Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - 21. kapitola

14.12.2010 (07:30) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1337×

Svět může být i jiný. Jak důležité je nebát se roztáhnout křídla.

Bambarén Sergio


Anniel

Den, kdy jsem ji poprvé spatřil, nezapomenu do konce své existence. Seděla zhroucená u stěny. Třásla se. Oči měla široké a velmi vyděšené. Sledovala celou tu bizardní situaci našeho krmení. Věděl jsem, že nebyla schopna pochopit, co se dělo. Opatrně jsem se k ní přibližoval. Nevěděl jsem, proč to dělám. Něco mě k ní táhlo. Něco nadpozemského a silného. Ani nevím, co jsem jí chtěl říct. Asi nic, hlavu jsem měl prázdnou. Chtěl jsem jen být v její přítomnosti. Něčím mě uchvátila.
Když jsem byl jen pár kroků od ní, tak jsem se nadechl. Naplnila mě vůně, jakou jsem dosud ještě nikdy necítil. Byla to vůně jarních květin, na kterých ulpěla ranní rosa. Vůně nejhlubšího oceánu. Celé tělo se mi začalo třást. Naprosto mě pohltila touha napít se z ní. Ochutnat alespoň jednu kapku její krve. Ještě nikdy jsem tolik nelačnil po lidské krvi.
Bylo pro mě odporné jen pomyslet na to, že bych zabil něco tak křehkého, jako je člověk. Ale v ten okamžik bylo vše jinak. Ovládl mě můj instinkt, který jsem v sobě tak dlouho potlačoval. Z mého nitra se na povrch probojoval netvor, kterým jsem byl. Pak se to stalo. Vzhlédla ke mně a čas se zastavil. Z jejích podivných, vzdálených očí tekly slzy. Její pohled mě ochromil a já jsem nebyl schopen jediného pohybu. Připadal jsem si jako slepec, který prozřel. A v tom tichu, jež se kolem nás náhle rozprostřelo, jsem uslyšel podivný zvuk. Znělo to jako třepetání křídel. Tak potichu, ale přeci jsem to slyšel. Ten zvuk vycházel z ní, ale její srdce to nebylo. To tlouklo pomaleji.

„Annieli, na co čekáš? Zabij ji!” vykřikl Aro, který se objevil u mě. Zabít ji? Anděla? Nikdy!

„Nemůžu, ona je těhotná,” vyslovil jsem bezmyšlenkovitě. Nenapadlo mě nic jiného, čím bych si vysvětlil ten rychlý a tichounký zvuk. I když jsem si nebyl jistý, jestli je to pravda. Arovi to bylo absolutně jedno, chtěl ji zabít sám, ale to jsem nemohl dopustit, dokud bych se nedozvěděl, kdo je ta záhadná dívka, která učarovala mojí duši. Okamžitě jsem Arovi vyjevil své myšlenky. Zpočátku mi nevěřil, ale poté se přesvědčil sám a byl nadšen. Věděl jsem, že jestli čeká dítě, tak rozhodně nemůže být lidské a i Aro to věděl, ten tlukot…

Podařilo se nám ji přesvědčit - tedy to nebylo to pravé slovo. Aro ji přinutil, aby zůstala u nás. Věděl jsem, že nás všechny nenávidí, byli jsme jí odporní, bylo jí odporné to, čím jsme. Neměl jsem jí to za zlé, ale ničilo mě vědomí, že nenáviděla i mě, protože bych pro ni zemřel. Položil bych život pro někoho, kdo mě k smrti nenáviděl.

Postupem času jsem si získal její přízeň, i když mnohem těžší bylo získat nejprve její důvěru. Její tělo chřadlo. Jediné, co rostlo, bylo bříško. Čím víc se zakulacovalo, tím víc její kosti vystupovaly napovrch. Věděl jsem, jak moc ji to bolí, ale ona na sobě nedávala nic znát. Stále hladila své bříško s neochvějnou láskou. Nenáviděl jsem to, co ji zabíjelo, ale i nějakým způsobem miloval stejně jako ona.

Nemohl jsem se od ní vzdálit ani na okamžik. Byl jsem u ní, i když spala. Bál jsem se ji opustit. Bál jsem se, že přestane dýchat, že její srdce nebude tlouct.

Pokaždé, když jsem ji navštívil, jsem musel bojovat s plameny, které rozpalovaly mé hrdlo do nesnesitelna, hořel jsem celý. Bojoval jsem s démonem, který dřímal hluboko uvnitř.

A teď tady ležela přede mnou a valila se z ní ta úžasně vonící krev. To, co mě dohánělo k šílenství.

Musím ji zachránit…

Chtěl jsem zavolat pomoc, ale místo toho jsem si klekl k jejímu tělu. Rozechvělýma rukama se dotkl té stále se rozšiřující kaluže krve. Stačí kapka, jen ochutnám, trošičku. Pomalu jsem se zakrváceným prstem přibližoval k ústům, která se rozechvěle a samovolně otevřela. Už zbýval jen kousek od toho, abych ztratil svou duši. Myšlenka na ni, na to, že umírá, přemohla tonoucí smysly. Vzal jsem ji do náruče a odnesl na hrad, do jejího pokoje.

Cestou k její ložnici jsem zburcoval všechny na hradě. Aro byl nesmírně nadšen. Konečně nastala chvíle, na kterou se už tak těšil, kterou nedočkavě vyhlížel.

Třásla se a křičela bolestí. Pohled na to, jak trpí, byl pro mě k nesnesení. Její bříško se podivně boulilo, jak se její dítě snažilo najít cestu ven.

„Aro, budeme potřebovat nějaké zklidňující léky, injekce!” otočil jsem se na něj. Ani se na mě nepodíval, s úsměvem a pohledem připoutaným k Belle pravil: „Žádné nemáme.” Nevěřícně jsem na něj hleděl. Není tu nic, co by mohlo alespoň trochu zklidnit její bolesti. V momentě, kdy jsem se zaobíral jí, jsem si nevšiml, že se do pokoje vřítila Jane. Na okamžik se zastavila a upřeně se zadívala na její tělo, ze kterého stále ještě vytékala krev. A pak vyrazila. Mé tělo zareagovalo samo od sebe. Vystřelil jsem. Neměla ani šanci se jí dotknout. Prudce jsem ji odhodil na protější stěnu.

„Vypadni!” zařval jsem nepříčetně. Nakrčila se a výhružně vrčela.

„Vypadni, Jane! Okamžitě!” rozeřval jsem se znovu. Její oči plály touhou po její krvi. Ještě chvíli vrčela a pak se jen usmála a odešla.

Bella znovu vykřikla. Podíval jsem se na ni a uslyšel zakřupání. Nebyl jsem si jistý, jaká kost to byla, ale vzhledem k tomu, že přestala cukat nohama, šlo zřejmě o páteř. Pomalu jsem se k ní přibližoval, její krev mi nevadila, nevnímal jsem ji. Teď pro mě existovala jen ona. Umírala.
Bella otevřela oči a usmála se na mě. Úsměv na její vyzáblé a bolestí zvrásněné tváři vypadal absolutně nádherně.


Bella


Všechno, co se dělo kolem mě, jsem měla rozostřené. Jako by se všechno dění dostalo za mléčný opar, ve kterém jsem byla uvězněná. V oparu neustálé bolesti, ze které nebylo úniku. Anniel si ke mně přisedl a vzal mě za ruku, tak jemně. A já jsem z toho doteku poznala všechno. Umírám.


Anniel


Díval jsem se jí do očí, ve kterých jí stály slzy, ale nestékaly. Její oči vypadaly úplně přesně jako v den, kdy jsem ji viděl poprvé. Tak krásné, ale tak nesmírně smutné. Pochopila…

„Annieli,” zašeptala.

„Jsem tady,” ujistil jsem ji a stiskl jí ruku. Tolik jsem si přál, abych ji mohl pomoct. Utišit alespoň trochu její bolest. Kdybych mohl, klidně bych se do ní proměnil, klidně bych zemřel místo ní.

„Slib mi, že se o něj postaráš,” pohladila si roztřesenou rukou své bříško. Nic jsem neřekl.

„Slib mi to.” Hlas se jí třásl ještě víc a z očí se jí opět začaly lít slzy. Její obličej dostal nešťastný výraz, když jsem jí neodpovídal. Přikývl jsem. Nemohl jsem promluvit. Bál jsem se, že začnu plakat nebo křičet, nebo že mi pukne srdce žalem, a bude po všem. Věděl jsem, že nic z toho se stát nemůže, ale v tu chvíli jsem to tak cítil. Vzal jsem její dlaň a schoval do ní svůj obličej. Políbil jsem jí horkou kůži. Měl jsem pocit, že se rozpadám. Jako bych každou sekundou, kdy se přibližovala smrti, padal do hluboké propasti.

„Na, udělej to už!” zavrčel Aro a podával mi skalpel. Ostrý nástroj, kterým jsem ji měl dočista zbavit života. Já…

Vzal jsem ho do ruky a prohlížel si ho. Koutkem oka jsem zahlédl, že se na mě dívá. Usmívala se, pořád a tak krásně, až to bolelo.

Ovládl mě stejný pocit, jaký jsem poznal, když zemřela Liliana. Ale Bella ještě nezemřela, zatím ne, ale já ji musel zabít. Její smrt jsem držel v rukách. Tolik jsem si přál jí pomoct, chránil jsem ji a teď jsem musel zabít tu, na které mi záleželo. Důvod, pro který dýchám.

Zármutek, který mi tlačil na mrtvé srdce a plíce, byl jako tisíce balvanů.

Dotkla se mé ruky. „Udělej to,” usmála se.

„Bello, já…” Její pohled mi zadusil slova v hrdle.

„Udělej to, musíš to udělat. Mé dítě přežije a já si nic jiného nepřeji.” Její hlas klesl do šepotu. S každým slovem byla slabší a slabší. Každé slovo, nádech a úder srdce, ji stály mnoho sil. Snažila se zůstat naživu alespoň do té doby, aby ho viděla. Aby viděla své dítě, pro které obětovala svůj život.

Vstal jsem a jako naprogramovaný robot jsem se přesunul k jejímu boulícímu se bříšku. Mechanickým pohybem jsem přejel skalpelem po její nafialovělé kůži, ale nic se nestalo.

„Musíš ji prokousnout!“ nařídil mi Aro, který stál opodál a ruku měl přitisknutou na ústech a nose. Hodil jsem skalpel na zem a rty se přiblížil k jemné, voňavé kůži. Otevřel jsem ústa a kousl. Nevykřikla, ale já jsem křičel, uvnitř. Jako by její bolest byla mnou. S trhavým zvukem se její kůže rozevřela. V krvi jsem zahlédl cosi malého. Převalovalo se to v ní. Dítě. Vzal jsem ten malý, krvavý uzlíček do ruky. Dítě otevřelo velké smaragdové oči a zamrkalo na mě dlouhými řasami. Poté následoval úsměv, který odhalil malé bílé zoubky. Upřeně jsem ho pozoroval a nemohl z něj spustit pohled, vlastně z ní, byla to holčička. Krásná a tolik podobná jí. Až na ty oči. Ty měla po něm. A potom Bella něco potichu a zasněně zašeptala. Nikomu by nepřipadalo, že mluví, ale přesto jsem na to nemohl nikdy zapomenout. „Renesmé.” Její jméno.
Vztahovala ke svému dítěti ochable ruce. Bez váhání jsem jí ji podal a všiml si, že se v jejím bříšku něco pohnulo. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem ten pohyb zahlédl znovu, tak jsem se podívat do krví zalitého bříška. Bylo tam další. Překvapeně jsem zamrkal a vytáhl ho ven. Bylo úplně stejné jako Renesmé, ale oči mělo stejně hluboké a s barvovou té nejtemnější a nejopravdovější čokolády. Přesně jako Bella.

„Dvě?” Zaslechl jsem Arův napůl překvapený a potěšený hlas, který mi zkřivil ústa.

„Bello,” sklonil jsem se k ní. Odpoutala pohled od svého dítěte a hledala mě umírajícíma očima.

„Máš dvě, dvě holčičky,” šeptl jsem, aby se mi nezlomil hlas. Hrdlo se mi stahovalo stále větší bolestí při pohledu na ni. Na to, jak pomalu odcházela. Podal jsem jí druhou.

„Dvě… tak krásné,” zašeptala uneseným hlasem. Usmála se a z očí jí stékaly průhledné slzy, které se barvily do růžova, když si razily cestu jejími tvářemi. Já je cítil až v srdci. Byly jako ledové ostří a zabodávaly se mi stále hloub a hloub. Něžně je pohladila po slepených vláskách rudou krví. Usmály se na ni, jako by už teď věděly, že ona je jejich matka, jako by ji už teď nesmírně milovaly.


Bella

Držela jsem v ruce své holčičky. Dva malé uzlíčky a ony se na mě smály. Měla jsem pocit, že mi každou chvílí bolestí pukne srdce, protože jsem věděla, že odcházím. S každým nádechem, s každým stále slabším úderem srdce ze mě odcházel život. Nemilosrdně. Přála jsem si žít. Být s nimi, s mými andílky, ale věděla jsem, že nemám dost síly, abych udržela své srdce tlukoucí.
Renesmé, tak se jmenovala má první holčička se zelenýma očima, s jeho očima. Chtěla jsem, aby měla něco z mé a jeho rodiny. Se jménem jsem si lámala hlavu hrozně dlouho, až jsem přišla na Renesmé. A nad jménem mého druhého andílka jsem nerozmýšlela ani sekundu. Stačil jediný pohled do jejích očí a já ho v nich viděla. Charlieho. Byla úplně jako on, jako její dědeček. Vím jistě, že by je miloval a ony jeho. Malá Renesmé a Charlie. Tak krásné a moje.

A najednou ke mně přistoupil Aro a vyrval mi mé andílky z ruky. Zasáhla mě obrovská bolest, když jsem se dívala na to, jak je odnáší pryč. Sevřela jsem prázdné dlaně, ve kterých jsem je před malým okamžikem pevně svírala. Teď tam už nebyly. Cítila jsem se prázdná, jako by mi z hrudi vyrval srdce a po něm tam zela jen díra.

Chtěla jsem zakřičet, ale z mého hrdla se nevydral ani jediný zvuk. Bylo to tu. Odcházela jsem. Mé srdce tlouklo tak slabě. Ale tak to mělo být, musela jsem zemřít, aby ony žily.
Vzpomněla jsem si na Charlieho láskyplné a bolestí naplněné oči. Na to, jak se mě snažil před vším zlým chránit. Na to, jaká je tráva na dotek, na to, jak šumí oceán. Na to, jak voní luční květy. Na Emmettovo ztřeštěné chování, na to, jak jsem se s ním musela smát, i když jsem byla smutná. Na moje krásné holčičky, které už nikdy neobejmu. A na jejich otce.
Anniel stál pořád u mě. Díval se mi do očí. V těch jeho byla ohromná bolest. Sklonil hlavu k mému obličeji, až se jím skoro dotýkal mého a do ucha mi zašeptal: „Promiň.” A mě pak pohltila tma. Prázdná a věčná temnota beze snů.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - 21. kapitola: