Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy, má lásko - 7. kapitola

22.03.2012 (12:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1758×

„Dobře,“ odpověděl S. J. Edwardovi.

Cože? Matt jde sem? A pro mě? Co ho to, sakra, zase napadlo?

„Jdu za ním,“ řekla jsem rozhodně.

„Ne, Sophie, ještě bys neměla vstávat. Nejsi zcela zhojená!“ Přichytil mě Edward v posteli.

„Ale minule se skoro poprali a já nechci, aby…“ nedala jsem se.

„Věřím, že se nic nestane. A kdyby, postaráme se o to. Lež, dobře?“ uklidňoval mě.

„Dobře.“

Dole jsem slyšela hlasy. Bylo jasné, že se venku hádají. Matt je zřejmě v lidské podobě. Takže nemá v plánu roztrhat ho. To je asi dobré.

„Jdeme domů, Soph!“ zavelel rozzuřený Matt ve dveřích teď už mého pokoje.

„Přijel jsem autem, odvezu tě,“ pokračoval.

„Pochop, že ona by ještě neměla být bez dozoru lékaře, sakra!“ zaklel na něj S. J., který mu byl v patách.

„Nikam s tebou nejdu, Matte! Co tu vlastně děláš?“ zaječela jsme na něj dost naštvaně.

„Nebudu se dívat na to, jak tu ležíš v domě plném upírů, Sophie.“ Přiblížil se ke mně.

„Co blázníš, Matte, táta o tom ví, budu tu ještě přes víkend, pro jistotu.“

„Ale no tak, Soph, co to na mě zkoušíš? Jsi vlk! Nepotřebuješ dozor! To se zahojí samo!“ osočil se na mě, bohužel oprávněně.

„Matthew Clearwatere, odejdi pryč!“ vykřikla jsem na něj. Ublíženě se na mě podíval a naštvaně odešel.

Právě jsem poslala pryč mého nejlepšího přítele, přítele, který měl o mě jen starost. Poslala jsem pryč člověka, o kterém jsem si celý život myslela, že spolu budeme napořád. Můj Matt, napadalo mě. V tu chvíli, jsem se cítila špatně, hodně špatně.

Nechtěla jsem, aby první obětí mé zakázané lásky byl zrovna on. Jsem pitomá.
Co jsem, ksakru, čekala? Že tohle moje chování, že tahle láska nebude mít žádné následky?!
Bylo jasné, že to dřív nebo později někomu ublíží!
Možná, že kdybych jim řekla, že je S. J. vlk. Možná. Ale ne, je to syn Jacoba Blacka. Člověka, který opustil svojí smečku. Tak strašně jsem jeho čin odsuzovala. A teď? Vyměnila jsem mého nejlepšího přítele, za dům plný upírů. No jo, i vlků.
Z mých myšlenkových pochodů, mě vysvobodil doktor Cullen.

„Přinesl jsem ještě něco na bolest.“

„Děkuji, pane Cullene.“

„Carlisle, prosím, Soph,“ přerušil mě.

„Děkuji, že jste se o mě postaral, i když se táta rozhodl tak, jak se rozhodl.“

„Sophie, nemůžeme tvému tátovi zazlívat to, jak se rozhodl.  Jeho rozhodnutí respektujeme. I když bychom v případě nebezpečí pomoc uvítali.“

Chtěla jsem vědět, čeho se ten problém přesně týká. Ale nedokázala jsem se zeptat. 

„Myslím, že zítra už budeš úplně fit, Soph. Teď si ještě odpočiň.“ Odhrnul mi vlasy z obličeje a odešel.

Když jsem se večer probrala, S. J. seděl u mé postele a spal opřený o kousek mé postele, v ruce sevřenou tu mou. Nechtěla jsem, ale vzbudila jsem ho.

„Ahoj, lásko moje.“ 

„S. J., jdi si lehnout. Jsem v pořádku, opravdu,“ usmála jsem se na něj, ovšem můj žaludek to cítil trochu jinak.

„Dojdu ti objednat jídlo,“ zasmál se na mě.

Nemohla jsem přestat myslet na Matta. Když se S. J. vrátil s plným talířem lívanců, trochu mě to rozveselilo. Bylo to totiž přesně to, co jsem chtěla.

„Mrzí mě, co se stalo s Mattem.“ Opět si přisedl ke mně.

„Vím, že ho máš ráda, Sophi.“

Nedokázala jsem mu říct, jak moc mě to trápí. Nechtěla jsem mu říct, jak moc jsem ze svého jednání smutná i překvapená zároveň.  

„Je to vynikající,“ snažila jsem se přehodit téma.

„Nemůžu uvěřit, že jsi vlk.“ 

„Říkal jsem ti, že jsme si hodně podobní,“ zasmál se.

Když jsem dojedla, dlouze mě políbil a rozloučili jsme se na dobrou noc.

Víkend jsem strávila u Cullenů. Chodili jsme na procházky, koukali na filmy. Všichni byli šíleně hodní a milí. Hodně jsme se všichni sblížili. Tess byla pěkná rošťanda a Chris byl fajn. Mel jsem měla ráda tak nějak už od začátku, no a S. J. - moje láska. 

Když mě S. J. odvezl v neděli domů, chtěla jsem jít hned ke Clearwaterům. Když jsem k nim dorazila, Lill mě pozvala dál. Probraly jsme všechno, co se tu noc stalo. Tisíckrát jsem se jí omluvila, za to, jak jsem ji odhodila, ale bylo to nezbytné. Nic si nepamatovala, a tak jsem se jí to snažila opatrně vysvětlit. Vzala to celkem v pohodě. Až mě to překvapilo.

„Ty ho hodně miluješ, viď?“ vybafla na mě a já polkla tak těžce, až to zabolelo.

„Jak tě to, proboha, napadlo?“ 

„Když o něm mluvíš, je to jiný.“ 

„Jak jako jiný? Co si to vymýšlíš, Lilllien?“ zahrála jsem komedii.

„Nic. Prostě, jak o něm mluvíš tím tónem, tak jsi nikdy o nikom nemluvila,“ nedala se.

„Víš, já si vždycky myslela, že si vezmeš mého bratra a že budeme sestry, ale čím dál tím víc o tom pochybuji. Mezi vámi je to něco jiného. Něco nadlidského,“ pousmála se a prohrábla si  vlasy.

„Ale no tak, Lill. Sestry přece jsme a budeme. Jsme v jedné smečce a tak to bude navždy,“ ujistila jsem ji.

„Myslím, že je Matt na mě asi hodně naštvaný. Nevím, co to do mě vjelo.“

„Láska,“ rýpla do mě.

„Ty toho nenecháš, viď?“

„Soph, to je jasný, prostě jsi chtěla být s S. J., však on se uklidní a vyšumí to, uvidíš,“ řekla přesvědčeně, ale já věděla, že to tak určitě nebude. Nevyšumí. Tohle ho totiž jen tak nepřejde.

„Doufám. A vůbec, je doma?“ 

„Ne, je někde s klukama.“ 

Dobře. Uvidím ho zítra ve škole, řekla jsem si.

Rozloučily jsme se a já vyrazila domů. Tam na mě čekala vyděšená máma s bráškou. Všechno jsem jí převyprávěla a snad milionkrát ji objala. Nakonec mě propustila spát.


Ve škole se mnou kluci v čele s Mattem nemluvili. Všechno věděli. Chápala jsem to a ani jsem se na ně nezlobila. Spíš jsem byla naštvaná na sebe. Za tuhle situaci jsem si mohla sama.

Když kluci dorazili do jídelny, hned, jak mě Matt uviděl, zamířil si to ven. Bylo mi jasný, že přetrpěl vyučování, ale teď když nemusí, nechce se semnou setkat.
Vyběhla jsem za ním ven.


„Matte?“ Neotočil se a pokračoval dál pryč ode mě.

„Matte, prosím!“ Doběhla jsem ho.

„Co?“ rozzlobeně se na mě utrhl.

„Promiň mi to!“ 

„Co ti mám prominout, Sophie?“


„Promiň to, jak jsem se zachovala.“

„Myslíš to, jak jsi ze mě udělala idiota? Nebo myslíš to, jak jsi vyměnila svého kamaráda za upíra? Nebo dokonce to, že jsi byla radši s upíry než se svojí smečkou?“

„Myslím všechno!“ 

„Aspoň, že to přiznáváš.“ Konečně se zastavil.

„Matte, víš, že tě mám ráda! Mrzí mě, co se stalo!“ opakovala jsem.

„Takže se vrátíš ke své smečce a necháš upíry upírama?“

„Já svojí smečku nikdy neopustila! A nemám důvod někoho někým nechávat! On mě zachránil, Matte! Nebudu k nim zlá! Zachovali se ke mně moc dobře! Dokonce nám nemají za zlé to tátovo rozhodnutí, že jim nepomůže! Respektují ho!“

„Takže o to ti jde, Soph? Abychom s nimi byli zadobře? Nebo jim máme jít poděkovat?“

„To neříkám! Jen si myslím, že není nutné bojovat mezi sebou!“

„Ale o tebe, Soph, o tebe bojovat budu, rozumíš! Nedovolím, aby se ti něco stalo! Na to tě moc miluju, chápeš! Nedovolím, aby ti někdo z nich ublížil!“

„Ale vždyť oni nechtějí nikomu z nás ublížit! Jen si prostě myslím, že bychom tu situaci mezi námi mohli trochu uklidnit.“

„A to říkáš ty? Ty, která jsi první byla proti nim? Co se stalo, že jsi najednou změnila ten tvůj postoj? Ty snad souhlasíš s tím, co udělal před mnoha lety Jacob? Co tohle vlastně znamená?“

„Ne, nesouhlasím s tím, ale možná to dokážu pochopit! Nemohl si pomoct a Nessie byla jeho život!“

„Chceš mi říct, že ty by ses teď v jeho situaci rozhodla stejně?“ Zaskočil mě.

„Já-á. Já ale nejsem v jeho situaci, Matte!“ vybruslila jsem z toho.

„Vůbec nevím, co to s tím má společného. Prostě, pojďme uklidnit situaci kolem Cullenů, ano?“

„Prosím,“ naléhala jsem.

„Proč ti na tom tolik záleží, Sophie?“

„Protože mě celá ta situace už unavuje!“

„Řekni mi, opustíš svojí smečku, tak jako to udělal Jacob? Pro lásku?“ vyslovil to zcela jasně a já se cítila, jako kdybych v ten okamžik měla umřít. 
Přistoupila jsem k němu.

„Neopustím,“ vysoukala jsem ze sebe s lehkým zlomením mého hlasu.

„Miluješ ho, že, Sophie?“ pokračoval.

„Nebudu ti lhát, Matte. Už dál nemůžu lhát. Ano,“ konečně jsem to přes mé vzlyky vyslovila.

„Tak dobře, uklidníme to,“ souhlasil a silně mě objal.

Odpustil mi, přesto jsem se cítila nešťastná. Byla jsem nešťastná z té lásky, co jsem měla
v sobě. Strašně jsem chtěla, aby to všechno bylo jinak. Abych mohla být se svou smečkou a zároveň s mojí životní láskou. Věděla jsem, že se tyto dvě věci vzájemně vylučují. Byl to strašný pocit.

Když jsme se vrátili spolu zpět do jídelny. Matt šel přímo ke stolu, kde seděli Cullenovi.

„Co kdybyste si k nám přisedli?“ Bylo vidět, že je tím dost zaskočil.

„No to by bylo super,“ vyskočila Tess a hrnula se k nám.

Nedokázala jsem se na S.J. podívat. Bála jsem se, že to z mého pohledu pochopí. Nechtěla jsem mu ublížit, ale nemohla jsem svoji smečku opustit. 

Když jsme zasedli k jídlu, nepatrně jsem se k němu otočila.

„Miluji tě,“ vyslovila jsem velmi tiše.

„Tak jako já tebe,“ odpověděl.

Bodlo mě to u srdce a měla jsem pocit, že se dusím. 
Zradila jsem ho a on to určitě věděl. Musel to ze mě cítit, ale nic neřekl. Nedovolí si mě požádat, abych s ním odešla. On to nikdy neudělá, vím to. Znám ho.

V další kapitole čeká Sophii ples. S kým na ples půjde? A jakou masku vlastně bude mít?

6. kapitola             8. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy, má lásko - 7. kapitola: