Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy sama? Ne! 2. kapitola

01.05.2011 (13:15) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3204×

2. kapitola

Samozřejmě jako první promluvil Carlisle.

„Dobré poledne, slečno. Nechceme rušit, ale jsme poměrně unavení a nevíme, jak daleko je civilizace. Mohli bychom tu, prosím, nějaký ten čas pobýt?“ Nějaký čas? To znamená jako co? Klidně bych je teď odtud mohla vyhnat. Nebo klidně je spálit. To by konec konců neuškodilo. Vždyť to oni mě opustili a nechali mě tam samotnou. Ne. Já nebudu jako oni. Já je trochu pozlobím.

„Jistě. Zůstaňte tu, jak dlouho potřebujete. Určitě máte hlad. Něco vám dám. A abych nezapomněla, mám tu jen jednu postel. Takže budete muset spát na půdě na seně.“
„To je v pořádku. Nám to nevadí,“ odpověděl mi.

„Mluv za sebe,“ uslyšela jsem potichu Rose.

Jakmile vešli do chaty, Esmé mile prohlásila: „Máte to tu moc pěkné.“
„Děkuji,“ odpověděla jsem jí.
„Tak, tady máte to jídlo,“ řekla jsem jim a na stůl podala chleba se sýrem. Musela jsem se nad jejich výrazy usmát. Každý si vzal opravdu málo. Divím se, že si ještě nezvykli sem tam sníst nějaké to lidské jídlo.

„A abych nezapomněla. Jmenuji se Jane,“ představila jsem se všem.
„Já jsem Carlisle a toto je moje žena Esmé,“ řekl a ukázal na Esmé. „Dále tu je Alice a Jasper, Rosalie a Emmett a Edward.“ Každého z nich představil a já se na každého usmála.

Během představování byli všichni již v půlce chleba. Všichni, až na Rosalie. Ta teprve začínala.

„Copak, Rose? Tobě nechutná?“ zeptala jsem se jí.
„Ale ne. Je to moc dobré,“ odpověděla mi a na důkaz si ukousla větší kus. Musela se při tom příšerně zatvářit, protože Emmett se začal neovladatelně třást, jak se snažil udržet smích.
Já se ale i přes to Carlislea zeptala: „Copak. Není Emmettovi něco? Celý se třese!“
„Ne. To je v pořádku,“ odpověděl mi a při tom sledoval Emmetta, který se jako na povel přestal smát.

Musím přiznat, že než to dojedli, utekla dlouhá hodina.
Večer jsem jim ukázala půdu se senem. Všichni poděkovali a začali si sedat. Jenom Rose stále nevěřila tomu, že si musí na tu slámu sednout. Toto jsem ale raději neřešila a nechala je, aby si to s Rose vyřídili.

V noci jsem musela dělat, že spím. Ale i tak jsem slyšela jejich rozhovor.
„Je to tu zvláštní místo,“ slyšela jsem Alice.
„No to teda jo. Nechápu, jak tady může žít,“ odpověděl jí Emmett.

„Tady vysoko v horách musí být pro lidi velká zima,“ přemýšlel nahlas Carlisle.
„Pokud by tu žila od narození, nemusela by ten chlad cítit,“ odpověděl mu Jasper.
Takhle se všichni dohadovali o tom, co se jim tu zdá a nezdá. Jen jeden hlas jsem ani jednou neslyšela. A to ten Edwardův. Toho že nemluví, si všimla i Esmé, a tak se ho zeptala: „Edwarde, co ty si o tom myslíš?“
„Je to tu zvláštní. Alice nic nevidí a já nemohu nikomu číst myšlenky.“ Jen jak to dořekl, vykřikla Alice: „Jupí.“
„Alice!“ okřikli ji všichni.
„Pardon,“ špitla a dál raději mlčela.
„Dobrá. Co tedy navrhujete?“ ujal se slova Carlisle.
„Já bych se s Jane velice ráda skamarádila. Vypadá mile,“ odpověděla mu Alice.
„Ale ty by ses ráda skamarádila s každým. A je ti jedno, jestli to je upír nebo člověk,“ odpověděl jí Emmett.
„Hele, já chci mít taky nějakou kamarádku. Promiň, Edwarde. Ale od té doby, co jsme odjeli z Forks, nemám jinou kamarádku. Kdyby bylo po mém, nikdy bych z Forks neodjela a nenechávala bych tam Bellu samotnou. To tys ji nechtěl kvůli nám vystavit riziku, a tak jsi odjel. A to i přes to, že ti to zlomilo srdce.“
„Dobrá, Alice. To by stačilo,“ vložil se do toho Carlisle.

Dál je už poslouchat nebudu. Mám toho už dost. Jde mi z toho hlava kolem. Jak je to ale možný? Přece jsem upír.
Já to ale nechápu. To mě opravdu opustil jen proto, že mě nechtěl vystavit riziku? Ať to bylo jakkoliv, tady má výsledek. Je ze mě upír.

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy sama? Ne! 2. kapitola: