Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 9. kapitola - Já jsem Edward

18.04.2009 (17:00) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3130×

Byla jsem se jako vždy projít večerním městem. Byl tu vždy takový klid, který bych si za dne nedopřála. Vzpomenula jsem si na mou maminku, jak jsem ji musela opustit, aby si myslela, že tam nemůžu vydržet kvůli vzpomínkám na Patricka. Nemohla jsem jí přece říct, že jí umře její dcera. Má sice ještě mé sourozence, ale tohle jí přece nemůžu udělat, už proto jakou mi byla oporou, když se to stalo s Patrickem.

Zastavila jsem se u jedné schované budovy jako obvykle. Vytáhla jsem si cigaretu a zapálila. Ano, kouřila jsem. Nemám už co ztratit. Chodila jsem i na ty zatracené chemoterapie, ale je to zbytečné. Mé tělo to vůbec nesnášelo dobře, takže jsem se rozhodla zemřít aspoň trochu krásněji. Se svými vlastními vlasy, se svým normálním obličejem, a ne celým napuchlým... Transplantace, pořadník na ni je nekonečný. Ano, vzdala jsem to. Budu zase s mým Patrickem, mým milovaným Patrickem. Najednou mě z úplného ticha vyrušilo křupnutí za mnou. Otočila jsem se a stál tam nádherný, slovy až nepopsatelně nádherný kluk. Nevydržela jsem se na něj dívat a rychle jsem se otočila.

„Co tu dělá? Co chce? Je tak krásný." Proudilo mi hlavou. Cítila jsem na zádech jeho pohled. Pořád se díval. Otočila jsem se a zeptala se trochu podrážděně:

„Co je? Chceš snad cigaretu?" Pousmál se. Pousmál se! Co to má jako znamenat ten jeho úsměv? Pak stroze odpověděl:

„Ne." To bylo vše. Ale i přesto měl krásný hlas, i když řekl jen jedno slovo. Ale štvalo mě, že nevím o co mu jde, tak jsem se zeptala:

„Tak co teda potřebuješ, že tu ještě jsi?" Díval se na mě a pak odpověděl:

„Promiň, já jen jsem si říkal, co tu děláš, tak pozdě sama v noci?" a pousmál se... Byl tak krásný, tak omračující, ale nemůžu si to připouštět! Stejně nechápu, co tu dělá. Měl bronzové vlasy a karamelové oči. Chvíli jsme si hleděli do očí a pak jsem mu odpověděla:

„Jdu zrovna domů, tak jsem se tu zastavila, abych si v klidu jednu dala," a ukázala jsem na skoro vykouřenou cigaretu v rukou.

„Aha," vydechl zvláštně. Znovu mi to přišlo velmi zvláštní, že tu je a řekla jsem:

„A co tu děláš ty? Obvykle tu nikdo není," musela jsem se zeptat. Vypadal trošku zaskočeně a rychle dodal:

„Byl jsem se projít." Usmála jsem se na něj. Už jsem nemohla vydržet neusmát se na tu jeho krásnou bílou tvář s překrásným úsměvem a s ještě krásnějšíma očima. Úsměv mi opětoval a pak řekl:

„Já jsem Edward a ty? Jestli se teda smím zeptat." Podívala jsem se mu do očí a snažila se rozluštit, proč se mě ptá, pak jsem ale odpověděla:

„Já jsem Lillian"

„Máma má ráda lilie?" zeptal se se známkou humoru v hlase. Cukly mi koutky, nešlo to potlačit, a pak jsem mu zase odpověděla:

„Myslím, že ne. Vlastně jsem Lillian Isabella, říkají mi Lilly nebo Bello ale většinou tím prvním a ještě pár lidí vymyslelo Lillo," znovu jsem se na něj usmála a dodola jsem, „myslím, že máma měla nějakou kamarádku a v mém jméně jsou podobná písmena jako v jejím," ještě jednou jsem se usmála a udusila cigaretu, kterou jsem dokouřila. Je zvláštní, že jsem mu řekla tolik věcí, i když jsem to vlastně ani nechtěla.

„Lillo," zopakoval po mně najednou. Mmm to se zase chytla ta nejlepší přezdívka, pomyslela jsem si a musela jsem mu to trochu naznačit a tak jsem řekla:

„Jen abys věděl, tohle oslovení moc ráda nemám." Malinko jsem na něj vyplázla jazyk. Vypadal zamyšleně a já ho pořád musela sledovat a dozvědět se, o co jde. Najednou se zadíval na cigaretu, která ležela na zemi vedle mé nohy a zeptal se jako už tolik lidí před ním:

„Proč si tímto ničíš zdraví?" Musela jsem se tomu usmát. Vzpoměla jsem si proč, že to vlastně kouřím a můj úsměv jistě nevypadal moc vesele. Potom jsem řekla, a zase ani nevím proč, pravdu:

„Já už si ho víc zničit nemůžu. Co je to další hřebík do rakve?" Nechápal význam toho, co jsem řekla. Vypadal hrozně zmateně až mi to přišlo docela vtipné, usmála jsem se tomu a ujistila se, že můj úsměv neviděl.

„O čem to mluvíš? Jaké rakve?" Vypadlo z něj najednou. Opět jsem si vzpoměla o čem to tu vlastně mluvím. O mé nemoci, proč si přibouchávám tzv. další hřebík do rakve, přišlo mi hrozně vtipné, že neví oč jde a řekla jsem s popíchnutím:

„To bys chtěl vědět, co?" a začala jsem se hlasitě smát. Najednou jsem si uvědomila, že už jsem zase hrozně vyčerpaná a měla bych jít spát, i když se mi od něj vůbec nechce. Zvláštní, pomyslela jsem si. Díky jeho přítomnosti jsem až do teď vůbec nepomyslela na Patricka.

„Už půjdu," řekla jsem radši a dodala jsem, „ráda jsem tě poznala, tak ahoj." Otočila jsem se a pomalu jsem kráčela k domovu. Když jsem říkala, že jsem ho ráda poznala, tak jsem nelhala. Cítila jsem se v jeho přítomnosti hrozně dobře, jak už dlouho v ničí, jedině v Patrickově. Z mého přemýšlení nad tímto setkáním mě vytrhl jeho hlas.

„Nechceš doprovod? Ať nemají rodiče strach," zeptal se najednou a stál vedle mě. Podívala jsem se na něj, zvláštní... velice zvláštní. Proč tento nádherný kluk přišel znovu za mnou, proč mě chce doprovázet domů?

„Bydlím sama, takže doma se o mě jistě nebojí," řekla jsem mu a trošku jsem se usmála, abych mu dodala odvahy.

„Takže doprovod nepotřebuješ?" zeptal se. Podívala jsem se na něj a koutky mi automaticky cukly. Rychle jsem se ujistila, že se nesměju. Zněl zklamaně, to mi přišlo trochu vtipné na tom, že se známe asi půl hodiny. I když byla bych zklamaná, kdyby on „odmítl" mě? Asi ano... Pousmál se najednou, zřejmě si všiml mých cukajících koutků. Chtěla jsem s ním ještě být, ale nechtěla jsem znít, jakoby to bylo to jediné, co si přeju a tak jsem řekla:

„Jestli se ti to chce šlapat, tak mi to vadit nebude." Usmál se a pomalu jsme spolu kráčeli tmavými ulicemi až k mému bydlišti... Cestou jsme si toho měli tolik, co říct. Bavili jsme se o hudbě, o jeho rodině, škole a o všem možném, ale mě se hlavou honilo jen pár myšlenek... Občas se mi v hlavě ukázal obraz nás dvou, jak se líbáme. V duchu jsem se proklínala! I když to byl už rok od Patrickovi smrti, přesto tohle přeci nemůžu, nebo ano? V hlavě mi ležela otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Věděla jsem však, že se v Edwardově společnosti cítím tak dobře, jako kdysi v Patrickově. Měla jsem chuť přitulit se k němu, ale samozřejmě, že jsem to neudělala... Cesta mi s ním uběhla velmi rychle.

Když jsem přišla domů poslechla jsem si vzkaz na záznamníku. Byl zase od mámy. Číslo jsem jí dala samozřejmě, ale neřekla jsem jí, kam se stěhuju. Nechtěla jsem, aby mě mohla přijít navštívit. Jsem si jistá, že kdyby mě viděla jistě by poznala, že se mnou není něco v pořádku. Mé rysy se změnily. Ztratila jsem zdravou barvu své pleti, byla jsem bledá ve tváři. Občas jsem měla docela viditelné kruhy pod očima a kdyby mě někdo viděl nahou, tak by si myslel, že musím být obětí domácího násilí. Mé tělo zdobilo nespočet podlitin. Výhoda byla, že mě většinou nebolely. Bolelo mě, ale všechno ostatní... Při dnešním večeru jsem si to nijak zvlášť neuvědomovala. Bylo mi velice příjemně. Dotrmácela jsem se do postele a zavřela oči. Vždy v tuto chvíli jsem měla před sebou obraz Patricka. Dnes to však nebyl Patrick, kterého jsem viděla před svými sny. Byl to obraz Edwarda, toho nepřekonatelně nádherného Edwarda. Zítra bychom se měli setkat. S touto myšlenkou se mi usínalo lépe, než obvykle.

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 9. kapitola - Já jsem Edward: