Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 2.kapitola - Tělocvik

14.10.2009 (10:00) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3857×

Bella nemohla uvěřit svému štěstí, když viděla objekt svého nepřátelského zájmu vklusat s badmintonovou pálkou na hřiště. Neuvědomila si, že část druháků sportuje na hřišti vedle nich, dokud se tam neobjevil on. Jedediah. Znovu se ušklíbla.

Tělocvik nikdy nebyl její parketa, jakékoliv sportovní náčiní se v jejích rukou měnilo ve zbraň hromadného ničení. Což mohl potvrdit jak Mike, tak i Jessica, která s ní od jedné neblahé epizody s basketbalovým míčem odmítla vstoupit na jedno hřiště a tělocvik si přepsala na jindy. Celý tělák tak Bella radši postávala stranou a tvářila se neviditelně.

Tohohle vražedného nadání by se však dalo využít. Bella si změřila postavu s pálkou poskakující asi pět metrů od ní a smrtící zbraň alias volejbalový míč ve své ruce. Rozhlédla se kolem sebe, nikdo si jí nevšímal. Přimhouřila oči v usilovném soustředění a zamířila…

Vlastně nečekala, že by se trefila, protože ani vybíjená nebyl sport ve kterém by vynikala.  Možná tak totální vybíjená, ale ta se hraje s pistolí na prasata, napadlo ji s úsměškem, právě když míč až překvapivě rychle vysvištěl z její ruky. Takže ji ani moc nepřekvapilo, že míč od ní odletěl úplně jinam, než chtěla. Co ale Bellu překvapilo, bylo to, jak se míč odrazil od stěny tělocvičny a namířil si to přímo do obličeje milého Jedediaha.

Ten se právě snažil odehrát vysoký míček a vůbec netušil, co se k němu blíží. Promáchl naprázdno a raketou se praštil do kolene. „Dopr-“ A najednou ležel, v uších mu pískalo a strop rotoval kolem imaginárního bodu nad jeho hlavou. Chvíli vůbec necítil svůj obličej, překvapeně mrkal a snažil se zaostřit na ten kolotoč nad sebou. Pak během jednoho úderu srdce se mu cit vrátil a zrak se znovu rozmazal, tentokrát díky slzám bolesti, které se mu proti jeho vůli vlily do očí.

Snažil se posadit, kolem něj začalo tvořit kolečko zvědavců a utěšitelů. Slzy mu stékaly po tváři a kapaly na tričko. Počkat, to nebyly slzy… S hrůzou koukal na své bílé triko, které začínalo připomínat umělecké dílo nějakého zvráceného malíře. Vyrazil ze sebe výkřik. Tedy výkřik pro něj, pro ostatní to bylo jen slabé zasténání, protočil oči v sloup a opět sebou prásknul na parkety.

Bella vytřeštěně sledovala celou padací a omdlévací scénu. Váhala, jestli se má přiblížit, přeci jen tam byla krev a z krve se jí dělalo nanic. Aby tam nakonec svorně neleželi bok po boku, jako Romeo a Julie.

„Tys ho chtěla trefit, viď?“ Bella nadskočila, když se jí u ucha ozvala tichá otázka. Mike na Bellu koukal nečitelným pohledem. Její nešikovnost znal, ale tohle mu přišlo až vražedně úmyslné.

„Ne, já… Vlastně, ano, ale… Chtěla jsem ho jen trochu praštit, vůbec jsem nečekala…,“ Bella provinile sklopila pohled, pak po očku koukla na Jedediaha, kterého právě na nosítkách odnášeli směrem na ošetřovnu. Z nosních dírek mu koukaly bíločervené kousky papírových kapesníků. Stále byl mimo.

Bellu přepadl strašný pocit viny, co když ho opravdu vážně zranila? Otřes mozku, nitrolební krvácení anebo zlomenina spodiny lebeční, její představivost kreslila děsivé obrázky. Když ho nesli kolem ní, omámeně otevřel oči a podíval se přímo na ní. Měla nepříjemný pocit, že pochopil, kdo je za tento neblahý incident zodpovědný.

„Proč?“ naléhal Mike. Měl pocit, že Bellu vlastně vůbec nezná, když je schopná něčeho tak chladnokrevného.

Bella se mu chtěla všechno vysvětlit, protože i přes jeho neustálé nadbíhání, měla Mika vlastně ráda. Byl to její kamarád, bránil jí proti Lauren, pokaždé když měla jednu ze svých rýpavých nálad, takže Belle záleželo na tom, co si myslí. A představa jí, Belly, jako chladnokrevného zabijáka nebyla zrovna podoba, kterou by se chtěla prezentovat světu.

A tak Mikovi vylíčila její ranní blízké setkání třetího druhu, jak ji Jedediah bezdůvodně uhodil. Nečekala, že by jí Mike nevěřil. Ten se ale tvářil pochybovačně.

„Napadl, říkáš? Dal ti facku? To se mi nějak nezdá. Včera na mě nepůsobil jako typ, který mlátí holky. Spíš, jako moula, kterému se rozklepou ruce, když se na něj někdo upřeně podívá. Pořád mu něco padalo z ruky a ve dveřích se natáhl o schod. Vlastně mi trochu připomínal tebe.“ Mike se zasmál Bellině zaraženému výrazu. Myslel si, že tak reaguje na jeho poznámku ohledně její rovnováhy, či vlastně jejího nedostatku.

Bella ale neodpovídala z jiného důvodu. Konečně jí docvaklo, že jí ten nebožák nejspíš vůbec nechtěl uhodit, byl jen nervózní z prvního dne ve škole. Bella si vzpomněla na ten její, byla tak nervózní, že by bývala nejradši splynula s chodníkem.  A ona místo aby mu pomohla se tu rozkoukat, způsobila, že teď leží na ošetřovně, nejspíš má přeražený nos a bůhvíco ještě.

S ještě většími výčitkami si vzpomněla na kabel od baterky, který měla schovaný v batohu a který tak pracně během přestávky na oběd vymontovala z Jedova auta. Bude mu ho tam muset namontovat zpátky. Ale kdy?  Po vyučování bývá parkoviště plné, a co když náhodou pustí Jeda z ošetřovny dřív? Vždyť Bella by teď měla mít ještě španělštinu.

Mezi obočím se jí vytvořila přemýšlivá vráska. Zhluboka si povzdechla. Rty se jí zkřivily odporem když ucítila krev. Pak se vráska z jejího čela vytratila. Znovu se zhluboka nadechla. Žaludek se jí trochu zhoupl. Pro umocnění dojmu se zadívala na místo, kde byly parkety potřísněny Jedovou malinovkou. Cítila, jak se jí vytrácí krev z obličeje, v uších jí zvonilo a periferní vidění se nebezpečně úžilo. Rychle se ještě jednou nadechla, zadržela dech a pak se ponořila do temnoty nevědomí.

Mike chytil omdlelou Bellu v poslední chvíli, než se stihla uhodit o parkety. Tiše heknul pod její váhou, trochu si jí nadhodil a odvážně se s ní pustil na cestu na ošetřovnu.

Samozřejmě si vzpomněl na podobnou událost před půl rokem, kdy Bella skoro omdlela při zjišťování krevních skupin. Tenkrát mu ji ukradl ten zmetek Cullen, ale dneska bude zachráncem on. Bella mu bude vděčná a možná se na něj přestane dívat jako na kamaráda a konečně v něm uvidí to, co měla vidět už na začátku. A totiž to, že Mike je muž jejího života. Silný a odvážný. Její rytíř na bílém koni.

Když si to představil, pýchou málem prasknul.

Už když vycházel z tělocvičny, připadalo mu, že má ruce jako orangutan a cesta na ošetřovnu bude nekonečná. A znovu tu byl pocit dèja vu, protože znenadání stál ten zmetek vedle něj a bral mu Bellu z ruky. Kdyby Mike téměř nevláčel ruce po zemi, rval by se s ním o Bellu do posledního dechu, ale takhle mu ji předal bez řečí.

Mikova vidina sebe sama jako silného a odvážného rytíře popraskala do barevné mozaiky.

Když sledoval, jak Cullen Bellu něžně přebírá do náruče, napadlo ho, že je divné, že není na své hodině. ´To se pořád fláká, nebo má snad nějakou nadpřirozenou kontrolku, která se rozbliká pokaždé, když má Bella trable?´

Cullen se na chvíli zarazil a divně se na něj zadíval.

Mikovi naskočila husí kůže. Vidina odvážného rytíře se rozprskla na milion třpytících se kousíčků, které Cullen špičkou boty rozdrtil v prach. Mike se rychle otočil a vracel se do tělocvičny. ´Magor jeden divnej…´

Edward neztrácel čas sledováním Mika a uháněl s Bellou na ošetřovnu.

Samozřejmě všechno viděl skrze Mikovy oči, když seděl na své hodině. Koutkem oka, jak se Bella rozhlédla, což upoutalo Mikovu pozornost, pak jak zamířila a při soustředění si trochu skousla ret, to naštěstí Mikovi uniklo, načež mrštila míč po nebohém Jedovi. Hlasitě se zasmál, když ho minula o dobré tři metry, a to stála skoro za ním.

Učitel se na Edwarda káravě zadíval. Ztichl, hlavně z důvodu toho, co následovalo. Odražený míč by možná trochu tvrdě, ale neškodně udeřil Jeda do temene, ten se ale při honbě za opřeným míčkem neomylně natočil obličejem přímo tváří v tvář té kulaté střele.

Edward sykl, když se v další vteřině ozval křupavý zvuk a Jed sebou seknul na podlahu. Bylo mu ho líto, ke všemu přišel tak nezaslouženě, jakoby se mu smůla lepila na paty.

„Děje se něco, pane Cullene?“ vytrhl ho ze sledování rozhovoru Mika s Bellou učitelův hlas. „Vlastně mi není moc dobře od žaludku,“ což byla koneckonců pravda, když viděl ty potoky Jedovy krve, která mu proudila z nosu. „Myslíte, že bych se mohl jít projít na čerstvý vzduch?“

Učitel neviděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že mluví pravdu. Před chvílí se smál. Jeho pokožka se zdála úplně stejně bledá jako obvykle, žádný pot, možná jen trochu rozšířené zorničky, skoro to vypadalo, že má černé oči.  S Cullenem ale neměl, na rozdíl od jiných, sebemenší problémy. Pohledem zabloudil k panu Yorkovi, který už opět vyrušoval hlasitým hovorem se svým kolegou. „Běžte,“ prohodil směrem ke Cullenovi a opět se zadíval na pana Yorka a zvýšil hlas.

„Mohl byste mi laskavě říci…,“ více už Edward nevnímal, vypadl ze dveří a dal se do běhu, protože Bella v té chvíli omdlela. Nebyl si stoprocentně jistý z jakého důvodu, ale dokázal si domyslet, že bude podobný tomu, který vyprovokoval jed v jeho puse. Musel se hodně krotit, aby neběžel rychleji, než je světový rekord na stovce. Nikdy nevíš, kdo tě sleduje.

Když dorazil před tělocvičnu, Mike právě pronášel Bellu dveřmi. Vypadalo to, že v příští vteřině bude potřebovat odnést na ošetřovnu sám. Rychle mu jí vyprostil z náruče. Newton překvapivě ani nepípl, jen namáhavě oddechoval, očividně úplně hotový. Edward zkontroloval Bellin stav a jemně se dotkl její pokožky. Snad to bude jen běžná mdloba, doufal.

Najednou ho úplně zmrazila Newtonova myšlenka. ´To se pořád fláká, nebo má snad nějakou nadpřirozenou kontrolku, která se rozbliká pokaždé, když má Bella trable?´ Upřeně mu hleděl do očí a snažil se dopátrat, nakolik téhle své teorii věří. Newton byl až nebezpečně blízko pravdě. Ale jediné co viděl, bylo něco blyštivého a drobného jako prach a pak už jen Mikova záda, a samozřejmě urážku na svůj učet. Měl dokonce pocit, že ji Newton pronesl nahlas.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 2.kapitola - Tělocvik: