Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - 20. kapitola

25.11.2010 (13:00) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1223×

Edward

Tři dny… Tři nekonečně dlouhé dny, které jsem proseděl u jejího zmítajícího se těla…

Sedmdesát dva hodin kladení si otázek, jak jí to jen řeknu…

Čtyři tisíce tři sta dvacet minut výčitek svědomí…

Dvě stě padesát devět tisíc dvě stě vteřin strachu. Strachu z toho, že mě bude nenávidět, i když jsem věděl, že nic jiného si nezasloužím…

Její srdce zápasilo v posledním boji o život, ale marně. Umíralo. Zadíval jsem se na ni a uvědomil si, že tady mohla ležet Bella. Při vzpomínce na její tvář mě bolestně bodlo na straně, kde mé srdce už dlouhou dobu bylo zaklesnuté bez jediného pohybu. Studené a prázdné. Zavřel jsem oči a vybavil si její vůni, její úsměv a oči. Rázně jsem zatřepal hlavou, abych se zbavil myšlenek, které se týkaly jí. Neměl jsem právo na ni myslet. Neměl jsem právo si ji představovat. Musel jsem ji nechat jít, aby mohla prožít plnohodnotný lidský život. Nikdo o ní už nemluvil. Alice neměla o Belle jedinou vizi. Vyhnal jsem ji ze svého života stejně jako ona mě, protože jsem jí ublížil.

Sjel jsem pohledem zpět k Lauren, hrdlo se mi stáhlo žalem. Za všechno můžu já. Kdybych nebyl tak sobecky zaslepený touhou po Belle, tak by se tohle nikdy nestalo. Kdybych nechtěl hrát tu připitomělou hru, tak mohlo být vše úplně jinak. Měl jsem odjet hned ten den, kdy jsem ji poprvé spatřil. Neměl jsem se poddat lásce, jíž jsem k ní cítil. Kdybych měl tak možnost rozhodnout se jinak…

Když její srdce naposledy hlasitě udeřilo, tak to pro mě byl ten nejhorší zvuk. Cítil jsem neuvěřitelnou bolest, která se do mě nahrnula při tom tichu, jež nastalo. Připravil jsem ji o vše, o čem snila. O velkou rodinu, o možnost zestárnout…

Otevřela zarudlé oči.

„Edwarde?” zamžikala. Okamžitě se zarazila a sáhla si vyděšeně na svá ústa, jelikož se lekla svého hlasu. Jiného, vábivějšího a krásného.

„Kde to…” nedopověděla a rozhlédla se po místnosti. Když zjistila, že se ocitla na místě, jež nezná, tak na mě upřela tázavý pohled. Zhluboka jsem se nadechl, jako bych to nezbytně potřeboval. Nebyli jsme již ve Forks, ale na Aljašce.

„Co si pamatuješ jako poslední?” zeptal jsem se potichu. Přimhouřila oči a mezi jejím obočím se objevila přemýšlivá rýha.

„Jela jsem k tobě a píchla kolo u auta,” odmlčela se a zavřela oči, jak se snažila usilovně vyhledat vzpomínky.

„Pak se u mě objevil Jasper, chtěl mi pomoct a najednou tam byla krev,” zamračila se, a oči měla stále zavřené. „A pak… Jeho oči a… a zuby, já nechápu, co se… O můj bože!” Otevřela vyděšené oči a zakryla si ústa. Pochopila? Nebo nechtěla uvěřit, co viděla? Nedokázal jsem na to odpovědět. Nadechl jsem se, že jí vyjevím pravdu, ale ona mě předběhla.

„Edwarde, hrozně mě pálí v krku,” namáhavě polknula a sáhla si na hrdlo. „Dej mi, prosím, něčeho napít,” zaúpěla. Věděl jsem, že to řekne. Byla to jen otázka času. Ze stolu jsem vzal sklenici s teplou krví a beze slova jí ji podal. Neptala se, co to je. Vzala si sklenici a celou ji vypila. Pak se na ni zkoumavě zahleděla, jelikož jí došlo, že tohle není voda, ani limonáda. Bylo to něco, čím se až do konce své existence bude muset živit. Teplá krev. Vyděšeně zahodila sklenici na zem a vstala.

„Ne! Ne! To nemůže… já… nevěřím… Edwarde, že to není pravda?” Stále jsem seděl na židli. Beze slova jsem k ní vzhlédl a ona pochopila. Přešla k oknu a dívala se ven na bílou pláň.

„Takže jsem,” zarazila se a chvíli nic neříkala, „upír?” dodala po nějaké době.

„Ano,” promluvil jsem konečně a řekl jí vše. O tom, jak se přeměnila, o tom, co bude teď následovat, o tom, co už nikdy nemůže mít.

„Žádné děti?” zeptala se, ale ani se na mě nepodívala. V jejím hlase jsem nerozpoznal jedinou emoci. Neměla v něm žádnou nenávist, žádný hněv, prostě nic a to nic mě mučilo snad ještě víc, než kdyby mě k smrti nenáviděla.

„Promiň, promiň mi to všechno, Lauren,” dostal jsem ze sebe. Otočila se, v očích měla podivně vzdálený výraz a z tváře se jí nedalo nic vyčíst. Hrdlo se mi sevřelo neuvěřitelnou bolestí.

„Za nic nemůžeš, a ani Jasper za nic nemůže. Mělo se to stát… Teď vím, jaké to je. Nejde to ovládat. Ty plameny v krku jsou hrozné, spalující, a bolí, tolik bolí,” hlas se jí vytratil. Bez přemýšlení jsem k ní vyrazil a objal ji. Třásla se a plakala - bez slz, ale o to víc to bolelo.


Bella

Je zvláštní, za jak krátkou chvíli člověk dokáže dospět, když se jeho život obrátí naruby…

Tátovi jsem volala každý den, pokud to bylo možné, ale vždy jen pár krátkých minut. Nemohla jsem dopustit, aby na to někdo přišel, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem slyšet jeho hlas, ujistit se, že je v pořádku a nedat mu jedinou záminku, aby trpěl.

Po týdnu, kdy jsem už vydatně jedla, to se mnou šlo stále z kopce. Jako by mi něco chybělo. Den ode dne jsem se cítila hůř, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. S každým sebemenším pohybem mého děťátka mnou projela ostrá bolest, jako by mě někdo rval zaživa.
Anniel ale mnou přetvářku prokoukl. Jednoho dne mi přinesl malou skleničku s něčím rudým a teplým. Když jsem se ho zeptala, co to je, tak mi jen řekl, abych to vypila, že mi pak bude lépe. A skutečně jsem se pak cítila mnohem lépe. Moc dobře jsem věděla, co to bylo. Nebyla jsem hloupá, abych nepoznala, že to není nějaký zázračný lék, ale krev. Nejhorší pro mě bylo to, že mi chutnala, mému miminku chutnala, a ono chtělo víc.

Taky jsem už konečně nechala na povrch v mé mysli vyplout, že Edward nebyl člověk, ale upír. V první chvíli jsem k němu cítila odpor. Ale nechápala jsem, jak mohl být mezi tolika lidmi a všechny je do jednoho nepovraždit. A taky jsem nechápala, kde se živil, jelikož jsem neslyšela o nikom, kdo by zemřel za tu dobu, kdy pobývali ve městě. A Emmett a Alice a Rosalie, byli jsme kamarádi a i oni byli tím, co jsem tolik nenáviděla. Celá jejich rodina byla odpornými zrůdami, které vraždily nevinné lidi. Zkoušela jsem je nenávidět, ale nešlo to. Utvořila jsem si k nim všem tak pevný vztah, že ho nemohlo zlomit ani to, čím byli.

Annielovi jsem nakonec řekla, kdo je otcem mého dítěte, věděla jsem, že to nikomu neprozradí. Překvapením pro mě bylo to, že on je znal. Před dvaceti lety se s nimi setkal, když ho Aro poslal na nějakou misi. Vyprávěl mi o nich a já se konečně dozvěděla pravdu. Nezabíjeli lidi, ale živili se zvířecí krví. Byla jsem šťastná, že to nejsou zrůdy, že v nich přeci jen zbyla lidskost.

Vyprávěl mi o tom, co mají s Edwardem společné a to víru v to, že mají duši. Aro a jemu podobní ji neměli, ale byla jsem si jistá, že někdo jako oni, někdo, kdo v sobě alespoň trochu potlačuje svou podstatu, ji má.

Jednoho dne jsem se rozhodla jít ven, provětrat se a protáhnout si ztuhlé svaly. Všichni kolem mě poskakovali, jako bych se měla každou chvilku rozpadnout. Viděla jsem na nich, jak je jim to odporné a ponižující, že se starají o člověka místo toho, aby mu prokousli hrdlo. Jane mě nenáviděla ze všech nejvíc a ani se nesnažila to alespoň skrývat tak, jak to dělali Demetri a Felix, i když byli špatnými herci. Cítila jsem to z každého jejich doteku, viděla jsem jim to v rudých očích a slyšela z každého slova, ze kterého kapala ironie. Jane byla jiná, věděla, že má moc. Věděla, že se jí Aro nikdy nezbaví. Kdy mohla, ubližovala mi. Nevynechala jedinou příležitost, kdy mi básnila o tom, jak asi chutná můj otec. Jestli voní stejně dobře jako já. A nevynechala jedinou příležitost, kdy mi mohla zlomit nedopatřením pár kostí v těle. Nikdy jsem nevykřikla. Nemohla jsem jí dopřát tu radost. Nenáviděla jsem ji.

Anniel, jako správný ošetřovatel, mě chtěl z hradu odnést na rukou. V žádném případě jsem mu to nedovolila, připadala bych si jako neschopná a ochrnutá. Sice nám cesta trvala snad celou věčnost, ale alespoň jsem si připadala jako svéprávný člověk.

Venku jsem se posadila na lavičku, na Itálii padala tma. Nebe se halilo do temné barvy. Otřásla jsem se zimou, slabě, ale jemu to neuniklo.

„Je ti zima, půjdeme.” Nebyla to otázka, ale rozkaz. Už mě chtěl popadnout do náruče a odnést zpátky, ale já jsem ho zarazila.

„Ne,” hlesla jsem, „chci být alespoň chvíli venku, prosím,” zaúpěla jsem. S povzdechem zakroutil hlavou a začal si svlékat mikinu, abych se nenastydla. Spolu s mikinou si sundal i tričko a mně se naskytl pohled na jeho obnaženou hruď. Ne, že bych na něho chtěla civět jako neomalenec, ale mé oči nedbaly mých příkazů a vtom jsem si toho všimla. Na straně, kde jeho srdce už dávno prohrálo boj se smrtí, měl malé srdíčko a v něm písmeno L. Všiml se mého zadumaného pohledu a rychle si navlékl tričko.

„Co to tam máš?” zeptala jsem se. Mírně sebou škubl.

„Obleč si ji, nebo zmrzneš,” uhýbal od tématu a nervózně se pousmál.

„Annieli, co to tady máš?” nedala jsem se odbýt a dotkla se ho na místě, kde ukrýval své tajemství. Úsměv mu okamžitě pohasl na rtech. Zadíval se na mě očima plnýma žalu. Prosily, ať to nedělám…

Bezvládně klesl vedle mě.

„Liliana,” zašeptal s tak neuvěřitelnou něžností, až se mi zastavilo srdce. Ale v jeho hlase bylo i něco jiného. Bolest, hluboká a nekonečná. Díval se před sebe. V očích měl podivný vzdálený výraz a z jeho tváře se dalo vyčíst jen utrpení.

„Moje dcera, Liliana.” Jeho hlas byl najednou tichý, že jsem málem přeslechla, co říkal v mírném vánku, který hladil mou tvář. Stále se díval do prázdna, do nepředstavitelných dálek.

„Annieli, nemusíš, jestli nechceš,” vypravila jsem ze sebe konečně. Nemohla jsem dál snášet pohled na něj, na to, jak trpí.

„Ne, to je dobré, já chci,” ujistil mě a mírně se usmál. Pak se jeho tvář opět uzavřela a zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco vzdáleného. Na něco strašného srdcervoucího, co může vidět jen on.

„Můj andílek, byla to nejcennější, co jsem kdy měl a taky jediné. Její matka zemřela po porodu a zůstala mi jen ona. Miloval jsem ji, miloval jsem ji víc než cokoli jiného. Jednoho dne, když bylo krásné počasí, jsme šli do parku. Ona totiž zbožňovala houpačku. Vždycky mi říkala: „Tatínku, podívej, já letím!” Na chvilku se odmlčel. Ochromeně jsem ho sledovala, neschopna ničeho. Srdce se mi trhalo v hrudi s každým slovem, které pronesl.

„Zakláněla hlavičku a dívala se na nebe. Smála se, vždycky se smála,” hlas se mu zlomil. Ochromení přešlo a knedlík v krku se pokoušel rozpustit v slzách.

„A pak přišli oni. Aro se svou gardou. Popadli mě a odváděli pryč od mé dcerušky, od mého andílka. Myslel jsem, že zešílím strachy o ni. Snažil jsem se jim vytrhnout, ale nešlo to. Jeden z nich ji vzal a prokousl jí hrdlo, jen tak, protože ona pro ně nebyla důležitá. Svíral její tělíčko v rukách a hltavě polykal její krev. Její tělo ochablo a ona byla pryč, úplně pryč a navždycky.”

Podíval se na mě a já v jeho pohledu dokázala rozpoznat pocit neúnosné viny a osamělosti. Oči, které na mě upíral, byly úplně ztracené a ztrápené, že jsem se k němu přiblížila dřív, než jsem si uvědomila, co vlastně dělám. Pevně jsem ho objala, věděla jsem, že to potřebuje, a plakala nad jeho bolestí a utrpením. Přišel o svoji dceru, o všechno, co v jeho životě něco znamenalo.

„Ale jediné, co vím jistě je, že jsem ji nenechal odejít nikdy, ve skutečnosti ne. Stále je v mém srdci, i když je už dávno mrtvé. Ona tam pořád je. A to, co mě bolí nejvíc, je to, že si ji už nepamatuji. Z její tváře, kterou mám ve vzpomínkách, vypadávají malé části. Už ani nevím, jestli měla tmavě modré oči nebo světle. Jak zněl její smích. Její tvář se mi vzdaluje a já na ni nedokážu dosáhnout.”

Měla jsem pocit, že mi srdce pukne bolestí a bude po všem. A náhle se to stalo, ucítila jsem obrovskou bolest. Mé bříško dostalo podivný tvar, bylo jako šiška, a pak, s děsivým zakřupáním, si žebro prorazilo cestu skrz mou kůži. Jednou jsem hlasitě vykřikla a schoulila se na zem. Měla jsem pocit, že samou bolestí zemřu. Krev se ze mě valila jako voda z kohoutku.

„Bello!” Zaslechla jsem Annielův hlas jako by z obrovské dálky.

„Už,” hlesla jsem.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - 20. kapitola: