Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy, má lásko - 6. kapitola

17.03.2012 (08:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1982×

Týdny plynuly a já byla totálně a nenapravitelně zamilovaná! Byl to bludný kruh, nevěděla jsem, jak se z něho dostat. Na jedné straně moje rodina, kamarádi, smečka a můj život, na straně druhé S. J., a ta obrovská láska, kterou jsem k němu cítila. Stále jsem se tajně scházeli. Kdykoliv to šlo, ukradli jsme si chvilku pro sebe. Nikdy jsem se necítila tak, jako když jsem byla s ním.

Bylo mi jasné, že tohle je ta láska, která se cítí jen jednou za život. A také mi bylo jasné, že na takovou lásku se nezapomíná. Věděla jsem, že jsem jeho a nikdy to nebude jinak. Bohužel jsem také věděla, že naše láska nemá žádnou budoucnost, možná i proto jsem se snažila užívat si plnými doušky každého jeho dotyku, pohlazení, polibku, každého vyslovení mého jména.

Chtěla jsem, aby ty okamžiky, které trávíme spolu, nikdy neskončily. Odcházela jsem od něj a nikdy jsem se neubránila slzám. Cítila jsem, že to bude to jediné, co mi po něm zbude, až budou muset odejít. Moje smečka a ani můj táta nikdy takovouto lásku nedovolí. A já nejsem připravená zvolit si.

Jednou večer při obvyklé obhlídce jsme se s Lill zaběhly, a to celkem daleko od našeho území. Při běhu totiž směřovaly naše myšlenky na blížící se ples. Když jsme se už chtěly vrátit zpět domů, uslyšely jsme v dáli zvuky. Otočila jsem se a obě jsme zaujaly bojovný postoj. Byli to upíři. Napadli nás a my jsme se bránily. Jednoho z těch třech se mi povedlo zničit, ale vtom jsem viděla, jak ta jedna bestie drží Lilli. Rozběhla jsem se a odstrčila ji z jeho spárů a zahryzla se do něj, jak to jen šlo.

Jak jsem ji odhodila, praštila se asi docela silně do hlavy. Myslím, že ztratila vědomí. Hryzala jsem jak o život. Taky mi o život šlo. Ten poslední upír mě chytil zezadu a strhl mě z upíra, do kterého jsem byla zakousnutá. Chytil mě tak pevně, že jsem slyšela, jak mi láme kosti v těle. Bolestí jsem nemohla dýchat. Myslela jsem, že je to můj konec. Byla jsem totálně paralyzovaná tou příšernou bolestí. Ten upír mě stále drtil svým stiskem. Drtil snad každou kost v mém těle. Byl to pocit, jak když nemám jediný orgán na svém místě. Pokousaný upír se ke mně blížil a bylo jasné, že tím můj život končí.

Vtom se objevil neznámý vlk. Skočil na něj zezadu a utrhl mu hlavu ještě dřív, než se ke mně přiblížil. Upír, co mě svíral, mě pustil a vrhl se na útočícího vlka. Nejsem si jistá, co se potom přesně stalo, svíjela jsem se bolestí na zemi. Jediné, co jsem si v tom okamžiku přála bylo, aby to všechno už skončilo.

Bolest neustávala, ba dokonce jsem měla pocit, že sílí. Podívala jsem se nad sebe a uviděla ho. Mého S. J. Myslela jsem, že blouzním z bolesti, ale ne, byl tam.

„Vydrž, lásko, vydrž!“ hladil mě a utěšoval. Nemohla jsem mu odpovědět. Z mé pusy vycházely jen zvuky bolesti.

„Neboj, miláčku, za chvíli to už bude dobré. Postarám se o tebe!“

Někdo mě zvedl a snad rychlostí blesku jsem se ocitla v domě u Cullenů. Carlisle mě vzal do jeho pracovny, napíchl mě na jakési hadičky a nevím co ještě. Taky mi dal něco proti bolesti. Protože pak to bolelo o trochu míň. Ovšem když mi začal rovnat kosti do jejich původní polohy, bolest byla zpět a ještě silnější.

Když skončil, totálně vyčerpaná jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala. Když jsem se probudila, ležela jsem v cizí posteli. Byla jsem zmatená, ale dobře jsem si pamatovala, co se stalo. Vedle mě seděl S. J. a držel mě za ruku.

„Kde to jsem?“ pohnula jsem se a vše mě ještě bolelo.

„U mě doma, lásko. Neboj, všechno je v pořádku,“ něžně mi políbil ruku.

„Jak jsem se sem dostala? A jak to, že jsi tam byl? A Lilli?“

„Moc otázek na to, že ses právě po třech dnech probudila,“ usmál se na mě.

„Tři dny jsem byla mimo?“ vyděsila jsem se.

„Lásko, budeš v pořádku, potřebovala jsi to zaspat. Carlisle ti dával tišící prášky, abys to hojení neprožívala v takových bolestech.“

„A Lilli?“

„Lilli je v pořádku. Všechno je v pořádku,“ políbil mě na čelo.

„Soph?“ Ozvalo se ze dveří toho pokoje.

„Tati?“ Stál nade mnou a já se téměř rozbrečela. S. J. se zvedl a odešel z pokoje.

„Tati, promiň, nezvládla jsem to,“ začala jsem ubrečeným tonem.

„Co to povídáš, zlatíčko. Je to moje chyba. Neměl jsem vás nechat jít samotné!“ sedl si ke mně a vzal moji ruku.

„Odpusť mi, že jsem tam nebyl! Spěchali jsme, ale S. J. tam byl rychleji, a když jsme dorazili, akorát tě Mel odnášela,“ opatrně mě objal.

„Ne, tati, měla jsem se o sebe postarat, nezvládla jsem to.“ Neposlušná slza mi stekla po tváři.

„To není pravda!“ Ozvalo se od dveří.

„Bojovala jsi statečně, máš šílenou sílu a jsi opravdu dobrá! Ale byli to silní upíři a byli v přesile!“ S. J. se opět objevil u mé postele.

„Nezlobte se, pane Uleyi, nechtěl jsem poslouchat. Ale Esme mě poslala, abych se zeptal, jestli by sis nedala něco k jídlu, Soph?“

„No, docela i dala, děkuji,“ usmála jsem se na lásku mého života.

„Ne, S. J., děkuji, ale myslím, že si Sophii odvezu už domů. Zdá se, že už je vše na dobré cestě,“ řekl táta rozhodně.

„Ale pane, tady je pod dohledem doktora. Měl by ji určitě ještě prohlídnout,“ zkusil. Když vtom přišel doktor k nám.

„Jak se cítíš, Sophie?“

„No, jsem hodně rozlámaná, ale vypadá to, že jsem celá,“ usmála jsem se.

„Same, myslím, že by tu měla ještě nějakou chvíli zůstat. Slibuji, že se o ni postaráme. Nic jí tu nehrozí a všichni ji zahrneme péčí,“ přátelsky pokynul hlavou na mého tátu.

„Tati, chci tu zůstat,“ chytla jsem jeho ruku, než se zvedl z mé postele.

„Dobře tedy,“ otočil se na upíry stojící za ním.

„Carlisle, chtěl bych ti poděkovat za Sophii. I tobě děkuji, S. J.“ Potom mě naposledy opatrně objal a odešel.

„Miláčku, teď mi řekni, co by sis dala dobrého? Esme ti udělá, cokoliv budeš chtít,“ sedl si ke mně.

„Jak to, že jsi tam byl?“ zmateně jsem se na něj podívala. Tentokrát rozhodnutá dostat z něho odpověď.

„Víš, tak nějak cítím, když mě potřebuješ.“

„Cítíš?“ nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Je to tak, neumím ti to vysvětlit.“ Nechala jsem to být.

„Děkuji, že jsi tam byl a že jsi mě zachránil.“

„Tebe vždy, má lásko.“ Opět mi věnoval sladký polibek.

„A kde se tam vzal ten vlk? Kdo to, sakra, vlastně je?“

„No, vlastně tak trochu vím, kdo to je. Já.“

„Prosím?!“ vylítla jsem do sedu až ve mně luplo.

„Co? Vždyť ty jsi upír! Co je to za blbost!“ rozčilovala jsem se.

„Nezapomeň, lásko, že jsem syn vlkodlaka. A zřejmě jsme se sestrou každý jiný.“

„Co to má, sakra, znamenat? Vlkodlak? Jak a co? A vůbec, kdys mi to, sakra, hodlal říct?“ rozčilovala jsem se.

„Nebyl vhodný čas a přísahám, že jsem ti to chtěl říct, jak jen by to trochu bylo možné.“

„A kdo mě tedy dostal tak rychle sem?“ značně naštvaná jsem na něj vyjela.

„No, když jsem skončil s těmi upíry, zavolal jsem Mel a ona tě odnesla, Sophi.“

„Melissa? Jak zavolal?“

„Víš, dalo by se říct, že já jsem po tátovi a Mel je po mámě. Mel je spíš upír a já jsem spíš vlk,“ vysvětlil, přesto jsem z toho byla celá pryč.

„Já to nechápu, S. J.,“ protestně jsem si lehla a naštváním jsem se nafoukla.

„Víš, lásko, já jsem spíš vlk než upír, no a Mel to má obráceně. Já se měním ve vlka a ona umí běhat jako upír,“ pousmál se.

„Jak to, že to věděla, že ji potřebuješ?“

„No, jde o to, že jsme s Mel na sebe tak nějak napojený. Můžu jí posílat moje myšlenky. Když jsme byli ještě děti, jinak než takhle jsme spolu nekomunikovali. Mamku to hrozně rozčilovalo, ale děda jí to vždy řekl, on nás slyší.“

„Aha, budu jí muset poděkovat. Asi se se mnou nadřela, než mě sem nesla.“

„Ani jsem se nezapotila,“ usmála se na mě ve dveřích.

„Mel, děkuji ti!“

„V pohodě, sestřičko.“

„S. J.,“ vyrušil nás Edward, ruku měl položenou na Melisse.

„Myslím, že bys měl jít ven. Přijde Matt Clearwater. Jde si pro Sophii. Měl bys to jít uklidnit. Nechceme se do toho míchat, je to vaše věc, ale babička je značně nervózní,“ řekl klidným hlasem.

5. kapitola                            7. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy, má lásko - 6. kapitola: