Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebude to tak zlé 3. kapitola

12.01.2011 (19:15) • Andysan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1138×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Bella

            Ačkoli závěr dne nebyl zrovna vydařený, nákupy se povedly. Alice s Rose mě vysadily u Charlieho domu a pak jely za Esmé. Byl to fajn den. Vlastně všechny ty dny tu byly super – a to díky holkám. Táta už byl doma, zrovna dodělával večeři. Musela jsem uznat, že vařit celkem uměl. Sice to byla převážně rychlá, jednoduchá jídla, ale i tak dobrá. Dneska připravil pečené kuře a brambory. Když jsme dojedli, pomohla jsem mu sklidit  a umýt nádobí a pak se šla vysprchovat. V pyžamu jsem zaplula do svého oblíbeného křesla v obýváku, Charlie se rozvalil na pohovce a sledovali jsme nějakou komedii v televizi. Musela jsem být asi hodně unavená, protože jsem se vzbudila až když mi táta ťukal na rameno a se smíchem mi doporučoval, ať jdu spát do své postele.

            Došourala jsem se do svého pokoje a zachumlala se do peřin. Moje poslední myšlenka, než jsem usnula, byla, že ten brunet byl opravdu pěkný, škoda jen, že to byl takový blb.

            Nastal poslední den před nástupem do školy. Strávily jsme ho s holkami couráním po městě, dokonce se k nám přidala i Esmé. Opravdu jsem byla moc ráda, že budu chodit do stejné školy a dokonce i do stejného ročníku jako Alice a Rose. Jenže ten den se stalo i něco, co mi totálně převrátilo život naruby.

            Už nějakou dobu mi bylo divné, že jsem nikdy neviděla Rose a Alici a vlastně ani Esmé cokoli jíst. Nejdřív se vymlouvaly na různé diety a pak jsem se přestala vyptávat. Ale nepřestala jsem nad tím dumat. Všechny tři si byly tak strašně podobné, ale přitom nebyly pokrevně příbuzné. Pak ta strašně chladná kůže, jako by jim byla neustále zima a nedokázaly se zahřát. Přitom si ale nikdy na zimu nestěžovaly. A v neposlední řadě jejich oči. Alice, Rose i Esmé měly sytě modré oči, které vždycky postupem času světlaly až téměř do bílé. Ale hned druhý den byly zas zářivě modré.

            Přiznávám, že jsem si vedle těch tří krásek připadala trochu nepatřičně. Hnědé, do půli zad dlouhé vlasy a tmavě šedé oči. Vlastně poslední dobou už tak tmavě šedé nebyly, spíš s nádechem do modra. Táta vždycky říkával, že mám oči po jeho babičce. Temně šedé, které se pak časem zbarví do modra. Zvláštní, ale měl asi pravdu.

            Ale teď k tomu, co se tedy ten den stalo. Už při procházení se po městě jsem si všimla, že holky i Esmé mají opět světlé oči. Nejvíc Rose, ta je měla úplně bílé. Také vypadala, že jí není dobře. Brzy jsme se rozešly a holky s Esmé pospíchaly domů. Když ale po tom, co mě vysadili před Charlieho domem, odjely, zjistila jsem, že mám v tašce, která mi visela přes rameno, stále Alicinu peněženku. Poprosila mě, ať si ji vezmu na chvíli k sobě, když jí spadla kabelka do louže. Dala jsem si ji tedy do tašky a stejně jako Alice na ni zapomněla.

            „Tati, Alice si u mě nechala peněženku. Můžu si půjčit tvoje auto? Sjela bych jí Alici k nim domů vrátit,“ zeptala jsem se Charlieho.

            „Samozřejmě. Doklady a klíče jsou na skříňce. Jen jeď opatrně,“ odpověděl a dál se věnoval nějakému sportovnímu zápasu, co ho právě dávali v televizi.

            Popadla jsem klíčky a doklady, sedla do auta a vyrazila směr les, kde holky bydlely. Už když jsem k jejich vile přijížděla, zdálo se mi, že něco není v pořádku. Auto stálo před domem, dveře dokořán, ale nikde nebylo nikoho vidět. Zastavila jsem vedle jejich vozu a vystoupila z Charlieho auta.

            Náhle se kolem mě rychle mihla jakási červená šmouha a zmizela směr les, ale za okamžik se vrátila. Zamrkala jsem. Ta šmouha byla Rose. Teď stála přede mnou, na sobě rudý svetr, který měla už předtím při procházce po městě, a strnule na mě zírala. Vypadala úplně strašidelně. Bílé oči jí zářily, měla v nich divoký pohled. Zasyčela a pootevřela rty, ze kterých vykoukly dva špičáky. Špičáky?! Byla jsem tak šokovaná, že jsem se nezmohla na jediné slovo či pohyb. Zvláštní bylo, že mě ani na okamžik nenapadlo, že by se mělo jednat o nějaký vtip. Jako bych podvědomě vytušila, že tohle je reálné. A že je to průšvih.

            V jednu chvíli se pak odehrálo několik věcí najednou. Z domu vystřelily další dvě šmouhy. Ta větší – Esmé – se zastavila u Rose, pevně ji chytla a táhla do lesa. Menší šmouha byla Alice, která mě čapla za ruku a rychle odvedla do domu.

            „Bello, my ti všechno vysvětlíme, jen se nás, prosím, neboj. Nechceme ti ublížit a ani jsme nikdy nechtěli,“ prosila mě Alice.

            Pomalu jsem přikývla a nechala se Alicí usadit na pohovku. Byla jsem v šoku, ale jako by mi něco říkalo, že všechno bude v pořádku. Zhluboka jsem se nadechla, předklonila se a sevřela hlavu do dlaní. Takhle jsem seděla, než se vrátila Alice z kuchyně se sklenicí vody. Podala mi ji a já se pomalu napila. Zvláštní je, že jsem byla opravdu v klidu, ačkoli jsem byla svědkem něčeho…čeho vlastně?

            „Esmé s Rose budou za chvíli zpátky,“ upírala na mě Alice smutně oči. Teď byly světle modré.

            Přikývla jsem.

            Za chvíli skutečně Esmé i Rose dorazily. Esmé se snažila tvářit neutrálně, ale Rose vypadala jako spráskaný pes. Posmutněle se na mě podívala a pak vyběhla po schodech do svého pokoje. Esmé ji následovala. Během několika minut byly ale obě zase zpátky, umyté a převlečené. Posadily se do křesel naproti mě.

            „Bello, vím, že to, co jsi viděla, ti musí připadat divné a strašidelné. Rády bychom ti vše vysvětlily, když dovolíš,“ začala Esmé. Zadívala se na mě, a když jsem pomalu přikývla, pokračovala.

            „Asi ti nemusím vykládat, že nejsme obyčejní lidé. Jsme upíři. Ale nemusíš se nás bát, nepijeme lidskou krev. Lovíme zvířata a pijeme jejich krev. Proto jsme si také vybraly k bydlení tuhle vilu v lese. Možná sis všimla, že se nám mění barva očí. Tmavě modré jsou normální, světlé značí, že se musíme nasytit. Rose nebyla dlouho na lovu a dnešní den, strávený celý v přítomnosti tebe a tolika lidí ve městě, ji naprosto vysál a vyčerpal, proto měla oči tak bílé. Její sebeovládání je jindy výborné, ale lidé voní a lákají k nakousnutí a vysátí jejich krve. Proto jsme tak pospíchaly domů, aby Rose mohla rychle na lov. Ty jsi přišla zrovna v tom nejhorším, kdy běžela do lesa, aby se nasytila. Když ale ucítila tebe a tvou krev, přimělo ji to zastavit a vrátit se k tobě,“ vyprávěla Esmé.

            Kývala jsem a snažila jsem se vstřebat veškeré informace.

            „Bello, nezlob se na mě, prosím, nechtěla jsem ti ublížit. Bylo to tak silné,“ plačtivě ze sebe sypala Rose.

            Pohled na ni, jak sedí se sklopenou hlavou naproti mně, a snaží se omluvit za svoje chování, mě naprosto dostal. Rozhlédla jsem se. Všechny tři čekaly na mou reakci.

Autor: Andysan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebude to tak zlé 3. kapitola: