedno.“

Měla jsem jen přibližnou představu, kde Volturiovi skladují svůj majetek. Zamířila jsem si to tedy směrem sklepení. Vybrala jsem si velké dveře, které působili nedobytným dojmem a které jsem nikdy neotevřela. Volba to byla správná, což jsem poznala hned jak jsem dveře otevřela.

Můj obličej osvítila zlatavá záře a moje brada spadla, až někam do Austrálie. Místnost byla velká a neuvěřitelně naditá různými šperky, truhlami, sochami, obrazy a papíry nevyčíslitelné hodnoty.

Neměla jsem ponětí, co hledat, tak jsem začala v pravém rohu a jen tak přejížděla pohledem po každém předmětu.

„Co tady chceš dělat?“ zeptal se Oliver.

„Všechno tady sbalit a pak vzít roha,“ řekl Jackson, čímž konečně povolil to napětí, které mnou prostupovalo, kvůli jeho chování. Zdál se být zase normální.

„Ne, něco tady hledám.“

„A co?“

„To kdybych věděla.“

Prohrabávala jsem se velkou truhlicí plnou peněz a několik pečetí. Konečně jsem si jednu pořádně prohlédla a málem mi vypadly oči. Byli na ní dva jezdci na jednom koni. Při dějepisu jsem nikdy nedávala moc pozor, ale tohle jsem si pamatovala poměrně dobře, protože o tom řádu jsem několikrát četla v různých knihách. Templáři. Nesmírně bohatý řád rytířů, jejichž poklad se nikdy nenašel.

„Panejo,“ vydechla jsem, „oni tady snad skladují Templářský poklad. Nedivila bych se, kdyby tu měli i Jantarovou komnatu.“

„Myslíš tyhle žlutý cetky?“ ozval se najednou Jackson.

Otočila jsem se a viděla, jak sedí na žlutě obloženém křesle a hraje si s nějakými šperky.

„Polož to tam, kde jsi to našel,“ řekla jsem přísně.

„Ach jo.“

Hledala jsem dál. Dostala jsem se k malým truhličkám. Mezi nimi jsem objevila jednu, která měla stejné logo, jako bylo na šperku.

„To je ono.“

Oliver a Jackson najednou stáli za mnou.

Vzala jsem truhličku do rukou a chtěla ji zlehka otevřít. Byla zamčená.

Bála jsem se ji otevřít násilím, protože jsem ji nechtěla poničit. Prohlédla jsem si ji tedy lépe. Pod víčkem byl jen maličkatý otvor, dost velký, aby se do něj vešel maličký klíček nebo…

„Ano!“ vykřikla jsem radostně a sundala si z krku medailonek.

„Odkud to máš?“ zeptal se Jackson s pohledem upřeným na šperk.

„Našla jsem to.“

Zámek povolil po jednom pootočení.

„Skvělé!“

Jenže po radosti následovalo zklamání, protože truhlička byla prázdná.

„Nic tam není,“ řekla jsem zklamaně.

Chtěla jsem ji zavřít, ale Oliver mě zastavil. „Počkej.“ Vzal si truhličku do ruky. „Mohlo by tam být falešné dno.“

A skutečně. Vyndal první patro a objevil se malý prostor.

„Výborně,“ pochválila jsem ho.

Uvnitř byl papírek. Oliver ho vytáhl. Nemusela jsem je upozorňovat, aby to nečetli nahlas, tak dobře jsme si rozuměli myšlenkami.

Kde nechal ideu, hledej,

o významu nepřemýšlej.

A XVII., tam ronili inkoust,

dá výsledek absolutní!

„Co je to za blábol?“ zamumlal Jackson.

„Nemám ponětí,“ přiznala jsem. „Asi nějaká šifra.“

„Ale pěkně zamotaná. Já nerozumím ani slovu,“ řekl Oliver.

„Tak raději pojďte pryč,“ vyzvala jsem je.

„Jasně.“

Papírek jsem zastrčila do kapsy, i když jsem báseň měla již pečlivě zapsanou v paměti a s bratry jsem opustila tu místnost plnou zlata, stříbra, jantaru a bůhví jakých pokladů.

6. kapitola - Neskutečné

8. kapitola - Zmatené

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 7. kapitola: