Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 6. kapitola - Tajemství

13.04.2009 (18:00) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3502×

Čekal jsem jako vždy na našem místě. Přišla chvíli po mně. Šla potichu jako anděl, byla tak bledá, vypadala opět tak vyčerpaně... Měla na sobě černé kalhoty a tmavě modrý svetřík s výstřihem do"V". Trochu jí to odhalovalo dekolt. Radši jsem odtrhl zrak z výstřihu, jsem si jistý, že kdybych mohl, červenal bych se, pousmál jsem se nad tou myšlenkou a pozdravil ji.

„Ahoj andílku," musel jsem ji tak oslovit. Její hnědé vlasy spočívaly na ramenou a jeden zbloudilec i ve výstřihu. Upřela na mě svůj zrak a líbezně se usmála a opětovala mi pozdrav.

„Ahoj pekelníku." A vyplázla na mě jazyk. Přišla blíž ke mně, měl jsem chuť políbit ji, ale to jsem si přece nemohl dovolit. Nějak jsem se vůbec nebál, že jí ublížím. Její krev mi nedělala žádné problémy. Je to velice zvláštní... Její srdce opět bilo pomalým tempem. Něco jí je... Napadlo mě najednou... Až teď jsem si vybavil a spojil všechny ty věcy, které říkala. Jak jí už nic neublíží, hřebíky do rakve atd... „Co s ní je?" Bodalo mě na hrudi... Všimla si mého zkrouceného obličeje.

„Edwarde, je ti něco???" dotkla se mé tváře a jemně mě pohladila, „je ti zle? Mám zavolat pomoc? Děsíš mě!" v očích měla strach... "Bojí se o mě?" projelo mi hlavou... Pokusil jsem se sebrat...

„Ne, dobré už je to v pořádku, jen se mi neudělalo dobře, nějak se mi zatočila hlava," pokusil jsem se omluvně usmát, ale moc mi to nešlo, uvnitř mě sžíral pocit beznaděje. „Co jí je? Proč to nevím? Proto je pořád tak vyčerpaná? Proto mě její krev tolik neláká? Proto tehdy nepřišla? Souvisí to snad s tím co říkala Alice?" hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Pořád na mě upírala svůj pohled a pořád se v něm odrážel strach.

„Edwarde," povzdychla... „bála jsem se o tebe." A sklopila oči.

„O mě se nemusíš bát, Lillian. Spíš já o tebe, netajíš mi něco?" zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že tohle tajemství mi nesdělí... Proto tehdy řekla: ,,Proč teď..." všechny spojitosti mi teď přišly tak strašně jasné a viditelné jako nikdy v životě. Jak jsem mohl být tak slepý! Podívala se na mě s překvapeným pohledem, a zároveň se strachem...

„Edwarde..." Zlomil se jí hlas a klekla si... Vzal jsem ji za paže a postavil ji, opřela se o mou hruď a já ji objal... Objal jsem ji! Moje srdce by asi vyskočilo z hrudi, kdyby mohlo. Byla tak křehká, zranitelná a teď i smutná, nechci, aby byla smutná!

„To nic, Lilly, to bude dobré, uvidíš ať je to cokoliv, bude to dobré... Neplač..." Ano, Lilla vzlykala a cítil jsem, jak mi její slzy pomalu promočují košili... Pak ke mně zvedla hlavu a zašeptala:

„Teď když už jsem se se vším smířila, jsi přišel... a já bych tolik chtěla žít,ale..." opět se jí zlomil hlas při těch slovech.

„To je to tak vážné?"projelo mi myslí, byl jsem vyděšený, okamžitě jsem chtěl vědět, co s ní je!

„Co je ti Lillian? Ale pravdu,prosím..." Zněl jsem naléhavě. Posadili jsme se na lavičku a ona si dala hlavu do rukou, vzlykala...

„Já-já ti to nechci říct," soukala ze sebe.

„Lillian, prosím, mám o tebe strach... Já, ani nevíš, jak moc pro mě za těch pár dní znamenáš," řekl jsem pravdivě a sledoval ji. Zvedla hlavu ze svých dlaní a podívala se mi svýma překrásnýma očima do těch mých... Vpýjela se do mě pohledem. Byla uvnitř mě... jakoby v mé duši, dívala se mi úplně do nitra mého já. Nedokázal jsem odolat, sklonil jsem hlavu blíž k té její a něžně jí dal pusu na čelo... Zavřela oči a políbila mě na bradu, která při mém polibku na čelo, byla v úrovni jejích rtů. Potom jsem jí dal polibek na nos a skončil jsem na jejích rtech... Políbil jsem ji nejněžněji, jak jsem jen dokázal a ona mi polibek vracela. V tom polibku byla láska, možná to někomu přijde směšné, ale bylo to ono... I za tak málo dní jsem poznal, že jsem do ní zamilovaný. Vypadala, že je na tom stejně. Když se naše rty přestaly dotýkat, vzlykla...

„Tohle jsem nechtěla. Byla jsem tak smířená se svým osudem a pak příjdeš ty, a všechno je jiné... Já-já se do tebe zamilovala, Edwarde, nechápu to... Takhle to přece není. Nikdo se do nikoho nemůže zamilovat tak rychle. Jenže tohle je úplně něco jiné. Jsi jako magnet, jako bych já byla záporný a ty kladný pól a všechno nás táhlo k sobě... Když tě nevidím, cítím se tak sama a jen čekám dokud už zase nebudu s tebou. Vždy se nemůžu dočkat! Přitahuješ mě k sobě takovou silou, mám chuť říct ti úplně vše a když jen trochu vidím, že jsi smutnější, mám chuť udělat cokoliv, aby se to změnilo. A vždy, když tě vidím, mám chuť tě políbit. Tohle nejsem já, nepoznávám se... Lásku jsem už zažila..." Při těch slovech posmutnila. „... ale nedopadlo to dobře. A teď příjdeš ty, já myslela, že on byl ten jediný, který byl pro mě souzený, když jsem ti tehdy řekla, že si myslím, že existuje ještě někdo další koho můžeš milovat víc, bylo to tím, že jsem tě potkala! Nikdy bych tomu nevěřila! On byl můj celý svět a pak se vše změnilo a já myslela, že zemřu. Pak se objevila ta nemoc a já se smířila s tím, že bude konečně po všem. Pak jsi přišel ty... Jenže, já už ten boj vzdala... Tolik bych se chtěla vrátit a bojovat, jenže vím, že nevyhraju," vzlykala a plakala. Nemohl jsem ji takhle vidět, znovu jsem ji objal. Opřela si hlavu do mých ramen a plakala... Hladil jsem ji po vlasech a musel jsem jí také vše říct. Ona mi řekla vše, musím být také upřímný.

„Lillo, Lillianko moje, jsi jako anděl, co mi vstoupil do života. Já už jsem dávno byl mrtev a potom jsi přišla ty, a můj život dostal opět smysl. Měl jsem to přesně jako ty, mé životní lásky jsem se musel vzdát, aby mohla být šťastná. Myslel jsem, že nikdo jiný kromě ní neexistuje... A pak jsem tě zahlédl bezbrannou, křehkou a tak nádhernou. Jak stojíš v noci úplně sama a vůbec se mě nebojíš. Tvé překrásné oči, jak jsi se na mě dívala a jak jsi se poprvé zvonivě zasmála. Jak jsi zkřivila jedno obočí, tohle se mi v hlavě přehrávalo každý den od té doby, co jsem tě potkal. Taky jsem se do tebe zamiloval, Lillian," dořekl jsem a políbil ji do vlasů. Ano, byl jsem do ní zamilovaný. Když jsem byl předtím s Bellou, vrátily se sice některé pocity, přece jen... je to Bella. Ale teď, myslím jen na ni. Chci být jen s ní. S mou Lillian. Byla to tak překrásná chvíle, kdyby v tom nebylo to tajemství, ta příšerná nemoc. Musel jsem to zjistit. Co jí může být? Co může být tak krásnému stvoření? Znovu zvedla hlavu a políbila mě.

„Edwarde, ale já... Tohle nemá smysl, ublížím ti. Nikdy spolu nebudem moci být šťastní. Chápej já-já prostě..." zase se jí zlomil hlas a dívala se do země a z její tváře odkapávaly slzy, které jí po ní stékaly...

„Já umírám, Edwarde," řekla. Tohle jsem nečekal. Nečekal jsem, že to bude tak hrozné. I přesto. co říkala, jsem si myslel, že to nemůže být tak zlé! To nemůže být pravda! Nesmí umřít! Ne, Ne, Ne!!! Musí být způsob léčby! Nemůže to být tak vážné.

„Co je ti?" dostal jsem jen ze sebe.

„Mám leukémii," odpověděla mi se zoufalstvím v hlase. „Já to vzdala, Edwarde, chápeš? Myslela jsem, že jsem mrtvá. Ztratila jsem svoji lásku, vzdala jsem boj o svůj život. Teď už jen můžu čekat až si pro mě přijde..."

"Nemluv takhle, nemluv jako bys už byla mrtvá, přece musí být způsob..." nemohl jsem to doříct. protože se na mě podívala ztrhaným obličejem a pokývala hlavou...

„Žádný způsob už není, Edwarde, kostní dřeň se ke mně jen tak nedostane. Mé tělo odmítalo chemoterapie, tak jsem na ně přestala chodit a smířila se se smrtí. A ještě moje máma, moje rodina, ta o tom ani neví, proto s nimi nežiju... Mám strach, že se to dozví... To jí přece nemůžu udělat. Je to ta nejhodnější osoba jakou jsem poznala, má máma, to je anděl! Přece jí nemůžu zlomit srdce tím, že jí řeknu, že umírám. To budu radši, když si bude myslet, že jsem zmizela a prožívám své puberťácké období vzpoury. Nedokážu jí takhle ublížit..." a znovu se rozvzlykala. Bylo to venku. Vše, co ji tížilo. To tajemství... Ta krutá pravda. Lillian má leukémii, Lillian umírá a poslední věc ta, kterou miluju mi má umřít. Znovu mám ztratit osobu, za kterou bych dal život. Mám se dívat na to, jak její tělo opouští síla a jak ji nakonec opustí i duše. To přece nemůžu dopustit, nemůžu dopustit, aby zemřela...

„Lillian, neboj se. Nějak zvládneme, nezemřeš. Poslouchej mě dobře, když ti říkám, že nezemřeš! Nedopustím, abys mi odešla, ne teď, když jsem v tobě našel svoji lásku, své štěstí... Rozumíš? NEZEMŘEŠ!" poslední slovo jsem skoro zakřičel. Zírala na mě s nechápavým pohledem.. Ano, měl jsem plán. Lillian nemůže zemřít! Nemůže! Už chápu Alice, když říkala, že tohle bude jiné.

„Teď spolu budeme trávit ještě víc času, co říkáš? Rodina se mě ptala, jestli bys k nám nechtěla přijít. Prosím, už neplač. Nevzdávej to! Neboj se, všechno bude v pořádku věřím tomu." Ještě jednou jsem ji políbil do vlasů a pohladil ji po tváři.

„Tak ráda bych tomu věřila a ano, souhlasím budem spolu teď častěji ať si tě aspoň užiju, když už na nic jiného nebude čas." A znovu jí stekly slzy po tváři a mně to trhalo srdce vidět ji takhle...

Předhozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 6. kapitola - Tajemství: