Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 8. kapitola

15.04.2011 (10:15) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1439×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nebe bez hvězd - 8. kapitola

Smrt je snadná, lehká. Nebolí. Žít je težší. A žít nešťastně, pro nic? To je nejtěžší. Vůbec dokázat držet se při životě, když už vás na něm samotném nic netěší. Pokud vás přestane těšit ranní východ slunce, hezká knížka, příroda, zpěv ptáků, šepot lesa, zurčení potoka, smích vašich nejbližších, pak ano, život tedy v tuto chvíli postrádá smysl. Asi proto jsem to musela udělat. Ulehčit to nejenom mým nejbližším, ale hlavně sobě. Je to to nejsobečtější rozhodnutí, které jsem kdy učinila.

***

„Tak přece jenom jsme zase chvilku spolu,“ zasměje se ten nejkrásnější hlas na světě.

„To jako v nebi?“ podivím se. Tak táta neměl pravdu. I nadpřirozené bytosti mají duši. Škoda jen, že už mu svůj poznatek nesdělím.

„Ne, ve snu,“ pronese najednou Jake. Jak můžu snít?

„Renesmé!“ zaslechnu a rozhlédnu se kolem. Nic kromě oslepující záře a Jaka nevidím. A ten, jak se zdá, pomalu ani nezpozoroval třetí hlas v naší konverzaci.

„Ve snu?“ zopakuju po chvíli rozpačitého ticha jeho slova.

„Co se tak divíš?“ uchechtne se.

„Renesmé! Okamžitě se prober, sakra!“ zaslechnu vrčící hlas a leknu se. Kdo to sakru je? Někoho mi ten hlas připomíná. Alice! Co to sakra znamená? Co „tady“ dělá?

„Asi bys měla poslechnout,“ chytne mě Jake za ruku a já se ztrácím v jeho tmavých očích. Roztékám se jako zmrzlina v létě.

„Ty – ty to taky slyšíš?“ zeptám se zmateně. Přikývne.

„Stejně je neposlechnu! Už nemůžu nic dělat,“ smutně se zasměju a bodne mě u srdce, že jsem se nimi nerozloučila. Naposledy je neobejmula a neřekla jim, jak moc je všechny miluji a že jsem jim neskonale vděčná za to, že se snažili mi pomoci. Jenže na straně druhé, i kdybych jim o tom, že chci třeba jenom odejít neřekla, tak by to na mně stejně poznali a už by mě z očí nespustili vůbec. A kdyby o mých plánech věděli, hlídaly by mně denně vždy alespoň dva páry bezchybně vidějících upířích očí, jejíž majitelé jsou asi tak stejně rychlí jako světlo.

„Miluju tě, Nessie. Navždy. A tohle už nikdy nedělej! Tohle je naposledy, co mě vidíš,“ řekl a jeho hlas by mě nejspíš pohladil po zraněném srdci a duši, pokud by ta slova, která právě řekl, znamenala něco jiného.

„Nezapomeň,“ vydechne a vytratí se jako mlha, do které foukne vítr. Podlomí se mi kolena, ale nemám kam padat. Nikde není zem a nikde není obloha. Je tu pusto a přesto plno. Nevím, kterým směrem je nahoru, kterým je dolu. Je mi zle. Motá se mi hlava. Přeju si, abych už někam dopadla a aby místo přistání bylo to nejtvrdší, co jsem kdy mohla poznat. Abych byla co nejdřív zase s ním. S Jakem – s mým Jakem.

***

„Au,“ zasyčím. Tohle má být ta klidná smrt, co jsem si vyprosila? Mít hlavu jako střep a cítit nepříjemné pálení celého těla? Páni, tak z toho jsem vážně odvázaná.

„Renesmé?“ ucitím studený dotek na dlani. No to snad né!

„Edwarde? Slyšíš jí?“ slyším paniku v hlase tety Rosalie. Je mi do pláče. Dochází mi nepříjemný fakt. To přece nemohli udělat! Proč?

„Jo, slyším,“ vzdychne utrápený hlas. Doufám, že se mi tohle jenom zdá! Jestli jsem si předtím říkala, že jsem zoufalá, pak to nebyla pravda. Tohle je čistá zoufalost. Oni mě zachránili!

„Zdá se mi to, že jo?“ zašeptám a neobtěžuju se ani otevřít oči. Znám odpověď. Cítím, jak moje oči zaplavují slzy čistého zoufalství a začínají přicházet k sobě obě moje ruce. Bolí mě to s každým úderem srdce.

„Renesmé, nevím, co ti na to mám říct,“ řekne táta. Poprvé otevřu oči a slzy se mi začnou koulet po tvářích.

„Co jste mi to udělali?“ sotva popadám dech. Nevnímám jejich zdrcené a zoufalé pohledy. „Já už tu nechci být! Bez Jaka to nemá smysl!“ Nikdo mi nic neřekl. Najednou se vyklidila místnost a zůstala tam pouze moje máma Bella.

„Miláčku, moc nám všem ubližuješ, když říkáš takové věci. Nikdy není tak špatně, abys skoncovala se životem. Pamatuj, že nikdy!“ Chytí mě za ruce a sedne si vedle mě na židli. Kdyby byla ještě člověk, plakala by a hroutila se, je to na ní vidět. Nedokážu odpovědět natož se jí podívat do očí. Až teď zpozoruju, jak mám na rukou několik fleků od jehel kapaček s výživou.

„Fajn, myslela jsem, že tohle nikdy nebudeš muset slyšet, ale momentálně nevím, jak jinak bych ti pomohla,“ zamyslí se mamka a já se zatajeným dechem čekám, co z ní vypadne.

„Renesmé, když tvůj tatínek odešel, bylo to nejhorší, co mě v lidském životě potkalo. Odešel on, odešla Alice – moje nejlepší kamarádka. Odešla Esmé – ta, která mi tolik nahrazovala mou maminku, která bydlela tisíce mil daleko. Odešli zkrátka všichni a nikdo mi tu nezbyl.“

„Až na Jaka, přece,“ opravím jí a vybaví se mi Jakův nádherný bezstarostný usmívající se obličej. Vzlyknu.

„Ano, to máš pravdu. Ale i když jsem s ním byla neustále, nemohl zcela zacelit tu díru ve mně. Víš, taky jsem se málem zabila, akorát, že u mě to nebylo úmyslný.“

„No, u mě bylo. Měli jste mě nechat mami, tohle bylo moje rozhodnutí, ať už správné nebo špatné,“ pláču dál. Nedokážu už se ani zabít. To je špatný.

„Ne, Renesmé, to neměli. Jednou to uznáš, že Alice udělala dobře. Budeš jí vděčná, i když se na ní teď zlobíš a možná, že i právem. Jenže my všichni tě tolik milujeme, že tě prostě nemůžeme nechat jen tak odejít, chápeš?“ podívá se mi dlouze do očí.

„Jo, chápu,“ rezignuju. Tohle nemá cenu. „Taky vás mám ráda, ale vy prostě, chovali jste se jako bych byla vzduch. Možná, že už vás to nebaví pořád řešit jenom malou ufňukanou Renesmé, ale bez podpory to nezvládnu, to pochop zase ty.“

„Já vím, já vím,“ vzdychne. „Budu ti teď pomáhat, jak jenom to bude možné a ostatní určitě taky. Promiň,“ začne vzlykat a opatrně mě obejme.

„Promiň, udělal jsem zase chybu. Odpustíš mi?“ objeví se ve dveřích táta s umučeným výrazem. Přikývnu a táta se k nám přidá.

„Myslím, že by tě Carlisle měl prohlédnout, promluvíme si kdyžtak ještě potom,“ řekne po chvilce a v tu ránu u nás Carlisle stojí. Mamka a taťka opustí místnost a já jsem nucena se dříve nebo později podívat do toho Carlisleova svatého obličeje. Nedokážu přesně popsat, co z něj vyzařuje. Výčitky? Bolest? Pochopení? Ani jedno a přece všechno.

„Copak jsi to provedla, princezno?“ přistoupí ke mně a otře mi tvář zmáčenou slzami.

„Tak mi pěkně pověz, co tě bolí,“ mluví tiše a pomalu, což mě k mému překvapení uklidňuje.

„Bolí mě hlava, chvilkama se mi točí,“ nestačím to ani doříct a už zkoumá teplotu mého těla.

„Máš mírně vyšší teplotu než normálně a možná, že je to z nedostatku tekutin,“ zamyslí se. „Přineste, prosím, někdo sklenici vody!“ zavolá se dveřím.

„Dál?“ zadívá se na mně.

„Pálí mě ruce, vážně moc, jakoby hořely,“ řeknu a Carlisle mi přejede svou ledovou rukou po té mé. Chvilková úleva.

„Téda, něčím to namažu. Mám tam něco, co tě zchladí,“ řekne a převezme sklenici vody od Esmé, která se objeví vedle něj. Esmé mi pomůže si sednout a Carlisle mi dá napít. Ani jsem nevěděla, že mám žízeň dokud jsem neucítila vodu v puse. Najednou vypiju celou sklenici a stejně mám v puse vyprahlo.

„Ještě?“ zeptá se mě babička a já vděčně přikývnu.

„Přinesu ten gel, vydrž,“ řekne Carlisle a také zmizí. Asi za dvě sekundy jsou oba zpátky. Jenom co se napiju a Carlisle mi namaže ruce chladivým gelem, usnu.

***

Otevřu oči. Podle toho jak sluníčko svítí do závěsů odhaduju, že je ráno. Jenom otočím hlavu a už tam stojí celá rodina.

„Ahoj, víš, přemýšleli jsme,“ začne hned táta. Ajéje.

„Potřebuješ do sebe dostat nějakou sílu z jídla, ale obáváme se, že když budeš jíst jako... no, prostě normální lidské jídlo, že ho tvoje tělo nepřijme nebo bude přijímat moc pomalu a nechceme to moc riskovat.“ Zvednu obočí a přemýšlím, o co jim jde.

„Myslíme si, že by jsi měla vypít nějakou krev, je to pro tebe přirozené a bude to rychlejší a silnější, než lidské jídlo,“ vysvětluje mi Carlisle. Oklepu se. Brr, krev. Pořádně dlouho jsem jí neměla. Rozhodla jsem se totiž žít jako normální člověk jak jen to je možné. Jake mě v tom moc podporoval a já si ke krvi vytvořila jakýsi odpor. Většina lidí taky nemusí krev, takže jsem asi prostě trochu zlidštěla – taky nemusím krev. A teď jí budu muset pít. Brr, oklepu se znovu.

„Nikdo tě nenutí a neříká, že musíš, ale možná by nebylo od věci to zkusit,“ reaguje táta na moje myšlenky.

„Fajn,“ souhlasím. Opravdu nechci vést dlouhosáhlou debatu, když vím, že mají pravdu. A když už se mi nepodařilo odejít, tak jim to nebudu ztěžovat. „Přineste to.“

Ani pohledem nezavadím o kelímek s víčkem a brčkem, který mi nastaví před obličej. Zatajím dech, abych nic necítila a bezmyšlenkovitě saju. Chutná to odporně, ale nakonec se mi podaří vypít celý kelímek.

„Jsme na tebe pyšní, zlato,“ usměje se táta.

„Můžu to zapít vodou, prosím?“ zaškemrám. Dostanu i sklenici vody a jsem docela spokojená. Je mi trochu líp.

Tak, nevím sice, pokolikáté začnu svůj život zase znova od nuly, ale doufám, že tentokrát už to tedy vyjde.

9. kapitola

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 8. kapitola: