Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 24. kapitola - Molly

24.10.2010 (20:45) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2018×

Edward:

Utíkali jsme podél lesa už dost dlouho, viděl jsem na Lillian, že ucítila její oblíbenou kořist. Zacítil jsem ji také. Nedaleko od nás se nacházel los. Ucítil jsem však pumu, a proto jsme se každý vydali jiným směrem. Chvíli jsem ještě utíkal, poté jsem vyskočil na strom a hledal nejvhodnější chvíli k útoku. Puma se krčila a zrovna chtěla skočit po její kořisti, já však byl rychlejší, skočil jsem jí na hřbet a zaskousl se přímo do tepny na krku. Vysál jsem ji do poslední kapky a ucítil malé ukojení mého hladu. Ještě jednu a budu plně nasycený. Nasál jsem vůni a zaposlouchal jsem se do nejbližšího okolí.

Ale uslyšel jsem něco, co bych tady nečekal… tlukot srdce.

Lillian:

Stopovala jsem vůni mé kořisti.Byla jsem už nedaleko, když mě do nosu udeřil jiný pach. Člověk?!! Snažila jsem se to ignorovat a běžela jsem dál ke svému cíli. Chvíli jsem stála mezi keři, a zrovna když jsem se chystala na skok, skočila na mého losa ze stromu malá holčička, které mohlo být tak jedenáct let. Všechny mé smysly byly v plném nasazení. Ucítila jsem vůni a uslyšela zvláštní tlukot srdce… To není jen člověk. Chtěla jsem okamžitě najít Edwarda, ale ona se na mě najednou podívala, asi konečně pochopila, co jsem zač… Chvíli mě hypnotizovala očima, ale poté se zakousla do losa. Nevěřícně jsem se na ni dívala.

„Kdo je to?“ Uslyšela jsem za sebou Edwardům hlas.

„Nevím,“ šeptla jsem mu zpět, „ale vyfoukla mi kořist!“

Dívka se na nás znovu zadívala. Mám pocit, že v jejích očích je strach. Vypadala, že chce odejít. Otočila se a chtěla utíkat.

„Počkej!“ zavolal Edward. Vyšli jsme z křoví, stejně nás viděla. „Co jsi zač?“ dodal.

Zírala na nás, ale nevypadalo to, že by hodlala mluvit. Vypadala tak mladě. Copak někdo byl schopný proměnit nebohé dítě? Měla světlounce hnědé vlasy, které měly nachový nádech.

„Nemusíš se nás bát, my ti neublížíme,“ řekla jsem jí, přesto jsem v jejích očích stále četla strach.

„Kdo jste?“ promluvila konečně.

„Já jsem Edward a toto je má láska…“ dlouze se na mne podíval, „Lillian.“ Usmála jsem se na něj a chytla jej za ruku.

„Já jsem Molly,“ špitla. „Vy-vy-vy…“ koktala, „… jste-te upí-pí-ři?“ Kývla jsem.

„Jak o tom víš? Co jsi zač?“ ptala jsem se jí tentokrát já. Sklopila oči.

„Já nevím jistě, nikdo mi to nikdy neřekl a já nevím, jestli je to, co si myslím, pravda,“ řekla.

„Copak ty jsi tu sama?“ nevěřícně jsem vyhrkla. Smutně zvedla hlavu a kývla.

„Nikoho tu neznám…“

„Kde máš rodiče?“ tázal se Edward a já viděla, jak bolestně se dívenka zatvářila. Hlavu sklopila k zemi a já měla pocit, že plakala.

„Molly?“ zašeptala jsem směrem k ní a natáhla jsem ruku tak, aby ji viděla. Zvedla hlavu a v očích se jí leskly slzy. Pláče, doopravdy pláče, ale jakto? Právě jsem ji viděla pít z losa a bije jí srdce… zvláštně, ale bije. Svou malou ručkou se dotkla mé a já si ji přitáhla blíže k sobě. „Neboj se, už ti nikdo neublíží.“

„Nechtěla by ses převléct a třeba se umýt? U nás je místa dost a rádi tě pohostíme,“ řekl Edward a hladil mne přitom po zádech. Vděčně jsem se na něj podívala.

„Já… ano,“ řekla nakonec Molly.

Společně jsme se tedy vydali k našemu domu, v hlavě mi vyvstávalo spoustu otázek, ale ani na jednu jsem si nedokázala odpovědět… A v srdci jsem ucítila něco zvláštního. Měla jsem pocit, že ji musím ochraňovat, že už ji nikdy nemůžu nechat samotnou, že mě potřebuje a že tu musím být pro ni. Je tak mladá, křehká a bezbranná. Ano, bezbranná, i když jsem ji na vlastní oči viděla lovit, stejně mi nikdo nevymluví, že ona potřebuje obejmout a ochraňovat.

Přišli jsme do domu a já Molly zavedla do pokoje pro hosty, Edwarda jsem zatím poslala do obchodu pro nějaké nové oblečení pro ni. Nechtěla jsem ji tu nechávat, teda spíš jsem od ní nechtěla odcházet. Molly se na mě znovu podívala těma smutnýma očima, které jsem uviděla v lese, když jsme se ji ptali na její rodiče.

„Chtěla bys mi něco povědět?“ zeptala jsem se jí, když jsem viděla, že sama mluvit nezačne. Kývla hlavou, ale přesto pořád mlčela. Posadila se na postel a já si sedla vedle ní. „Stalo se jim něco zlého, viď?“ Rozhodla jsem se vyzkoušet taktiku, kdy se budu ptát a ona nebude muset mluvit. Znovu kývla. „Pamatuješ si co?“ zkusila jsem to znovu. Tentokrát zvedla hlavu, podívala se na mě a přitiskla svou ruku na mou tvář.

Projel mnou chlad a já uviděla dva… lidi? Ne, uviděla jsem těhotnou ženu a upíra? A pak už nic, jen toho muže s krásnými rysy a bledou, značně vyčerpanou ženu, kteří byli v nějaké tmavé místnosti.

„Jak? Co? To ty?“ vykoktala jsem ze sebe otázky.

„Ano,“ zašeptala. „Já… nikdy jsem to nezkusila, jen jsem tě chtěla pohladit a chtěla jsem, abys vše věděla a já nemusela mluvit.“

„Takže tvůj otec je upír a tvá matka je člověk?“ ptala jsem se.

„Já… nevím, asi,“ odpověděla mi. „Pamatuji si některé věci, které si nemohu pamatovat. Jako mou těhotnou maminku, kterou jsi viděla, vždyť já ji neviděla. Nevím, jak je to možné.“ Složila si hlavu do dlaní.

„Máš dar, Molly. Jsi výjimečná. Nevím, jak to funguje, možná to bude vědět Edward.“ Pohladila jsem ji po vlasech.

„Takže to není jen výmysl?“ zeptala se.

„To ti říct nedokážu, ale myslím si, že ne.“

„Já-já… pamatuju si, ja-ja-jak umřela…“ vykoktala ze sebe a zase na mě upřela svá bezbranná smutná očka. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct, jaké slova mohou zmírnit tu bolest, jakou musí zažívat, když zná smrt své matky… Mně také nikdo nedokázal říct nic, abych si nevyčítala, že kvůli mně zemřel táta. A to jsem starší než ona, co mám říct malé holčičce?!?

„Molly,“ zašeptala jsem jen, nic mě nenapadalo. Styděla jsem se za to, že jí nedokážu ničím utěšit.

„Já… chtěla bych ti to ukázat. Asi za to můžu já,“ řekla a z očí se jí draly slzičky, které lemovaly její malý obličejík.

„Ty za to určitě nemůžeš... Jestli chceš, ukaž mi to," řekla jsem a objala ji. Zavřela jsem oči a čekala na mráz a… na smutek? Co od toho vůbec můžu čekat? Podívala jsem se na Molly a čekala, až mi zase předvede její schopnost. Přitiskla svou ručku na mé líčko a mnou znovu projel chlad a pak jsem to uviděla…

„Dýchej, dýchej! Nenechávej mě tu, potřebuju tě,“ křičel muž s hlavou skloněnou k rudovlasé ženě. Věděl, že už mluví zbytečně, věděl, že žena, kterou miluje, už tu není. Očima bleskl k dítěti, jenž leželo vedle těla své matky a pozorovalo, co se okolo něj děje. Muž se na něj zlostně podíval a pozornost vrátil zpět k zakrvácené ženě.

„Jak jsi mohla zemřít pro to stvoření? Vzalo mi tě, jak mohu dodržet slib, že se o NI postarám. Vždyť mi tě vzala, vzala mi tě...“ šeptal muž a svíral její chladnoucí ruku. „Nemohu, nemohu... Odpusť mi to,“ řekl, vstal a zmizel.

Nitro se mi svíralo, přesně jako bych byla jí. Jako bych všemu, co řekl, rozuměla a nemohla s tím nic udělat. Podívala jsem se zpět na Molly, která teď už neskrývaně plakala a místností se rozléhaly její vzlyky.

„Nemůžeš za to, tvá máma tě milovala, i když zemřela. Milovala tě, Molly,“ zašeptala jsem jí a objímala ji. „Není to tvá vina,“ šeptala jsem a začala jsem se s ní pohupovat, abych ji utěšila. Vždy mi to dělala máma, když jsem plakala.

Ve dveřích se objevil Edward a na tváři měl chápavý výraz. Zřejmě si přečetl její myšlenky. Pomalu k nám přišel a sedl si k nám na postel.

„My jsme teď tvá rodina, už se ho nemusíš bát. Neublížil by ti a i kdyby přišel, my tě ochráníme,“ řekl a pohladil ji po vlasech. Zvedla hlavu a v jejích uplakaných očích se zračila důvěra. Chvíli jsme mlčky seděli a dívali se jeden na druhého, když Molly znovu promluvila.

„Chce se mi spát,“ špitla. Takže spí? Vůbec mě to nenapadlo, musí být unavená… Ale jak to vlastně je u poloupíra?

„Máme tu s tebou zůstat, dokud neusneš?“ zeptala jsem se jí. Pokývala hlavou a já ji přikryla a sedla si na okraj postele. Edward začal broukat mou melodii a já viděla, jak se její malý obličejík postupně uvolňuje, a poznala jsem tak, že usíná.

Teď už nejsem jen Edwardova láska, teď se z nás stali rodiče. Jsem matkou a musím se o někoho postarat, někdo potřebuje, abych se o něj starala. V mém srdci se i za tak krátkou dobu udělalo nové místo, místo, které se zaplnilo obrovskou láskou.

Předchozí

Další

Strašně se omlouvám, že je to zase po tak dlouhé době, a doufám, že vás to nezklame. Trvalo mi to dlouho a výsledek objektivně nedokážu posoudit. Snad mi s tím pomůžete. Děkuju všem a budu vděčná za jakýkoliv komentář. Vaše Veruuuu

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 24. kapitola - Molly: