Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejná... 14. kapitola

24.02.2010 (09:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3152×

(Ne)Obyčejná

To lhaní mě pomalu, ale jistě zabíjí

Hudba

Nechala jsem vzkaz ležet v kuchyni na stole a poslala jsem svůj kufr k sobě domů. Potom jsem se přenesla na plantáže, kde jsem zastihla další krásný západ slunce. Poté jsem se přenesla domů.

Ani jsem se nezabývala vybalováním kufrů a šla jsem si rovnou dát sprchu. Věděla jsem, že tady nemůžu už déle zůstat. Sice mi to rve srdce, ale prostě nemůžu. I když chci a moc. Tedy chce tady zůstat moje lidská část mého já ano, ale andělská část mého já je silnější, cítím to a vnímám to tak.

Nemohu,a le odjet jen tak, bez rozloučení a co bych řekla matce? Přestěhuji se za ní do Francie. Ano, to je skvělý nápad, ale až za měsíc. Letos totiž nepřijede na mé narozeniny, které mám za necelý měsíc. Ano, to je skvělý nápad, ale chci svůj dům, nechci bydlet s ní a nepojedu rovnou do Paříže. Budu bydlet v Marsei. Ano.

Skončila jsem sprchu a vylezla jsem z koupelny. Rovnou do mého pokoje. Šla jsem do šatny. Jednou jsem anděl, tak proč nevypadat božsky, ne? Vybrala jsem si na sebe jeden z máminých předních modelů. Byla jsem se sebou spokojená.

Od té doby co jsem začala používat své andělské schopnosti jsem nemusela spát. Samozřejmě, že jsem mohla, ale já jsem to nepotřebovala.  Bylo sedm ráno a bylo pondělí. Za dvě hodiny mi začíná škola. Šla jsem si sednout ke svému stolku se šminkami a na hlavě jsem si začala tvořit účes, který se mi povedl. Poté jsem se rozhodla, že se i andělsky namaluji.

Na oči jsem si přilepila umělé řasy a potom je i s těma mými protáhla černou řasenkou. Pod horní víčko jsem si oko podmalovala bílou tužkou a na horní víčko jsem si pak udělala tenounkou linku černou tužkou. To samé akorát naopak jsem to udělala se spodním víčkem. Dovnitř jsem si spodní víčko namalovala černou tužkou a z venku jsem dala tenkou bílou linku. To vypadalo velice božsky a i mě se to líbilo. Na obličej i když jsem to nepotřebovala jsem dala slabounkou vrstvu make-upu a ještě to přepudrovala pudrem. Dále jsem si na tváře dala trochu růžové tvářenky a rty jsem si protáhla kovově lesklým bílo-fialovým leskem. Ano, to jsem chtěla. Vypadala jsem božsky. Ne já vypadala ještě lépe, no zkrátka jako anděl..

Bylo už osm a tak jsem se rozhodla, že si domluvím nástup do č´školy ve Francii v Marsei. Vytočila jsem číslo na školu San Terezions. Byla to soukromá škola. měla jsem  šanci, že mě tam Cullenovi nenajdou.

„Tady sekretariát Marseiské školy  San Terezions, u telefonu slečna Fondue, co si budete přát?“ozvalo se ze sluchátka plynulou francouzštinou. Tak jsem také tak plynule odpověděla.

„Dobrý den,“ rozhodla jsem se, že pro to, aby mě Cullenovi nenašli se na školu přihlásím pod mým druhým jménem. „tady Isabella Marie Diom. Chtěla bych se přihlásit na školu San Terezions do druhého ročníku,“ řekla jsem jí zdvořile. Bylo slyšet pouze lapání po dechu. Ano už si uvědomila moje jméno.

„Ale jistě slečno Diom. To je jasné, hned vás přepojím na ředitele. Okamžíček strpení,“ vyvalila na mě. Na chvíli se ve sluchátku ozývalo jen nějaké šeptání a potom mužský hlas.

„Slečno Diom. Jaká čest, že se chcete přihlásit zrovínka na naší školu. Rádi vás přijmeme do druhého ročníku. Jen mi prosím musíte nafaxovat doporučení z předchozích škol, svolení rodičů a termín nastoupení,“

„Byl by moc velký problém, kdybych neměla to svolení mě matky? Chtěla jsem jí to udělat jako překvapení, že se přestěhuji do Francie. Dodala bych vám to později,“ řekla jsem a doufala, že to po mě nebude chtít.

„To není problém slečno Diom,“ ozvalo se po maličké odmlce ze sluchátka.

„Děkuji vám moc. Kdy nastoupím, to si ještě rozmyslím, ale asi za měsíc, mám takový dojem a mohl by jste mi dát prosím číslo faxu doo školy?“ zeptala jsem se.

„Ovšem, 200 254 68 932 155 558 596 235/58,“

„Děkuji a nashledanou,“ řekla jsem mu.

„Naschle.“ Řekl a položil sluchátko. To bychom měli. Vstala jsem a šla jsem k faxu. Tam jsem si dala ten lísteček s tím jeho číslem faxu. Bylo teprve půl deváté, ale pro mě nejvyšší čas jít do školy, abych si mohla vyřídit vše potřebné.

Šla jsem dolů ani jsem si nevšimla, ale před garáží stála silueta auta zabalená v balícím papíře. Přišla jsem k tomu a přečetla jsem si cedulku.

Pro mojeho miláčka z lásky, protože jsem tě už dlouho neviděla. Snad se ti bude bílá líbit.

PS: Je to nejnovější model, který není dostupný ani v Americe natož v Evropě . Nechala jsem    ti ho udělat na zakázku, tak kdyby zlobil tak ihned reklamuj.

Pac a pusu tvoje máma.

Roztrhla jsem balící papír a přede mnou stálo Audi R8 spyder 5.2 quattro. Zírala jsem na něj asi tak deset minut. Ale to už se kolem mě shromáždily ostatní z naší ulice. Nechtěla jsem aby mě takhle očumovali a tak jsem nasedla a  nastartovala jsem. Klíčky byly pod sedadlem. No jo no. Mamka. Vyjela jsem velikánskou rychlostí. Miluju když mi vítr vlaje do vlasů. Cítím se potom tak volná.

Nechtělo se mi jet na parkoviště ke škole kde nikdo nebude, ale potom jsem dostala lepší nápad. Jela jsem ke škole, kde doopravdy nikdo nebyl a zaparkovala jsem auto doprostřed parkoviště. Vystoupila jsem a šla jsem do kanceláře. Auto nemělo ještě značku, jelikož jsem ji ještě nenasadila a tak nikdo nepozná čí je.

Jen co jsem vstoupila paní Reléová, naše sekretářka vyvalila oči jak mimozemšťan.

„Dobrý den,“ začala jsem z vesela a hodila jsem po ní hezký a milý úsměv. Také hned změnila masku a rty zkřivila do takového toho hraného úsměvu.

„Co si budete přát?“ zeptala se mě s ještě hranějším zájmem v hlase.

„Chtěla bych mluvit s ředitelkou,“ řekla jsem.

„Ovšem,“ zaburácela s přehnanou laskavostí a zvedla telefon. Vyťukala číslo ředitelny a potom něco mluvila s ředitelkou. Položila sluchátko a mile se na mě usmála.

„Běž dále,“ pokynula ke dveřím.

„Děkuji,“ řekla a šla jsem k nim a zaklepala.

„Dále,“ozvalo se zevnitř. Vešla jsem a ředitelka mě sjela pohledem. Potom se na mě usmála a pokynula mi abych si sedla.

„Co budete potřebovat, slečno Diom?“ zeptala se mě.

„Stěhuj se do Francie za mou matkou a tak bych potřebovala doporučení do nové školy,“ začala jsem.

„Do jaké školy, zdali se smím zeptat půjdete?“ zeptala se. Bylo mi jasné, že pokud chci udržet místo mého dalšího pobytu v tajnosti musím jí zaltat.

„Nejspíše do Paříže, přesněji do dívčí školy Merci a nebo na soukromé gymnázium Sv. Johany. Ještě nevím,“ řekla jsem jí.

„Velmi dobré školy jste si vybrala. Kdy odjíždíte?“

„Po pravdě, jsem o tom ještě nepřemýšlela. Za měsíc za dva. Asi nějak tak,“ řekla jsem jí už pravdu.

„Dobrá doporučení vám nafaxuji slečno Diom. Prozatím Nashledanou,“

„Nashledanou,“ postavila jsem se a odešla jsem.

„Naschle.“ Řekla jsem sekretářce a ta na mě jen kývla. Vyšla jsem ven a okolo mého auta byl hlouček všech lidí a spekulovali o tom čí to auto asi je a na parkoviště právě přijížděli Cullenovi. Když vystoupily z auta a zahlédli mě div jim nevypadly oči z důlků. Šla jsem k tomu hloučku, který se hádal čí je moje auto.

„Ehm, ehm.“ Odkašlala jsem si a všichni zmlkli a potom se na mě podívali.

„Mohli by jste uhnout od mého auta? Zničíte mi lak.“ Řekl jsem a prošla mezi nimi.

Automatickým klíčem jsem nechala sjet střechu a vzala jsem si svou tašku. To se ke mně dostali už i Cullenovi a brada jim spadla někam. Otevřela jsem kufr a naklonila jsem se do něj. Cítila jsem pohledy kluků na svém zadečku. Vytáhla jsem z kufru ty poznávací značky a otočila se na ostatní, kteří na mě zírali jak na nějakého anděla. Rychle jsem zkontrolovala jestli náhodou nemám křídla, ne neměla jsem je.

„Co kdybyste mi pomohli a nasadily moje poznávací značky na auto?“ zeptala jsem se. Edward ke mně přišel a políbil mě. Usmála jsem se na něj a podala jsem mu tu značku.

„Děkuji.“ díval se na mě vyjeveně, ale potom šel a na auto přidělal ty moje poznávací značky. Ani jsem si toho nevšimla, ale moje matka je prostě moje matka a zná mě. Moje poznávací značky měly nápis, který jsem milovala. Star Angel. Hvězdný anděl.

Edward mi ty značky nasadila a já zvedla zpět kapotu a zamkla jsem své nové autíčko. Potom přišel ke mně a obmotal mi ruce kolem pasu. S ostatními Cullenovými jsme odkráčely pryč od toho davu zírajícího na mé auto.

Všichni jsme se zastavily na chodbě, kde nikdo – díky mému autu – nebyl.

„Tak teď nám pověz, odkud a od koho máš to auto,“ začal Emmett.

„Byl to dárek,“ řekla jsem a vytáhla jsem vzkaz co mi máma poslala s tím autem. Všichni si ho přečetly a pak se zase vrátil mě.

„Další otázky?“ zeptala jsem se jich.

„Pojďte,“ řekla Alice a vedla nás do učebny Fyziky,kterou posléze, když jsme byli vevnitř zamknula.

„Clare, řekni mi odpověď na mou otázku. Miluješ mě?“ zeptal se mě Edward.

„Chceš to slyšet, tak prosím. Ne i ano Edwarde. Je to složité. Moje osoba se momentálně dělí na dvě částí, které mezi sebou vedou boj a vyhrává ta andělská. Moje lidská část tě miluje víc než vlastní život, ale prohrává. Vyhrává andělská část, která dbá na pravidla. Kdyby ovšem na pravidla nedbala nejsem ti schopna říci, zdali by tě milovala také tak jak moje lidská část,“ řekla jsem mu a dívala jsem se přitom do země. Nejednou mi jeden studený prst zvednul hlavu, tak, že jsem se dívala tomu dotyčnému do očí. Do Edwardových očí.

„Ale líbí se ti mé polibky,“ řekla a políbil mě zlehka na tvář. „líbí se ti moje dotyky,“ řekl a přejel mi rukou od lícní kosti přes krk až do dekoltu. „líbí se ti moje přítomnost,“ řekl a podíval se na mě.

„Ano, když jsi se mnou, vyhrává lidská část, ale bude to trvat věčně?“ zeptala jsem se a bylo mi jedno, že se na mě dívají mimo Edwarda i další čtyři páry očí. Přiblížila jsem se k Edwardovi a políbila jsem ho. Dlouze a vášnivě. S úsměvem se ode mě odtáhnul.

„Máme ještě celé dva ročníky na to, abychom to zjistily,“usmál se na mě.

„Ano.“ řekla jsem , ale měla jsem sto chutí se rozbrečet. Nechci všem lidem okolo sebe jen ubližovat a lhát. Nenávidím se, za to, že to dělám…

Možná to auto není nejnovější model, ale strašně se mi líbí a tak jsem to tu tak použila.

A chcete mi udělat radost? Dejte mi tu alespoň dvacet kometnářů.

< SHRNUTÍ >

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejná... 14. kapitola: