Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 9. kapitola - Táta

02.11.2009 (16:30) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3160×

Charlie se pomalu probíral z transu. Jako z dálky uslyšel zvuk odjíždějícího náklaďáčku. Sklopil pohled na promáčený pytlík s koblihy, který mu ležel u nohou. Pomalu se sklonil a sebral ho. Kapala z něj voda, ale nevšímal si toho. Jed je určitě jeho syn. Jeho syn. Jeho. Syn. Srdce mu tepalo v rytmu těch slov. Znovu se podíval na Jenice, rty se mu zkroutily do němé otázky.

Povzdechla si. „Pojď dovnitř, všechno ti vysvětlím.“ Otočila se, vylovila klíče z kabelky a odemkla. Charlie ji následoval jako na provázku. V kuchyni ho usadila ke stolu a z rukou mu sebrala pytlík s koblihy, které hned letěly do koše. „Chceš udělat kafe, čaj nebo si dáš něco silnějšího?“ Mluvila klidně, ale hrdlo měla sevřené.

Aby mohl promluvit, musel si odkašlat. „Jsem ještě ve službě, takže kafe, díky.“ Otočila se a natočila vodu do konvice. Jeho. Syn. „Ne, vlastně si dám radši kapku whisky,“ stejně mu za chvíli končí služba. Zapnula konvici a přichystala si hrnek pro sebe. Pak před něj postavila sklenici a nalila mu štědrou dávku. Věděla, že to potřebuje. Na chvíli zaváhala, pak vyndala ještě jednu a nalila i sobě. I jí se bude hodit. Pomalu se posadila na židli proti němu. Aby si dodala odvahu, usrkla alkohol. Pálil jí v hrdle.

„Jed je tvůj syn,“ potvrdila jeho teorie a pak nastalo ticho, které rušilo jen bublání vařící se vody. Pak s cvaknutím ustalo i to.

Charlie do sebe obrátil skleničku. Když jí pokládal, tiše cinkla o stůl.

„Tenkrát, když od tebe odešla Renée a já ztratila matku, jsme se oba potřebovali, ale já jsem věděla, že to není skutečné. Že to není navždy. Pořád byla s tebou, ikdyž už byla stovky kilometrů daleko. Bylo to pro mě těžké, být s tebou ve třech. Nestačilo mi to. Nemohla jsem to unést, a proto jsem odešla.“ Mluvila tiše a Charlie ji nepřerušoval. Vstala a znovu mu dolila.

„A Jed? Věděla jsi, že jsi...“ Těhotná. Charlie se zhrozil. Panebože, odešla od něj pryč a byla těhotná. Sama.

„Ne,“ odpověděla rychle. „Zjistila jsem to až po pár týdnech. Chtěla jsem ti zavolat, dokonce jsem ti napsala dopis, ale pak mi došlo, že se tím nic nezmění. Už jsi měl svou rodinu, ikdyž nebyla s tebou. Nebyla jsem si jistá, jestli bys našel v srdci místo ještě pro nás. Bála jsem se to zjistit. A tak jsem nic neřekla.“ Oběma rukama nervózně tiskla skleničku. Pak jakoby si uvědomila, co dělá, ruce uvolnila a znovu se napila.

„Ví to Jed?“ Charliemu se v hlavě rodily tisíce otázek. Co si o něm teď tak může myslet? Že ho opustil? Že ho nechtěl? Ale on by ho přece chtěl. Zbožňoval by ho. Jeda, svého syna. I Jenice. Určitě by jí dokázal nabídnout dobrý život, ikdyž by ji třeba nemiloval, tolik jako Renée.

„Ne, tomu jsem řekla, že jeho otec umřel. Ale myslím, že teď už mu to Bella pověděla. Je to chytré děvče. A hezké. Podobá se ti. Musíš na ní být pyšný.“

„To jsem,“ v hlase mu opravdu zazněla pýcha.

Usmála se.

„Jak jsi to zvládala, sama?“ Trochu mu skřípal hlas.

„V Californii žila moje babička, bydlela jsem u ní. Hlídala mi Jeda, když jsem chodila do práce.“ Charlieho tak nějak uklidnilo, když slyšel, že na všechno nebyla úplně sama.

„A proč jsi teď tady, zpátky ve městě? Chystala ses mi to říct?“ Jeho hlas začal znít podrážděně.

„Ne tak docela, vlastně jsem myslela, že budu mít trochu času se na to připravit.“ Nedokázala se mu dívat do očí, a tak kroužila tekutinou ve skleničce a sledovala, jak naráží na její stěny.

„Šestnáct let ti nestačilo?“ Charlie se začínal zlobit. O tolik toho přišel. První slovo. První kroky. První školní den. Nemohl tohle prožít s Bellou a Jenice mu vzala i tuhle druhou šanci.

Jenice jeho rozzlobenou otázku přešla. „Měla jsem nějaké psychické potíže a zdálo se, že se přenášejí i na Jeda. Bála jsem se, že mu už nejsem dobrou matkou. Doktor mi poradil vrátit se ke kořenům a začít své problémy řešit. A ne se před nimi schovávat,“ dodala tiše. Mluvila věcným hlasem, ale Charlie za ním vytušil mnoho bolesti. Jeho zlost pomalu vyhasínala. Některé věci už vrátit nelze, ale třeba ještě není pozdě... poznat ho.

„Co bude teď?“ Jenice věděla, na co se Charlie ptá, ale odpověď neznala.

„Musím ještě všechno vysvětlit Jedovi. Vůbec nevím, jak to vezme, ale je to hodný kluk a je rozumný na svůj věk. Doufám, že mě pochopí.“ S povzdechem zavřela oči. „Jsem si jistá, že tě bude chtít poznat.“ Otevřela oči a jakoby pro sebe si kývla hlavou.

„Hm, jo, hádám, že já bych si zase měl promluvit s Bellou.“ Pomalu vstal a hodil do sebe poslední doušek alkoholu.

„Je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti chtěla ří-,“ ale už to nestihla dopovědět.

Bouchly dveře. „Mami, jsem tak ráda, že jsem ještě nemusela jít dnes do školy. Ani nevíš, jak pěkný kabát jsem si vybrala.“ Do kuchyně vešla mladá dívka. Vypadala jako Bella. Ale nebyla to Bella. Charlie vyprskl a začal se dusit a kašlat. Dívka přiskočila a začala Charlieho mlátit do zad. Zvedl ruku na znamení, že se vzdává, a zhroutil se zpátky do židle. Skrz slzy kašle, způsobeného přemírou alkoholu v plicích, se vyčítavě zahleděl na Jenice.

Zatvářila se provinile. „Tušila jsem, že toho bude najednou trochu moc. Charlie, tohle je má dcera Jade. Jade, tohle je policejní ředitel Charlie Swan.“ Charlie pořád s pohledem upřeným na Jenice zvedl obočí. „Tvůj otec,“ dodala, jako by házela bombu do kurníku plného slepic.

Nastal ohlušující výbuch ticha. Jen pomyslná pírka létala vzduchem.

Charlie se rozšířenýma očima podíval na Jade. Vůbec nevypadala překvapeně.

„Vím. Říkala jsem si, kdy vás potkám.“ Hleděla mu do očí a usmívala se.

„Jade?“ Zato Jenice teď vypadala překvapeně velice.

„Mami, vím to od čtrnácti. Četla jsem tvůj dopis jemu. Byl schovaný v krabici od bot. Byla tam i fotka.“ Pozorně si Charlieho prohlížela. Zřejmě ho porovnávala se sedmnáct let starou fotografií. Charlie hádal, že z toho zrovna moc vítězně nevyšel.

„Proč jsi něco neřekla?“ Jenice se chvěl hlas.

„Můj otec byl Jim, kus papíru a jedna stará fotka na tom nemohly nic změnit. Přesto jsem byla zvědavá, když jsi oznámila, že se stěhujeme do Forks. Věděla jsem, že ho dříve, či později potkám,“ pokrčila rameny.

„Řekla jsi to Jedovi?“ Jenice trápilo, že to všechno probíhá jinak, než plánovala.

„Ne, nebyl důvod ho rozrušovat, mohl by se třeba v šoku nechtěně zadusit kouskem rohlíku.“ Ironickým pohledem přeběhla po kapičkách alkoholu rozprsklých na stole. „Jeho spánkové poruchy nepotřebovaly povzbuzovat,“ dodala vážněji.

Charlie stále jen tiše pozoroval Jade, bez jediného mrknutí oka.

Otočila se na matku a hlasitě zašeptala. „Mluví někdy?“ Jenice jen roztržitě kývla a s obavou hleděla na Charlieho.

Ten se probíral ze svého již druhého katatonického stavu. Odkašlal si. „Rád tě poznávám, Jade.“

„Vypadáte překvapeně, myslela jsem, že vám o mě mamka už stačila říct.“

„Zřejmě se rozhodla podávat to po malých dávkách, řekla mi jenom o Jedovi.“ Charlie zněl velmi nesouhlasně.

Jade se s rozčilením podívala na matku. „Chtěla jsi mě zatlouct? Stydíš se za mě?“

„Samozřejmě, že ne, zlato. Chtěla jsem mu to říct,“ Ale Jenice viděla, že jí dcera nevěří.

Jade se obrátila na Charlieho. „Můžu s tebou bydlet, tati? Zdá se, že mamka mě nepovažuje za důležitou.“

Charlie překvapeně zamrkal. „No,-“ Ale přerušila ho Jenice.

„Jade, prosím tě. Nebuď nevychovaná. Chtěla jsem to celé nejdříve probrat s vámi.“

„Ale na návštěvu snad zajít můžu, ne?“ Naléhala na Charlieho.

Než stihla Jenice něco namítnout, odpověděl Charlie. „Samozřejmě,“ řekl pevně.

„Tak já přijdu zítra, ano?“ Když Charlie kývnul, zatvářila se spokojeně a odhopkala do svého pokoje. Po cestě ještě hodila pohledem přes rameno. „Tak zítra, tati,“ houkla a byla pryč.

Charlie za ní ještě chvíli překvapeně koukal.

Jenice si nervózně mnula ruce. „Vždycky byla trochu impulzivní, to má nejspíš po mě.“ Pořád nevěděla, jak to Charlie vzal.

„Dvojčata?“ Hlas se mu trochu zajíkl.

Jenice se usmála. „Jo, i pro mě to bylo překvapení, když se pět minut po Jedovi narodila Jade.“ Její úsměv byl teď velmi sentimentální.

V Charliem se střídaly pocity naprosté euforie a zlosti. Nakonec usoudil, že si to bude muset v klidu probrat, nejlépe na rybách. Vstal od stolu. „Ještě nějaké dítě, o kterém bych měl vědět?“ Zeptal se čistě pro kontrolu.

Jenice se probrala ze vzpomínek. „Ještě je tu Sarah.“ V Charliem hrklo. Oči se mu trochu vypoulily. Jenice se něžně zasmála. „Neboj, ta je jen moje, je jí deset, teď je na kroužku kreslení. To já jen, abys nebyl překvapený.“

Charlieho oči se s výdechem vrátily do normálu. „Hmpf. Tak díky za včasné varování. Myslím, že těch překvapení bylo pro dnešek až až. Nevím, jestli bych ještě nějaké rozdýchal.“ Podíval se na hodinky. „Kluci se už po mě určitě shání, musím jít.“

„Jistě, samozřejmě.“ Jenice na kus papíru něco čmárala. Pak mu to strčila do ruky.

„Tady je mé telefonní číslo, až budeš chtít slyšet zbytek, zavolej.“ Její oči nyní prosily o pochopení a odpuštění. Nevěděl jestli je schopen jí je dát. Pokývnul na pozdrav a rychle vyrazil pryč.

Zastavil se až pod stříškou prádelny. Venku stále pršelo. V hlavě mu rotovaly útržky předchozího rozhovoru. Jed a Jade. Dvojčata. Jeho. Při představě, co ho čeká, jeho nohy ztěžkly. Čeká ho rozhovor s Bellou. Bude ráda? Odsoudí ho? Její ´díky, tati,´ mu dávalo naději.

Ztěžka si povzdechl a vykročil do deště.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 9. kapitola - Táta: