Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 24. kapitola

20.08.2011 (21:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5503×

24. kapitola

„Uah,“ zívala jsem ráno, když jsem se probudila. Bylo mi krásně. Ležela jsem v posteli, ještě se zavřenýma očima, šťastně si mlaskala a protahovala se. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se tak příjemně vyspala. Jenže z toho krásného opojení mě probralo uchechtnutí, mířené z rohu mého pokoje.

Ve vteřině jsem vystřelila do sedu, až se mi zatočila hlava a vytřeštila oči na Damona v houpacím křesle.

„Damone? C-c-co tu proboha děláš? A jak si se sem dostal? Co kdyby tě uviděl Charlie!“

„Neboj, tvůj táta spí jako zabitý. Přišel v sedm hodin ráno, padl do postele a do minuty usnul. No, a k tobě do pokoje jsem se dostal oknem. Rada od kluků,“ řekl a zaculil se na mě lišácky.

„Dobře, a můžeš mi vysvětlit, co tu děláš?“

„No, prostě jsem nechtěl ke Cullenům bez tebe. Po tvém varování jsem po lovu místo k nim šel k tobě a řekl si, že tu počkám, než se probudíš. Kluci mi řekli, že k nim dneska ještě hodláš zajít, tak jsem to viděl jako dobrou příležitost,“ řekl, pokrčil rameny a já jen udiveně kroutila hlavou. Pak jsem si najednou uvědomila, co mám na sobě a okamžitě si přitáhla peřinu až ke krku. „Nemusíš se přikrývat, ta košilka ti neuvěřitelně sluší,“ pronesl a šibalsky se usmál a já zrudla jako rak.

„Díky, no… Ráda bych provedla ranní hygienu, tak pokud bys mi mohl dopřát trochu soukromí,“ řekla jsem trochu stydlivě.

„Ou, jistě, promiň, neuvědomil jsem si to. Počkám na tebe v kuchyni,“ řekl spěšně a ve vteřině zmizel. Ještě chvíli jsem zírala na houpající se křeslo a pak se konečně zvedla. Popadla jsem toaletní taštičku, rychle odcupitala do koupelny a provedla ranní očistu. Rovnou jsem se také namalovala a učesala a vrátila se zpátky do svého pokoje. Trochu déle jsem postávala u šatní skříně, kde jsem si nemohla vybrat nic na sebe, ale nakonec jsem přeci jen zvolila červený top, džíny, přes to lehkou bundu a kozačky. Do kabelky jsem si ještě dala doklady, navoněla se, což u mě bylo nezvyklé, a vydala se do kuchyně za Damonem.

„Páni, moc ti to sluší,“ zalichotil mi, když jsem vešla do místnosti.

„Díky, jen jsem na sebe něco hodila,“ odpověděla jsem a máchla ledabyle rukou a pousmála se. Proč se musím před ním za každou cenu předvádět?

„Budeš snídat?“ zeptal se mě.

„Ne, zkazila bych tím radost Esmé. Hrozně ráda mi totiž vaří. Jenom napíšu Charliemu vzkaz, kde budu, a můžeme jet.“ Na kus papíru jsem napsala, že jsem u Cullenů, a že do osmi budu doma, dala to na lednici a otočila se k Damonovi.

„Můžeme,“ řekla jsem a pokývala hlavou a vydala se ke dveřím. Když jsem však uviděla Damonovo auto, vyvalila jsem oči. Páni, ani jsem si včera nevšimla, jak má krásné auto. To by asi bylo drahé, kdybych do něj tehdy napálila.

„Líbí?“

Všiml si mého pohledu.

„Ano, ale určitě muselo být i drahé, co?“

„Když žiješ už pár stovky let, trochu těch peněz si naspoříš,“ zasmál se a gentlemansky mi otevřel dveře. Nečekaně mě píchlo u srdce, když jsem si vzpomněla, že takhle mi je vždy otvíral Edward. Ne, Bello! Nemysli na toho… všiváka.

„Díky,“ poděkovala jsem mu trochu napjatým hlasem. Pokud si toho všiml, nedal na sobě vůbec nic znát. Obešel auto, nasednul vedle mě, nastartoval a vyjel.

„Budeš mě muset navigovat, protože ještě stále nevím, kde bydlí,“ přiznal se.

„Jeď rovně a já ti pak řeknu, kde odbočit.“ Damon pokýval hlavou, a když jsme dojeli k neviditelné odbočce, upozornila jsem ho, že má odbočit. „No a teď pořád za nosem a přijedeme přímo k jejich domu,“ ovětila jsem, usmála se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Ach, má tak nádherný úsměv,“ povzdychla jsem si v duchu. Lesní cestou jsme jeli mlčky a jen se pokradmu na sebe dívali.

„A jsme tu,“ řekla jsem, když se před námi zjevila Cullenovic vila.

„Hmm, pěkný,“ pokýval obdivně hlavou.

„To je Esmeina práce. Celý dům navrhla a zrekonstruovala. A to jsi ještě neviděl vnitřek.“

„No tak pojďme, ať si ho mohu prohlednout.“ Tentokrát jsem na nic nečekala a rychle si otevřela sama, protože i když se na Edwarda snažím nemyslet, nějaké zvyky mě prostě stálé bolí. Společně jsme došli až ke dveřím a zaklepali.

„Čau, už jsem myslel, že se neukážete,“ pozdravil nás Emmett ve dveřích a pustil dál.

„Ranní ptáče ze mě prostě nikdy nebude,“ zasmála jsem se a odložila si.

„Hej, rodinko, máme tu návštěvu,“ zavolal a do vteřiny tu byli všichni.

„Damone?“ vyvalili na něho oči a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Všichni se okamžitě vytasili s otázkou, co tu dělá, a to už jsem nevydržela a uchichtla se. No, nikdo si toho nevšiml.

„Cestuju po světě a zaslechl jsem, že tu někde bydlíte a řekl si, že bych vás mohl navštívit,“ vysvětlil. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale Carlisle si toho všiml a zareagoval.

„Promiň, Bello, neuvědomil jsem si, že se neznáte. Tohle je-“ začal, ale já mu do toho skočila.

„Vím, kdo je, známe se. Vlastně jsem mu k vám poradila cestu,“ zasmála jsem se.

„Ty znáš Damona?“ vyvalili naopak všichni oči na mě.

„Ano,“ pokývala jsem hlavou a vysvětlila jim to. Jak jsem očekávala, dostala jsem stejného sprďana jako včera od kluků, ale naštěstí to pak nikdo nerozebíral. Vtom se na schodech objevil Edward s Tanyou a moje nálada okamžitě klesla o pár stupňů.

„To je mi ale překvapení, Damone,“ pozdravil ho Edward - ne moc milým hlasem.

„Edwarde,“ pokýval Damon hlavou na pozdrav a pohled stočil k Tanye. „Představíš nás?“ zeptal se a hlavou k ní kývl.

„To je moje snoubenka Tanya Denali. S Bellou se už, jak vidím, znáte,“ kývl naopak Edward hlavou ke mně.

„Ano, už jsem měl tu čest se s touto kráskou setkat,“ řekl, otočil se na mě a lišácky se usmál. Úsměv jsem mu opětovala a zakecala se s Alice a Rose, ale jejich rozhovor však stále tajně poslouchala.

„Doufám, že si uvědomuješ, že je to křehký člověk. Může se s námi lehce zranit,“ mračil se na něho Edward.

„Pf, já mu dám křehký člověk,“ odfrkla jsem si v duchu.

„Vím, je to člověk, kterým jsme byli i my všichni,“ pousmál se a Edward se ještě více zamračil.

„Drž se od ní dál, Damone,“ zavrčel potichu.

„A řekni mi, proč bych to měl jako dělat. Od malička s vámi žije, dokonce mi řekla, že si ji zachránil před žíznivým upírem a prozradil jí svoje tajemství. Samozřejmě jsem si domyslel, že ses od ní nedržel dál, tak mi řekni jediný důvod, proč já bych to měl dělat. Bella je velmi krásná, inteligentní, hodná a milá. Je to úžasná dívka, která se jen tak nevidí, a je úplně jedno, jestli to je člověk nebo upír. Mně na tom totiž nezáleží. Mám rád lidi takové, jací jsou, bez ohledu na jejich druh.“

„Správně, Damone, natři mu to,“ povzbuzovala jsem ho ve své hlavě.

„Jak vidíš, už s ní nejsem. Mám na rozdíl od tebe hlavu a-“

„Zlomil si jí tím srdce. Všiml jsem si, jak se tváří, když o tobě mluví a musím uznat, že jsi úplný idiot, když si to dovolil. A já se zařekl, že budu ten, kdo její srdce zase vyléčí,“ vyrazil mu Damon dech.

„Necháš ji napokoji!“ Edward se k němu přiblížil a temně zavrčel.

„Nebudeš mi říkat, co mám a nemám dělat. Bella není tvůj majetek,“ napodobil ho Damon. Vtom Edward vycenil zuby a vrhl se na Damona.

„Edwarde, ne!“ vykřikla jsem, ale už bylo pozdě. Ti dva se tam doopravdy začali prát, a tak jsem hodila na Jaspera a Emmetta zoufalý pohled. Samozřejmě pochopili a vrhli se mezi ně. Emmett chytil Edwarda, Jasper Damona a odtrhli je od sebe.

„Dost, tímhle nic nevyřešíte,“ přiběhla sem z kuchyně Esmé.

„Možná, když dostane nakládačku, dostane rozum,“ trhal sebou Edward v Emmettově sevření.

„To ty bys ji potřeboval, aby ti konečně došlo, že už ti do toho nic není. Máš snoubenku, budeš se ženit a Bella má právo se rozhodovat sama,“ hájil mě Damon. To už jsem nevydržela a přišla k němu. Stoupla jsem si před něho, do dlaní vzala jeho tvář a usmála se na něho s vědomím, že to všechno Edward pozoruje.

„To nemá cenu, Damone. Edward měl a vždycky bude mít svoji hlavu a v tý, když si něco umíní, tak mu to nikdo nevymluví. Proto se na něj vykašli a nevšímej si ho.“ Damon se rázem uklidnil a něžně se na mě usmál. Byla jsem ráda, že všichni uslyšeli, jak moje srdce poskočilo. Jeho úsměv je prostě neodolatelný.

„Pojď, půjdeme se projít ven.“ Vzala jsme ho za ruku a rychle s ním vyšla ven, než by nám v tom někdo mohl zabránit. Ruku v ruce jsme šli směrem do lesa a já se pořád tak zvláštně usmívala.

„Řekni mi, jak to mezi vámi bylo doopravdy,“ ozval se z ničeho nic. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. A něco v nich mě přesvědčilo, že mu mohu na sto procent důvěřovat. Proto jsem se nadechla a s pohledem upřeným do dáli mu začala vyprávět svůj životní příběh. Bohužel jsem se neobešla bez slz, ale snažila jsem se je nevnímat a pokračovat dál. Damon mě přinutil, abych si sedla na kládu, kterou jsme míjeli, a sedl si vedle mě s dlaní stále v té mé.

„… a druhý den ráno, když jsem se probudila, byl pryč. Prostě si jen tak odešel, aniž by se se mnou rozloučil. Nechal mě tam se zlomeným srdcem a očima jen pro pláč. Trvalo mi celý týden, než jsem do sebe prozřela nějaké jídlo. Odmítala jsem totiž jíst. Můj žaludek se pokaždé při představě, že něco spolknu, bolestně stáhnul. A Emmett to jednou nevydržel,“ při té vzpomínce jsem se musela usmát, „přehodil si mě jako pytel brambor přes rameno a odnesl do kuchyně. Donutil mě, abych něco snědla, a pak se se mnou vydal do baru, kde jsem se pořádně opila.

A to byl asi ten zlom, kdy jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. V ten den jsem se vzchopila a začala opět žít, sice bez něj, ale žít. No a pak mi jednou večer Alice oznámila, že se vrátil. Byl to pro mě velký šok. Už jsem se smířila s tím, že ho nikdy neuvidím a on se tu stejně, jak nečekaně zmizel, i nečekaně ukázal. Když jsem ho pak uviděla s Tanyou v objetí a jak se líbají, myslela jsem, že mě to opět zlomí, ale nějakou záhadou jsem tomu dokázala čelit se vztyčenou hlavou. A v ten den jsem potkala tebe.“

„Je to ten největší blb na světě, když ti tohle provedl,“ chlácholil mě, zvedl ruku a něžně mi setřel slzy. Automaticky jsem si do jeho dlaně opřela tvář a přivřela oči. V tom se ke mně o trošíčku přiblížil a mně došlo, co chce udělat. A ani na vteřinu jsem nezaváhala a nechala ho udělat to, co měl v plánu. Lehce, jako dotyk motýlích křídel, se dotkl mých rtů a moje srdce zaplesalo. Polibek jsem mu bez váhání oplatila a Damon se pak do toho více opřel. Velmi zkušeně si bral mé rty a já měla pocit, že se vznáším v nebi. Když se ode mě odtrhl, omámeně jsem se na něho podívala.

„Tak tomu říkám polibek,“ zašeptala jsem. Damon se rozesmál a já se musela uchechtnout, protože jsem si uvědomila, že jsem to nechtěla říct nahlas.

„Beru to jako poklonu,“ řekl a zamrkal na mě lišácky.

„Kde ses naučil tak úžasně líbat?“ zeptala jsme se ho zcela automaticky a okamžitě se za to zastyděla.

„Víš, v mé době, když jsem byl ještě člověk, si často gentlemani vydržovali milenky, protože stejně jako já, když byli z aristokratické krve, se museli ženit z rozumu, aby spojili dvě mocné rodiny. A většinou je jejich manželky nepřitahovaly, stejně jako mě Lilien.“ Okamžitě mi došlo, že to byla jeho žena.

„Četla jsem pár románů, kde se o tomto píše a podle toho si se ženil velmi brzy, proč?“

„Protože moje nevěsta byla v Anglii pouze na prázdninách. Byla to prvorozená dcera z pěti dětí vévody z Wyndhamu. Všechny jeho děti byly samozřejmě dcery a Lilien měla zdědit otcův titul. Můj otec mě přinutil, abych se jí okamžitě začal dvořit, protože taková krásná dívka, která ještě nebyla zadaná, byla v tehdejší smetánce velmi uznávaná a bál se, aby nečekaně neodjela. Proto jsem si ji tak v mladém věku vzal. Ale i když byla tak neuvěřitelně hezká a hodná, nikdy jsem ji nemiloval. Samozřejmě jsem jí nikdy v životě nezahnul a sdíleli jsme spolu manželskou lóži, nikdy ale naše city nešly od srdce,“ vysvětlil mi.

„Jak vypadala?“

„Byla velmi krásná. Měla dlouhé a husté zrzavé vlasy, které na sluníčku zářily jako oheň, velké zelené oči, které tě dokázaly omámit, pleť hladkou a smetanově bílou a postavu, kterou jí záviděly všechny ženy. Byla štíhlá, přesto zaoblená přesně na těch místech, kde se to u žen vyžaduje.“

„Milovala tě?“

„To je dobrá otázka. Ano, měla mě ráda, stejně jako já ji, ale milovat mě nemilovala. Milovat někoho je cit, který tě zasáhne jako blesk z čistého nebe a my jsme ho zřejmě nebyli hodni,“ pousmál se na mě Damon. Úsměv jsem mu opětovala, a jelikož jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že ten polibek byl tak krásný, musela jsme se přesvědčit, jestli se mi to jen nezdálo. A nezdálo. Opravdu uměl tak skvěle líbat, že se mi z toho točila hlava. Z toho krásného oblouznění nás však vytrhl můj kručící žaludek. Oba jsme se najednou rozesmáli a já pocítila čiré štěstí. Damon mi pomohl se zvednout a společně jsme se opět ruku v ruce vrátili do domu.

Zbytek odpoledne jsme strávili u Cullenů a povídali si s nimi o všem možném. Damon hodně vyprávěl o zážitcích, které zažil v Evropě a já hltala každé jeho slovo. Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že mě Edward pozoruje, ale snažila jsme se ho nevnímat a soustředit se pouze na Damona. Chtěla jsem Edwardovi ukázat, že není jediný chlap na světě, který mi dokázal učarovat.

Každou chvíli jsme se na sebe s Damonem podívali a já pokaždé zčervenala jako pivoňka. Ještě větším uspokojením pro mě bylo, když Edward pokaždé potichu zavrčel, zatnul čelisti, až mu naběhly šlachy a nenávistně se na Damona podíval. Když se začalo stmívat, zvedla jsem se a omluvila se, že už bych měla jet domů.

„Odvezu tě,“ nabídl se Damon a já přikývla.

„Nemusíš se obtěžovat, zůstaň tu a dál nás bav svými historkami, já ji odvezu,“ přerušil ho Edward a Tanya se na něho zamračila. Vůbec si jí však nevšímal a zvedl se.

„Damon se nabídl první, tak tu zůstaň a dělej společnost své snoubence,“ odsekla jsem a kývla na Damona, aby šel. Edward se tedy s naštvaným pohledem posadil zpátky do křesla a s nenávistným pohledem sledoval Damona, jak ke mně jde. Společně jsme vyšli ven a chytli se za ruce. To, že je obývák prosklený a všichni Cullenovi nás pozorují, nám bylo úplně jedno.

Damon už pochopil, že si nepřeji, aby mi otevíral dveře, a tak šel rovnou ke své straně a oba jsme nasedli a vyjeli jsme. Cesta ubíhala velmi rychle a mlčky. Když zastavil před Charlieho domem, vypnul motor a podíval se na mě.

„Ty jdeš zítra do školy, že?“ zeptal se mě a já přikývla. „Budeš chtít odvézt?“

„Není třeba, vždycky jedu s Emmettem, Jasperem, Alice a Rose Jeepem, ale pokud budeš chtít, můžeš pro mě přijet a někam vyrazíme,“ usmála jsem se na něho a on mi úsměv oplatil. Natáhl se ke mně, dlaní mi zajel do vlasů a přitáhl si mé rty ke svým. Dlouze jsme se políbili, rozloučili se a já vystoupila. Ještě jsem mu zamávala a jeho auto se rozjelo a zmizelo ve tmě.

Druhý den ráno jsem měla trošku hoňku, protože jsem zaspala, ale nakonec jsem vše stihla. Na sobě jsem měla bílé tříčtvrťáky, žlutý top a přes něj pásek, boty a bundu. Popadla jsem kabelku, v kuchyni si vzala jablko a vyběhla ven před dům, kde už na mě čekal odvoz. Se zděšením jsem však uviděla Edwardovo Volvo a uvědomila si, že s námi jede do školy. Ale s příjemným překvapením jsem uviděla i Damonovo Audi, ke kterému jsem samozřejmě bez váhání vykročila a nasedla.

„Ahoj, co tu děláš? Říkala jsem přeci, že mám odvoz,“ pozdravila jsem Damona, naklonila se a políbila ho.

„Ahoj, promiň, ale odpoledne pro tebe nemůžu přijet, protože jsem zapomněl zařídit ještě jednu věc, tak jsem tě chtěl odvézt alespoň teď. Navíc, když jsem uviděl Edwarda, že jede taky, chtěl jsem ti být alespoň na malou chvíli na blízku,“ vysvětlil.

„Aha. A kdy se vrátíš?“

„Večer,“ odpověděl, usmál se na mě a znovu mě políbil. Potom jsme vyjeli směrem ke škole.

Samozřejmě každý zalapal po dechu, když uviděli Damonovo auto, jak míří splašenou rychlostí za Cullenovými na školní parkoviště. A ještě větší šok pro ně byl, když jsem z toho auta vylezla já. Dívky málem omdlely, když uviděly Damona a kluci obdivně pozorovali jeho auto. Bez ohledu na to, kolik nás vidí lidí, Damon obešel auto, natlačil mě na dveře spolujezdce a lačně políbil. Ruce jsem mu okamžitě dala kolem krku, stoupla si na špičky a snažila se náš polibek ještě prohloubit.

„Páni,“ vydechla jsem, když jsme se od sebe odtrhli.

„Jinak bych to nenazval,“ usmál se šibalsky a věnoval mi ještě jeden letmý polibek na rty.

„Večer, krásko,“ rozloučil se laškovně, odtrhl se ode mě, obešel auto a nastoupil. Já mezitím poodešla ke Cullenům a zamávala mu na rozloučenou.

„Pěkný divadlo,“ neodpustil si Edward.

„To nebylo žádný divadlo,“ odsekla jsem mu.

„Cožpak nemáš rozum, Bello! Je to upír, stačil by jeden nepozorný pohyb a mohl by tě zabít! On nežije mezi lidmi tak dlouho, jako my. Ani vegetariánem není tak dlouho. Pěknou řádku let se živil lidmi,“ neudržel se Edward, když mi ostatní přestali věnovat pozornost. Zbytek rodiny už radši šel, aby nám nechali soukromí.

„Já vím, vegetariánem je od té doby, co zná vás. Říkal mi to,“ prskla jsem po něm a chtěla ho obejít. Jenže ve chvíli, kdy jsem kolem něho procházela, mě chytl za zápěstí.

„Chci si promluvit,“ řekl už jemnějším hlasem.

„Nemáme o čem, Edwarde. Ty jsi ode mě odešel a tím naše osudy rozpojil. Každý už žijeme jinak, takže nemáš právo po mně něco považovat nebo mi nařizovat. A teď mě pusť!“ Edward mě tedy velmi neochotně pustil a já pokračovala dál do školy.

Při hodinách, kdy jsem seděla vedle Edwarda, jsem skoro nic nevnímala. Dvakrát jsem byla učitelem pokáraná, že nedávám pozor. Naštěstí jsme dnes nemuseli dělat nic ve dvojicích, a tak všechny hodiny probíhaly mlčky. Když zazvonilo na oběd, zvedla jsem se a chtěla odejít, ale Edward mě opět zastavil.

„Bello, prosím, nechci, aby to bylo mezi námi takový. To ticho je pro mě úděsný.“Já jsem však jen zakroutila hlavou a zbaběle utekla. Při obědě jsem se hodně bavila s Ange a Edwarda ignorovala. Naštěstí je to velmi chápavá kamarádka a na nic se neptala. Tělocvik uběhl jako voda a byl konec. Vyšla jsem z tělocvičny, pak z budovy a hledala Jeep, ale nikde jsem ho tu neviděla.

„Přemluvil jsem je, aby jeli napřed,“ ozval se Edwardův hlas vedle mě. Rychle jsem se na něho otočila a zamračila se.

„A jak se mám jako dostat domů?“ zavrčela jsem na něj.

„Odvezu tě, nejdřív si však chci promluvit. V soukromí.“ To, co říkal, se mi vůbec nelíbilo.

„Já s tebou ale nechci mluvit, Edwarde.“

„Ale já jo a je to důležitý. Takže pojď.“ Odlepil se od budovy a chytl mě za ruku. Já jsem se mu však vysmekla a kráčela si to k jeho autu sama. Naštvaně jsem otevřela dveře od jeho Volva, nasedla a nadechla se. Do nosu mě okamžitě udeřila jeho sladká vůně a moje srdce začalo otvírat zahnané rány.

„Ne, nebudu brečet,“ říkala jsme si v duchu, když jsem pocítila, jak se mi hromadí slzy v očích. Rychle jsem začala mrkat, abych je zahnala. Edward nasedl vedle mě, nastartoval a vyjel.

Tak. Co tomu říkáte? Doufám, že se vám to líbilo, a že se těšíte na další. :) V příštím díle bude rozhovor Belly a Edwarda a ještě něco, to však nebudu prozrazovat. :) A ještě bych vám chtěla mocinky poděkovat za komentáře, jinak to prostě nejde. Ani nevíte, jakou mi dělá radost, když si je všechny čtu. :) Takže příště naviděnou, vaše simi1918. :D

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 24. kapitola: