Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 21. kapitola

29.06.2011 (22:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5709×

písnička

21. kapitola

„J-j-jak m-m-myslíš, že se n-n-nevrátí? On nemohl odjet. Nemohl mě tu opět nechat samotnou,“ šeptala jsem. Všichni mě ale samozřejmě slyšeli.

„Bello… ta noc, co s tebou prožil. Prostě tě miluje tak moc, že se tě radši vzdal. Snažili jsme se mu v tom zabránit, on si však vzal do té své tvrdé palice, že lidský život pro tebe bude lepší a s ním bys normálně žít nemohla,“ snažila se mi vysvětlit Alice. Já jsem ji ale vnímala jen na jedno ucho. Hlavou mi pořád lítalo, že odjel a znovu mě tu nechal samotnou. Ano, tentokrát tu se mnou zůstal zbytek rodiny, ale on už tu není a nebude.

Samovolně mi začaly stékat slzy a vzlyky se mi draly z hrdla.

„Ach zlato,“ povzdychla si Rose, přesedla si vedle mě a přivinula mě do své náruče. Začala mě utěšovat jako malé dítě a já se jí jako malá holka rozbrečela v náruči.

„Idiot, je to ten největší idiot, jakého znám. Určitě se to dalo řešit i jinak, ale on ne, postaví si hlavu a uteče jako zbabělé kuře,“ prskala. Nakonec se zvedla a nesla mě někam do prvního patra. Když jsem zjistila, že mě chce odnést do Edwardova pokoje, začala jsem okamžitě protestovat.

„Rose, odnes mě k sobě,“ zachraptěla jsem, jak jsem od pláče měla vyschlo v krku. Beze slova změnila směr a odnesla mě do své a Emmettovy ložnice. V posteli jsem se zachumlala do peřiny, a jakmile jsem uslyšela klapnout dveře, naplno jsem se poddala té salvě vzlyků a slz.

„Bello, jen jsem ti přišla říct, že Carlisle volal Charliemu, že jsi nemocná a zůstaneš u nás celý týden. Nevadí ti to?“ ptala se mě Alice, když za mnou po nějaké chvíli přišla.

„Ne, děkuju,“ zavzlykala jsem a otočila se zády ke dveřím. Mělo to být gesto, že chci být sama. Alice to naštěstí pochopila a zase odešla.

Nevím, jak dlouho jsem v té posteli ležela, ale podle toho, když za mnou přišla Esmé s tácem jídla, jsem odhadovala tak celý včerejší den a noc.

„Nemám hlad,“ odmítala jsem tác plný určitě vynikajícího jídla. V tuhle chvíli jsem neměla na hlad ani pomyšlení.

„Bello, musíš něco sníst. Už jsi byla včera bez jídla, musíš se alespoň nasnídat,“ domlouvala mi, já se ale ještě více zachumlala do peřiny a snažila se její slova nevnímat. Zavřela jsem se do své vlastní bubliny, kde svět nebyl tak krutý.

„Bello, jestli nezačneš jíst, Carlisle ti bude muset napíchnout nitrožilní výživu,“ vyhrožovala mi Alice, když už jsem třetí den nechtěla nic jíst. S povzdychem jsem si sedla a opřela se o pelest postele. Rezignovaně jsem si od ní vzala suchý rohlík, pomazánku a začala pomalu ukusovat. Po dojedení se na mě zářivě usmála a potěšeně odešla pryč. Teď se určitě všem chlubí, jak mě zvládla bravurně přesvědčit.

Jen jsem zakroutila hlavou a opět si lehla. Zavřela jsem oči a v mysli si přitom přehrávala své nejšťastnější okamžiky v životě. Ty, ve kterých Edward účinkoval jako hlavní postava.

„Bello, Charlie se na tebe ptá. Carlisle se mu sice snaží nějak vysvětlit, že teď není bezpečné, abys přijímala návštěvy, ale moc se o tebe bojí. Chce přijet a alespoň tě na pár minut vidět,“ informovala mě Alice po prvním týdnu ležení v Rosině a Emmettově ložnici.

„Nechci s nikým mluvit. Ani s tátou,“ zabručela jsem. Alice si jen povzdychla a opustila pokoj. Mrzí mě, že se takhle všech straním, ale ještě nejsem připravená se zase normálně postavit na nohy a žít. Potřebuji ještě čas.

***

„A mám toho dost. Jestli se okamžitě nevzchopíš a nezačneš žít, tak tě z té postele vlastnoručně vytáhnu, dotáhnu do prvního baru a hodím do náruče prvnímu klukovi, který se nám připlete do cesty, aby tě dostal z toho věčného oparu blba Edwarda Cullena,“ nevydržel to už jednoho dne překvapivě Emmett a přišel si pro mě.

„Emme, nech mě,“ kuňkla jsem, ale bohužel Emmett je Emmett a v druhé sekundě už jsem byla přehozená přes jeho rameno.

„Okamžitě mě pusť!“ vřískala jsem na celý dům.

„Ani mě nehne. Teď se hezky půjdeš najíst do kuchyně jako civilizovaný člověk, pak se umyješ, abys tak nesmrděla, zajedeš k Charliemu a řekneš mu, že už jsi fit a pak spolu zajedeme opravdu do nějakého baru a zakalíme,“ odporoval mi.

„Děláš si srandu, že jo?“ ptala jsem se ho s hlavou svěšenou na jeho zádech.

„Připadám ti tak?“ řekl a skoro doslova mě odhodil na jednu z židlí u stolu.

„Ne,“ odpověděla jsem mu mrzutě a naštvaně našpulila pusu. Přede mě položil talíř s tousty, namazanými džemem, a džus.

„Takže. Tohle teď sníš, a pokud ne, do krku ti to klidně narvu.“

„No, jo!“ Poraženě jsem si vzala jeden toust a ukousla si. Můj hladovějící žaludek se okamžitě ozval a zakručel tak hlasitě, že si Emmett zakryl uši.

„Teda Bello, ty si opravdu tyranka. Takhle nechat hladovět pana žaludka. Jsi zlá,“ kroutil hlavou a já se poprvé za ten týden pousmála. Emm si toho samozřejmě okamžitě všiml a oplatil mi to obrovským blýskavým úsměvem.

Jako poslušná holčička jsem vše spapala a dobrovolně se odešla umýt.

„Jo a nesmrdím,“ houkla jsem na něj, když jsem odcházela do jeho ložnice a chystala se radši zamknout.

„Hele, já tu mám upíří čich, tak neodmlouvej. Smrdíš jako týden zpocené ponožky v haldě špinavého prádla, tak mazej.“ S ním se hádat nemá cenu, a tak jsem zamkla a odešla do koupelny, kde jsem se též zamkla. Vysvlékla jsem se z Edwardovy košile, ve které jsem od toho osudného dne. Naposledy jsem k ní přičichla, objala ji a přitom si představovala, že je to on. A pak jsem ji odložila a vlezla si do sprcháče s tím, že jsem se s ním navždy rozloučila a zavřela kapitolu Edward Cullen.

Ze sprchy jsem vylézala naprosto čistá, voňavá a připravená začít opět žít. Na posteli mi leželo čisté oblečení. Džíny, šátek, košile, kabelka se všemi mými doklady a na zemi ležely boty. Vše jsem si oblékla, odemkla a sešla dolů do obýváku.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny.

„Ahoj, Bello. Jsem ráda, že ses nám zase vrátila!“ šla mě Esmé hned obejmout. S úsměvem jsem jí objetí opětovala, a pak šla z náruče do náruče.

„Tak jedeme?“ zeptal se mě Emmett. Pokývala jsem hlavou a následovala ho do garáže do Jeepu.

U Charlieho domu jsme byli za chvíli. Emm mi jako gentleman otevřel dveře a společně jsme došli až k hlavním dveřím. Z kabelky jsem vytáhla klíče a odemkla.

„Tati?“ zavolala jsem do útrob domu a vešla dovnitř.

„Bello? Emmette?“ vyvalil na nás oči, když jsme vešli do obýváku. Samozřejmě seděl u televize a díval se na sport. Jediné, co jsem zaznamenala jiného, byly tátovo kruhy pod očima. Povzdychla jsem si, to má určitě díky mně. „Co tady děláte? Myslel jsem, že jsi Bells ještě stále nemocná?“

„Už je mi lépe. Chtěla jsem tě překvapit, proto jsem řekla Carlisleovi, aby ti to neříkal.“

„Jsem rád, že je ti lépe,“ usmál se na mě a já mu úsměv oplatila.

„Tati, s Emmettem ještě chceme někam zajet, ale pozítří se vrátím domů.“

„Dobře, budu se těšit.“ Na rozloučenou jsem se s ním objala a pak jsme odešli. Emm mi opět otevřel dveře a mně to bohužel připomnělo časy, kdy mi je takhle otevíral Edward. Okamžitě se mi stáhlo srdce, ale snažila jsem se to nevnímat.

„Kam vůbec jedeme?“ ptala jsem se ho cestou.

„Do jednoho baru v Port Angeles,“ usmál se na mě lišácky. Jen jsem se pousmála, hlavu si opřela o sklo a pozorovala ubíhající krajinu.

„Jsme tu,“ oznámil mi, když zastavil na parkovišti před nějakým barem. Vystoupila jsem a zamířila dovnitř. Byl to normální bar s barovými stoličkami a boxy. Emm mě chytl za ruku a donutil si sednout na jednu ze stoliček.

„Dvě tequily,“ poručil barmanovi a ten se podíval nejdřív na Emma a pak na mě.

„Občanský průkaz, prosím.“ A sakra.

„Ale no tak...“ Emm se nahnul k barmanovi a podstrčil mu docela tlustou ruličku bankovek, „myslím, že to nebude nutné,“ dodal ještě. Barman mě chvíli pozoroval, ale nakonec si ruličku vzal a na bar položil dvě skleničky tequily.

„Na zdraví!“ ťuknul si se mnou a oba jsme to do sebe na jeden lok kopli. Okamžitě jsem se však rozkašlala a Emmett se začal strašně šklebit.

„Ještě dvakrát,“ řekl barmanovi a ten nám opět nalil. Podruhé už to bylo o trošíčku lepší, potřetí ještě lepší a počtvrté už to bylo v poho.

„Emmettku?“ zašišlala jsem na toho upíráka bez tesáků vedle sebe.

„Ano, oříšku?“

„Myslím, že mám dost.“ Na bar jsem položila asi dvanáctého frťana a musím uznat, že hlava se mi motá jako na kolotoči, z jazyka mám uzel a ani jedno slovo nedokážu říct, aniž bych ho nějak zkomolila.

„Dobře.“ Emmett zaplatil a já seskočila ze stoličky. Samozřejmě se mi okamžitě zamotala hlava, zvedl žaludek a nohy podlomily. Naštěstí je Emmett upírák, sice bez tesáků, ale s dokonalými reflexy, tak mě bez problému zachytil a vyhoupl do své náruče.

„Asi budu zvracet,“ dostala jsem ze sebe. Jen se zasmál a vyšel se mnou před bar.

„Ah, čistý vzduch,“ zavzdychala jsem a okamžitě se rozesmála. Emmett mě mezitím položil na zadní sedačky Jeepu, nastoupil, nastartoval a vyjel. A mě tiché předení motoru a lehké drncání dohnalo až ke spánku.

„Ááá, pomoc,“ zakřičela jsem, když jsem se druhý den ráno probrala v posteli a chtěla si sednout. Bohužel sem okamžitě vtrhla celá rodina v obranné pozici a hledala důvod mého křiku.

„Moje hlava,“ zaskučela jsem a oni se uvolnili a rozesmáli. Super. Naštěstí se zase všichni klidili z mého dosavadního pokoje a já opět osamocela.

Fajn, zvednout se nebyl moc dobrý nápad. Bohužel se mi hlásil plný močový měchýř, a tak jsem se přiměla znovu sednout, a poté si i stoupnout. Jenže ve chvíli, kdy jsem se narovnala, se mi okamžitě zvedl žaludek. Takže místo toho, abych do záchodu provedla svoji ranní potřebu, jsem si klekla před mísu a vyzvracela celý svůj obsah žaludku.

„Fuj,“ zabrblala jsem si, když jsem už pouze klečela a nic nezvracela. Nakonec jsem se pomalounku zvedla, došla k umyvadlu a vypláchla si pusu. Rovnou jsem si i vyčistila zuby, a pak si konečně dopřála svobodu močáku. Nakonec jsem si vlezla do sprcháče a dopřála si horkou vodu na své tělo. Svaly se mi krásně uvolňovaly a i hlava už tolik nebolela.

Když jsem vylezla, v pokoji jsem si oblékla tepláky, tričko a mikinu s ponožkami, co mi tu určitě nechala Alice. Už skoro v pohodě, akorát stále s nějakým trpaslíkem v hlavě, který mi tam křičel a bubnoval, jsem se odebrala dolů do kuchyně.

„Na, to ti tu nechal Carlisle. Prý si to máš vzít, až se vzbudíš. Ta hlava by tě potom neměla tak bolet,“ podávala mi Esmé nějaký prášek. S díky jsem si ho od ní vzala a zapila ho vodou.

„Co by sis dala ke snídani? Nevěděla jsem, na co budeš mít po tom výletu s Emmettem chuť.“

„Nic, protože mám pocit, že kdybych do svého žaludku dala i jenom suchý rohlík, okamžitě bude zase venku.“

„Dobře, až tedy dostaneš hlad, řekni mi a já ti něco udělám, ano?“

„Jo.“ Pokývala jsem hlavou a Esmé mi dala pusu na čelo a odešla do své pracovny. Jelikož dnes svítilo slunce, do školy nešel nikdo a Carlisle by už měl být na cestě z noční.

A protože jsem neměla co dělat, rozhodla jsem se vydat za zbytkem rodiny do obýváku, dívat se s nimi na televizi. No, za zbytkem rodiny, jeden člen už tu bude navždy chybět.

Ještě jednou se moc omlouvám za tu dlouhou dobu, doufám, že už se tolik nezlobíte, když jste si přečetli svoji dávku. :) Mám pro vás bohužel ještě jednu špatnou zprávu. Prvního července odjíždím na týden na dovolenou do ciziny a nebudu mít sebou počítač. Teda budu, ale budu bez internetu. Takže nebudu moct příští týden přidat další kapitolu. Budu se snažit napsat ještě jednu do čtvrtka, ale bohužel nemohu nic slíbit. Děkuji za pochopení, vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 21. kapitola: