Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 7. kapitola

14.04.2011 (11:00) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1502×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nebe bez hvězd - 7. kapitola

A tak uběhlo 14 dní. První týden jsem si přišla jako právě rozkvetlá květina. Takové poupátko, co začalo objevovat krásný svět. No, ale každá květina jednou uvadne a druhý týden jsem pocítila bolestivou změnu. Jako by už poupátko objevilo, že svět dokáže být i zlý, krutý a že život není jenom pohádka. Vztahy mezi námi zase polevovaly a já zase začala mít čím dál horší nálady. Byla jsem zatím bez iluzí, ale věděla jsem, že jestli to tak půjde dál, je to jenom otázka času, kdy si opět sáhnu na dno.

Sedím ve svém pokoji u svého vytouženého bílého piána a hraju a hraju. Trénuju a dopilovávám svoje oblíbené skladby a nahrávám je to notebooku, abych si je následně dala do mp3 přehrávače a mohla je mít pořád u sebe.

Všichni jeli dnes do školy. Carlisle je v práci a Esmé jela renovovat další dům. Alice se mě ráno přišla zeptat, jestli nejedu s nimi, že se po mně ptá Tommy. Nesouhlasila jsem a tak jsem tu jako každý všední den zůstala.

„Neboj, bude lépe. Jednou přijde lepší zítřek,“ odkráčela s těmito slovy, která mi nedají pokoj a pořád se mi znovu a znovu bolestivě vrývají do paměti jako bych snad natolik dokázala zapomenout. Co z toho, že zítra bude lépe, když vždy, když se ráno probudím, je dnes?

Dokončím poslední skladbu a uložím si ji do svého přehrávače. Zvednu se od piána a po přemýtání, jestli se dojdu nasnídat, či osprchovat, zvolím sprchu. Tedy spíše vanu. Vyčešu si drdol a lehnu si do horké vody. Pěkně mě to pálí, ale nechce se mi vylézat. Nechce se mi nic. Opatrně si do uší dám sluchátka, pustím si svoje nově nahrané skladby a v hlavě se mi začal přehrávat příběh. Spíš kapitolka toho všeho.

„Ahoj Nessie!“zvolala Ally a hnala se za mnou na po chodbě.

„Kde jsi tak dlouho byla?“ začala a náhle se naše pohledy střetly. Musela si toho všimnout. „Kde... kde je Jake?“ zeptala se opatrně.

„Ja – Ja – Ja“ snažila jsem se říct jeho jméno. „Je nezvěstný,“ zašeptala jsem, když jsem vzdala pokus vyslovit jeho jméno. Hlasitě jsem polkla. Do očí se mi hrnuly slzy. Ally měla v očích zděšení, ale i pochopení. Objala mě a já se sesypala v jejím náručí. Bohužel pro mě a bohudík pro ni, přišel Tommy a pomohl ji, protože se mi vážně podlomila kolena a já padla na nebohou Alyson.

„Nessie? Proboha!“ přiskočil a zacloumal mnou. „Co se stalo?“

„Nejsem Nessie,“ vydechla jsem, hlavu zabořenou do jeho košile.

„Co se stalo?“ chlácholil mě a hladil po vlasech.

„Odešel, zmizel,“ spustil se mi proud nových slz.

„Kdo? Kde je vůbec Jake? Měli bychom ho zavolat,“ řekl, ale věci mu došly příliš pozdě a tak jedním dechem rovnou pokračoval: „Můj bože, Jake zmizel? Nessie, omlouvám se!“

„Nessie odešla s ním. Jmenuju se Renesmé.“

 Vzdychnu a i tato vzpomínka se rozplyne. Vylezu z vany a natáhnu si tepláky a tričko od pyžama. Nazuju si bačkorky a šourám se do kuchyně udělat si něco k jídlu.

Nakonec si dám jenom jablko a sednu si na barovou židličku. Je to tu všechno jako začarovaný kolotoč, všechno je jedna velká bolestná vzpomínka.

 „Copak si dáte, princezno?“ zeptal se mně Jake.

„Nessie, miláčku, vždyť on dokáže sníst syrové maso, přeci nechceš, aby ti vařil!“ zděsila se teta Rose. Zvedla jsem oči a v malé hlavičce mi to začalo šrotovat.

„Teto Rose? Ale ty, maminka, tatínek, děda i babička a taky Alice, Emmett a Jasper pijete krev a taky mi můžete vařit! Tak proč nemůže Jake?“ divila jsem se. Jacob, který vyndaval pánev z linky se začal smát. A nejen on, táta, mamka a zbytek Cullenových, ale i Seth, Jared a Sam, kteří seděli v obýváku a něco probírali s Carlisleem se váleli smíchy. Jenom Rose se na moment zatvářila jako sadistická upírka a zavrčela směrem ke mně. Zalekla jsem se jí a uprostřed posledního slova jsem zmkla. Nechápala jsem, proč na mně zavrčela.

„Hej! Rose! Klid!“ stál najednou přede mnou táta a Jake. Ostatní přiskočili blíž k nám a už se nesmáli. V očích se mi zaleskla slza. Tolik jsem se tety lekla.

„Ale já nevrčela na ni, pitomci, ale na Jacoba!“ vzpamatovala se Rosalie. Táta i Jacob se uvolnili, ale pořád stáli přede mnou jako ochranná zeď. Strejda Emmett je ale všechny obešel a vzal mě do náručí.

„Perfektní poznámka, Nessie, a pak, že prej nejsi po mně!“ zašeptal mi do ucha. Uvnitř Rose to vařilo jako reaktor jaderné elektrárny. „Ale teta to s tebou myslela hezky,“ dodal jedním dechem a já věděla, že jenom kvůli tomu, aby se na něj teta nezlobila. Zakázala by mu totiž, aby si hrál s medvídkama. Stál zády k ní a zvláštně se ušklíbl. Začala jsem se opět smát a spolu se mnou i celá rodina.

Po tváři se mi koulí slza. Jak neobvyklé!

„Nessie.“ Zatoužím, aby to byl jen vítr venku, který zašeptal mou přezdívku.

„Už to nech být...,“ zaslechnu přímo na mnou a nadskočím. Dík za radu, tohle jsem ještě nezkoušela. Přerývaně dýchám a nevěřím, že je to tady zase. Seskočím z barové židličky a nehledíc napravo ani nalevo se jako střela řítím do svého pokoje. Zamknu. Otevřu druhou zásuvku v komodě a vyházím téměř všechny věci. Konečně najdu, co hledám. Carlisle mi je sem dal pro případ nouze. A tohle nouze je. Zahodím platíčko, které už je o čtyři prášky chudší a lehnu si na postel. Není mi dobře. Vůbec dobře.

I přesto, že jsem si dala hlavu pod polstář ho slyším. Pořád dokola. Nikdy to nezkončí. Vyhraje.

Zahodím polštář, odemknu pokoj a letím do Carlisleovi pracovny. Vím, že tohle se dělat nemá, ale potom, co udělám to, co mám v úmyslu, tohle nikomu vadit nebude. Přehrabuju jeho zásuvky až nakonec najdu to, co hledám. Mířím zpět do pokoje a na papír napíšu svou ranní myšlenku:

Co z toho, že zítra bude lépe, když vždy, když se ráno probudím, je dnes?

S láskou, Vaše Nessie ♥

Papír položím na piáno a naposledy se rozhlédnu po svém pokoji. Bývalo mi tu krásně. Jen já a Jake. Přožili jsme tu neuvěřitelné věci. Miluju tohle místo a doufám, že si ho budu pamatovat i „potom“.

Jdu do své koupelny a zamknu dveře. Posadím se na zem a opřu se zády o vanu. Je to správné či špatné? Správné – už jsem to přeci zkoušela dost dlouho.

Prohlížím si své žíly na zápěstí a nevěřím tomu, že to vážně chci udělat. Že jsem na tom opravdu tak zoufale. Párkrát zamrkám a slzy se vylijí přes okraj.

„Teď nebo nikdy,“ zašeptám a přejedu žiletkou přes zápěstí. Myslela jsem si, že to bude bolet, ale ani náhodou. Je to jako pohlazení oproti tomu všemu, co se mi dělo poslední měsíce.

Přejedu i druhé zápěstí a pořádně přitlačím. Fyzická bolest přináší úlevu od té psychické – to už vím i na vlastní kůži.

Točí se mi hlava a je mi opravdu špatně. To ty prášky. Párkrát zamrkám a najednou se ocitnu ležící na podlaze v kaluži krve. Naposledy si přejedu obě zápěstí a malátnými třesoucími se prsty uchopím žiletku a pohladím se na krční tepně.

Zoufalí lidé - ještě zoufalejší činy. Nikdy jsem nevěřila, že bych toho byla jednou schopná.

„Miluju tě, Jaku!“ vydechnu a já jsem šťastná, že to je naposled. Že moje poslední slova a myšlenky patří jemu, Jacobovi.

Tma, tma, tma.

8. kapitola

Ahoj, u šesté kapitoly jste mi psali, že jste zmatení, kdo má jaký dar, který na Culleny působí. No, asi to působí zamotaněji, než má...

Dopředu vám ale mohu říct, že bude 12 kapitol. Nebude to asi ale zcela vysvětlené. Prosím, napište mi do komentářů, jestli by jste tedy uvítali bonus, kde by se to celé vysvětlilo. ;))

Děkuju, KristieNessie ♥

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 7. kapitola: