Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 1. kapitola

13.03.2011 (19:00) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3021×

Nebe bez hvězd - 1. kapitola

Biologie. Kdysi to býval můj nejoblíbenější předmět. Když se zamyslím, tak vlastně jenom kvůli němu. Jakeovi. Všechno uměl, protože ho to naučil táta nebo kluci ze smečky a já milovala naše procházky v přírodě, když mi ukazoval, jaká rostlina vyléčí tohle a tamto. Bylo to nejkrásnější období mého života.

Teď je pro mě biologie doslova peklo. I když, to je bez něj snad všechno.

Podívám se na prázdné místo vedle sebe, kdysi patřící Jakeovi. Na chvilku se zahledím zpátky do svého sešitu a předstírám, že si dělám poznámky. Ve skutečnosti vzpomínám.

„Nessie?“ zeptal se potichu, a když jsem se na něj otočila, usmál se svým nádherným úsměvem.

„Ano?“ zašeptala jsem. Zrovna jsme měli biologii.

„Co si takhle dneska někam vyrazit? Kino nebo večeře? Víš, občas mě unavuje, jak doma každý všechno slyší.“ Jake v té době u nás bydlel už půl roku, ale pořád si nějak nemohl zvyknout. Ale ani jsem se mu nedivila, takový strejda Emmett dokáže být pěkně otravný, když uprostřed nejkrásnějšího polibku na světě vletěl do naší ložnice a volal: „Ty, Ede! Tobě tohle jako nevadí, jo?“

„Jo, jasně. Beru klidně všechno.“ Usmála jsem se a začala si v duchu plánovat, co si vezmu na sebe.

„Tak dohodnuto,“ zašeptal.

„Pane Blacku, slečno Cullenová, nechte si to až po vyučování, prosím,“ řekl mladý profesor biologie. Všichni se začali chichotat a mně malinko zrůžověly tváře. Celá škola o naší velké lásce věděla. Jak by taky ne, když to na nás bylo poznat každým okamžikem, kterým jsme spolu kráčeli po chodbě, každou hodinou, kterou jsme seděli vedle sebe a vyměňovali si zamilované pohledy, každým úderem našich srdcí.

Ale to už je pryč. Jako by i moje srdce přestalo být. Jako bych odešla s ním. Vím, že jestli teď otočím hlavu, bude tam. Bude tam sedět a psát si poznámky. Až si všimne, že ho pozoruju, otočí se na mě a usměje se. Budu na dvě vteřiny zase šťastná.

A opravdu. Otočím hlavu a sedí tam Jake. Jake z masa a kostí, Jake, kterému se všude rýsují svaly, Jake – můj Jake.

Otočí hlavu a usměje se: „Copak, zlato?“

Rychle otočím hlavu zpátky, párkrát zamrkám a znovu se tam podívám.

„Proč Jaku?“ zašeptá tiše a smutně k místu, které ale teď zeje prázdnotou.

„Haló, slečno Cullenová!“ zamává mi před obličejem ten samý profesor, jako v mé vzpomínce. V ten moment zjistím, že celá třída se na mě dívá. Zase. Nesnáším ty soucitné pohledy.

„Zase vám není dobře?“ zeptá se ustaraně profesor. Zakroutím hlavou.

„Půjdete na ošetřovnu?“ zeptá se mě znovu, ale odpověď už musí za tu dobu znát. Vždy odpovím stejně: „Ano.“

„Dobře, pan Smith vás doprovodí. Nevadí vám to?“ Otočí se na Tommyho. Ví, že se s ním občas bavím, a že se mi Tommy snaží pomoct. I když to nejde. Jaka mi nikdo nenahradí.

„Ne, určitě ne,“ zvedne se Tommy ochotně z místa a pomáhá mi sbalit věci do batohu. Za hrobového ticha opouštíme třídu.

„Čau Renesmé! Ať je ti líp!“ stačí ještě zavolat Ally, naše spolužačka.

„Renesmé, vím, že máš plno bratrů a sester, ale klidně se na mě kdykoli obrať,“ říká mi Tommy na chodbě.

„Jo. Díky Tommy, vážím si toho.“ Dostanu ze sebe. „Ale myslím, že o tom nechci mluvit.“ Mám ho ráda. Myslí to se mnou opravdu dobře. Táta mi jednou řekl, že je do mě tajně zamilovaný, ale před tím, jsem byla Jacobova a teď ví, že bych to neunesla. Rozhodl se, že mi o tom nikdy neřekne a snaží se to v sobě potlačit. Je mi ho až líto, protože by si zasloužil někoho, kdo by ho upřímně miloval a byl s ním šťastný. Byl by to skvělý a chápavý kluk.

Dovede mě na ošetřovnu a zaklepe na dveře. Celou dobu mě lehce podpírá, protože už se nám taky jednou stalo, že jsem se neudržela na nohou.

„Už jdu,“ ozvala se uvnitř sestřička Teresa.

„Dobrý den,“ pozdraví Tommy, když Teresa otevře dveře. Já se na ni jenom mlčky podívám. Teresa je sestřička řekla bych těsně před důchodem, ale její práce ji baví a naplňuje ji.

„Ahoj, zase je ti špatně, Renesmé?“ osloví mě sladce. Samozřejmě, že ví, kdo jsem, protože když už jsem ve škole, většinou tu stejně nevydržím celý den.

„Jo, vedu ji z biologie,“ začne Tommy, ale Teresa ho přeruší: „Třídu i všechno ostatní už si pamatuji.“

„Dobře, tak ahoj Ness – Renesmé,“ opraví se rychle. Potom, co tu se mnou Jake není, jsem všem zakázala, aby mi říkali Nessie, protože to byl on, kdo mi dal tu přezdívku.

„Tak pojď, zlatíčko.“ Posadí mě na židli. Už mě ani nevyšetřují.

„Koho mám zavolat dnes?“ zeptá se mě, když usedne za stůl.

„Tátu,“ řeknu bezmyšlenkovitě. „Ne,“ opravím se. Tátou jsem myslela Edwarda, ale všichni si myslí, že můj táta je Carlisle. Málem jsem se prořekla! To by byl malér! Ale Edward by mi zase četl myšlenky a Carlisle má operační den. Takže někoho jiného.

„Bratra Emmetta, myslím, že má ekonomii,“ řeknu, když mám odpověď promyšlenou a jsem přesvědčená, že ze mě nevypadne nějaká blbost. Teresa už vytáčí číslo do sekretariátu.

„Nessie!“ Uslyším najednou. Už chci daného člověka opravit na to, že se jmenuju Renesmé ale podívám se do rohu místnosti a vidím, že tam stojí Jake. Párkrát zamrkám, ale nemizí. Pomalým krokem se ke mně blíží, a když to vypadá, že mě obejme, prudce se otevřou dveře. Trhnu sebou, a když se zadívám zpátky, není tam.

„Dobrý den, Tereso,“ zdraví Emmett sestřičku. To uběhla tak dlouhá doba, že stihla zavolat, někdo pro něj došel a on pomalou lidskou chůzí došel až sem?

„Ahoj.“ Usměje se Teresa. „Tak se postarej o toho vašeho maroda.“ Podívá se na mě soucitně. Všichni vědí, co se mnou je. Nemám Jacoba. Každý ve škole to ví.

„Tak ukaž.“ Vezme si Emm na záda můj batoh a pomalu mi pomáhá zvednout se ze židle. Neudělám ani druhý krok a podlomí se mi nohy. Možná je to tím, jak jsem dlouho seděla, ale to si zase jenom namlouvám. Naštěstí to Emm nejspíš čekal a stačil mě chytit, než jsem si namlátila. Nekomentuje to, vezme mě do náručí a rozloučí se s Teresou.

„Emmette, možná... už byste měli vyhledat pomoc,“ řekla smutně, než jsme odešli. Nejspíš si myslela, že jsem zase v transu a neslyším jí, ale slyším ji až moc dobře.

„Ahoj Renesmé,“ řekne, než se zavřou dveře.

„Mám se ptát, co to bylo tentokrát, nebo je to zbytečný?“ zeptá se mě na chodbě.

„Zbytečný,“ vzdychnu.

„Aspoň, že jsem nemusel tvrdnout na ekonomii.“ Pokusí se o vtípek. Jako by zapomněl, že jsem se asi čtyři měsíce neusmála. Přitom to všechno bývalo tak krásné, přímo dokonalé.

Krásný čas, který jsem strávila s Jakem. Byli jsme spolu téměř nepřetržitě – ve škole, doma, občas jsem já zašla mezi smečku, občas on vydržel moje nakupovací výlety. V hlavě se mi vyrojila první vzpomínka.

„Ne, Ness! Neříkej mi, že zase jedeš s Alice na nákupy,“ mračil se a já kývla.

„Pojeď taky,“ usmála jsem se.

„Né, toho mě ušetři!“

„Dobře, tak my jedeme, ahoj.“ Políbila jsem ho a odcházela z pokoje.

„Počkej, já teda jedu taky,“ ozvalo se za mnou. „Nevydržím to.“ Usmál se a já s ním.

„Neboj, přemluvím strejdu Jazze, aby jel taky.“ Políbila jsem ho znovu.

Bylo nám tak krásně. Proto nevěřím variantě, že odešel. Variant o tom, co se mohlo stát, mám docela dost. S nejhorší se ale nedokážu smířit, ač je možná nejpravděpodobnější. A to je, že Jake zemřel.

„Vrátím se, jenom se Samem něco probereme.“ Políbil mě a vyběhl z domu. „Miluju tě!“

Ale nevrátil se. Po osmi hodinách mi zavolal Seth.

„Nessie, jde o to, že ti nesmím nic říct. Ani kdyby jenom odešel, ani kdyby… zemřel.“

„Cože? Sethe? Vysvětli mi to! Co se děje!“ vzlykala jsem do telefonu.

„Nemůžu. Omlouvám se. Jo a vyřiď doma, že smlouva o hranicích zase vstoupila v platnost.“

„Cože?“ řekla jsem zoufale. „Takže už nesmím ani do La Push?“ Spustil se mi proud nových slz. „Sethe, prosím, nedělej mi to, řekni mi, co se děje!“

„Promiň Ness, já jsem si to nevymyslel. Musím končit, tak ahoj. Jo, a nikomu z rezervace ani nevolej,“ řekl chladně a zavěsil.

Moje oči se zalijí slzami, když se mi v hlavě vybaví druhá vzpomínka.

„Ness, neplakej.“ Houpe se mnou strejda jako s dítětem, a co nejvíce k sobě si mě tiskne v náručí.

„Nessie, já jsem tady!“ ozve se ten nejkrásnější hlas na světě vedle mě. Podívám se tímto směrem a zase tam stojí. „Neplakej, princezno!“

„Nech toho Jaku, stejně nejsi skutečný,“ pomyslím si. „Přestanu, až se vrátíš!“

„Renesmé?“ zatřese se mnou Emmett. „Jsi tady?“

„Eh… jo. Řekla jsem to…?“

„Nahlas? Jo, řekla. Ty Renesmé, mně se tohle vůbec nelíbí.“

„Víš, co se nelíbí mně, strejdo? Že já jsem jediný člověk, který ho vidí.“

„Ticho, tady ne. Někdo nás uslyší.“ Ukončí Emmett debatu a otevírá hlavní vchod z budovy. Dojde se mnou k tátovu autu a posadí mě na místo spolujezdce.

„Ještě, že mi dal Edward náhradní klíč od auta,“ řekne si spíš pro sebe a já mlčím. Asi až po deseti minutách jízdy vyřknu otázku, kterou celou dobu převaluju na jazyku.

„Emme, ty mi taky nevěříš, že ne?“

„Renesmé, tolik bych si to přál, věřit ti. Ale nikdo jiný ho nevidí. Dokonce ani Edward skrz tvoje myšlenky. Nepřijde ti to divné?“ řekne opatrně. I když jsem to samozřejmě čekala, že mi to řekne, zabolelo to.

„Přijde, strejdo, ale co mám jiného dělat? Zjevuje se mi, kdy se mu zachce!“

„Ne! Kdy se tobě zachce! Je to jenom pitomý výplod tvé fantazie! Uvědomuješ si to?“ začne na mně křičet. Vytrysknou mi z očí slzy a založím si ruce na prsou. Emmett na mně nikdy nekřičel, ani z legrace. Tolik mě to bolí.

„Promiň, asi jsem to přehnal, ale na tom, co jsem řekl, trvám,“ řekne a když si uvědomím význam jeho slov, opět mě to uhodí. Skvělý, takže jsem pro všechny vlastně jenom blázen.

2. kapitola

Tak, co tomu říkáte? Já doufám, že se vám to aspoň trochu líbí, snažila jsem se opravdu ze všech sil. ;)

Doufám, že jste pochopili, že text, který je psán kurzívou, je vzpomínka.

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 1. kapitola: