Na gardu už skoro dva měsíce nikdo nezaútočil, takže se opět zlepšila nálada. Hannah se může plně vložit do pátrání a je opět o krůček blíž k dopadení viníka!
28.04.2010 (08:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1523×
9. kapitola – Há-ó-vé-en-á
Mezi Volturiovými se opět zlepšilo ovzduší. Skoro dva měsíce bez útoku udělaly své. Garda se se mnou opět začala bavit, i když Afton pořád vášnivě vykládal každému na potkání, že jsem to udělala já. Tím se dostal do mého seznamu podezřelých, který se jako jediný alespoň trochu posunul dál.
Na mém pomyslném seznamu jsem měla několik jmen, jako Caius, Afton a Demetri, ale první místo zabral můj nový kamarád Alec. Styděla jsem se, že ho podezřívám, ale měla jsem pro to své důvody.
Pár hodin po tom, co jsem odešla z místnosti s pokladem, jsem si všimla, že mi chybí ten medailonek. Snažila jsem si vzpomenout, kde jsem ho naposledy viděla. Uvědomila jsem si, že jsem ho neviděla od té doby, co jsem odemykala tu truhličku.
Po krátkém pokusu jsem přišla na to, že nejsnadnější způsob, jak mi ho sundat, by bylo mě obejmout a opatrně mi ho strhnout. A přesně to klidně mohl udělat Alec. Ale samozřejmě jsem jeho vině nechtěla uvěřit.
Mé pátraní nepokročilo ani o centimetr. V knihovně jsem se sice podívala do několika knih s erby, ale nikde jsem žádný obrázek s písmenem S nenašla. Jako by nikdy neexistoval.
Ta šifra už mi lezla na mozek. Znala jsem ji slovo od slova a stejně jsem jí nerozuměla.
Jednou večer jsem zase přemýšlela nad tím kódem, když mě najednou vyrušil Oliver. Zasyčela jsem, protože jsem potřebovala klid.
„Nesyč na mě,“ ohradil se.
„Promiň,“ omluvila jsem se. Podívala jsem se na něj a viděla, že je pěkně rozrušený. „Stalo se snad něco?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ale už jsem na to přišel!“
To mě překvapilo. „Vážně?“
„Jo!“
„Tak mi to řekni,“ naléhala jsem.
„Chci ti dát šanci, abys to zjistila sama!“ hrál si se mnou.
„To si děláš srandu?“
Odpověď jsem se nedozvěděla, protože v té chvíli Jackson zavolal: „Olivere, chce tě Caius!“
Oliverovi přeběhl po obličeji zvláštní výraz, ale nedokázala jsem ho identifikovat, protože se okamžitě otočil a běžel za hlasem.
„Počkej! Řekni mi to!“
Odpovědí mi bylo ticho.
No super. Stejně si ze mě dělal jenom srandu. Znovu jsem se vrátila k myšlenkám okolo šifry.
Po chvíli jsem se ale přistihla, jak přemýšlím nad tím, kdy přijde Heidi. Zhluboka jsem se nadechla a představila si ten papírek. Musí to přece něco znamenat!
Už mě to fakt nebavilo, protože chvilkami jsem měla vidiny, jako po lysohlávkách.
Hustý! První písmenu v čtvrtém, pátém, šestém, sedmém a osmém slově dávají dohromady něco docela zajímavého. Há, ó, vé, en, á. Já musím být fakt mimo!
Nebo naopak? To je ono! Sláva!
Kde nechal ideu, hledej,
o významu nepřemýšlej.
A XVII, tam ronili inkoust,
dá výsledek absolutní!
Ve skutečnosti vytvoří: Knihovna, XVII., tri, dva!
Takže musím hledat v knihovně v sedmnácté řadě, třetím regálu a druhé poličce.
Všechno najednou dávalo smysl. Kde nechal ideu, hledej. Kde spisovatel nechal myšlenku!
O významu nepřemýšlej. To je klíč k celé šifře! Důležitější jsou ta slova, než jejich význam.
A XVII., tam ronily inkoust. Tam psali!
Dá výsledek absolutní!
Přesně tak! Nechápala jsem, proč jsem na to nepřišla dřív. Bylo to tak prosté a přitom složité. Ten, který to vymyslel, musel být génius. Vymyslel šifru skrytou v prvních písmenech každého slova. A ještě dávala celá báseň sama o sobě správné řešení.
Na nic jsem nečekala a běžela do knihovny.
Proběhla jsem několik chodeb a už mi zbývalo jen několik metrů, když jsem uviděla dav. Jen neochotně jsem se odtrhla od svého plánu a šla se podívat, co se děje. Bála jsem se, že by mohlo dojít k dalšímu napadení. Vzrušení pomalu vyprchávalo.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
Všichni se na mě podívali, ale nikdo neodpovídal. Vyděsila jsem se. Moje intuice na mě začala křičet, co se stalo, ale nechtěla jsem na to ani myslet.
Prodrala jsem se do centra shromáždění a uviděla to. Roztrhané tělo a hlava samozřejmě chyběla.
Viděla jsem Jane, jak vzlyká a má zavřené oči. Došlo mi, že topení tělo musí být Demetri. Otřásla jsem se, protože mi nedocházelo, jak by ho někdo mohl přeprat.
Pak pár upírů popostoupilo a já uviděla ještě jedny zbytky těla. Věděla jsem, kdo to je, aniž by mi to někdo musel říkat.
„Je to Oliver, že?“
„Je mi to líto,“ řekl Afton a tím mojí teorii potvrdil.
Dívala jsem se na zbytky neschopná pohybu. Rozvzlykala jsem se. Musel to být smutný pohled na mě a na Jane jak tam pláčeme vedle sebe.
Společnost upírů se pomalu rozešla. Nemohla jsem to vydržet a potřebovala jsem odejít. Jane to zjevně začala cítit stejně.
Chvilku jsme šli mlčky. Já jsem si vzpomněla na dnešní Oliverovo chování.
„On něco věděl Jane! Dneska mi to chtěl říct!“ Zněla jsem jako hysterka.
„A co?“
„To nevím. V tu chvíli ho kvůli něčemu zavolal Caius.“
„Cože?“ zarazila se.
„No, jak jsem řekla. Zavolal ho Caius,“ opakovala jsem.
„Ale to je blbost. Dneska jsem mluvila s Caiem a ten nic takového neříkal.“
„Tak se půjdeme zeptat rovnou Jacksona,“ navrhla jsem, nejen proto, že jsem to chtěla zjistit, ale protože jsem chtěla Jacksona vidět. Oliverům skon ho musel skolit stejně jako mě.
„Běž sama,“ řekla a zamířila pryč.
Jacksona jsem našla sedět na okně v jedné věži. Koukal se úplně nepřítomně.
„Jak ti je?“ zeptala jsem se.
„Jak si asi myslíš?“ Hlas se mu úplně třásl.
Podívala jsem se mu do očí. „Asi jako mě.“
Místo dalších slov jsem ho objala.
Mezi Volturiovými jsme byli, jako rodina, ale s Oliverem jsme byli téměř pokrevní příbuzní. Jeho ztráta nás zasáhla přímo do nitra. To všechno jsem poznala přes to jedno obětí.
„Já nedovolím, aby se ti taky něco stalo,“ zamumlal Jackson.
„Nápodobně.“ Konečně jsem si vzpomněla na ten druhý důvod, proč jsem sem přišla. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně.“
„Tobě dneska Caius řekl, že chce s Oliverem mluvit?“ Trhla jsem sebou, když jsem vyslovila bratrovo jméno.
„Ne,“ řekl Jackson a trochu znervózněl. „Teda jo. To, že s ním chce Caius mluvit, mi řekl někdo jiný. Prej ať to vzkážu Oliverovi.“
„Kdo?“
„Alec,“ odpověděl a já jsem v poslední chvíli zastavila dolní čelit, aby nespadla.
„Proč to chceš vědět?“ zeptal se.
„Jen… Oliver mi něco důležitého chtěl říct. Ale nestihl to, protože ty jsi na něj zavolal a on odešel. Neřekl to náhodou tobě?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Ne,“ odpověděl, ale nedíval se mi přitom přímo do očí. Byla jsem tak mimo, že jsem to nepostřehla.
„Tak zatím,“ rozloučila jsem se.
„Jasně.“
Podívala jsem se mu do očí a uvědomila si, že ho nesmím ztratit. Nesmím přijít i o druhého bratry. Musím ty útoky zastavit!
Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Návrat do Volterry - 9. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!