Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná událost 4. kapitola

09.05.2017 (13:30) • SweetNess • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1533×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Táta vtrhl do pokoje.

„Nessie!!! Jsi v pořádku?“ zeptal se vystrašeně.

„Ano tati, proč bych neměla?“

„Zrovna mi volali Sarahřini rodiče a říkali, že zmizela.“

„No, dneska jsem ve škole, nejspíš v ředitelně cítila nějakého upíra. Jenže právě tam byla zrovna Sarah.”

„Cože?“ ozvala se z pokoje máma. „A kde je teď?“

„Já nevím. Snažila jsem se na to přijít, ale nepodařilo se mi to,“ odpověděla jsem jí.

Máma mrkla na tátu a pak pokračovala: „Zlatíčko, nedělej si s tím starosti, my se o to s tátou postaráme.“ Táta měl zarmoucený výraz a já jsem si říkala, jestli jsem jim o tom všem měla říkat. Takhle to vzít na sebe. Jako by mi bylo pět. Ale táta by to stejně zjistil.

*   *   *

Po zbytek večera se rodiče chovali jinak. Zvláštně. Pořád se na sebe dívali a drželi své ruce nenápadně propletené pod stolem. Věděla jsem, že už mají nějaký plán a chtěla jsem se do něho zapojit, ale táta namítl: „Ne Nessinko. Ty zůstaneš doma v bezpečí.“ Chvilku jsem byla zmatená, a pak mi došlo, že mi táta četl myšlenky a to mě naštvalo. Kolikrát jsem mu říkala, že se mi to nelíbí, ať mi moje myšlenky nechá jenom mně. Řekla jsem jim dobrou noc, nečekala na odpověď a odkráčela do svého pokoje.

Hned jak jsem zavřela dveře začali tiše probírat svůj plán. Byla jsem na ně naštvaná. Nechtěla jsem poslouchat za dveřmi, ztratila bych hrdost a táta by na to stejně přišel. Tak jsem si lehla do postele a začetla se do Stmívání.

Ráno mi rodiče řekli, ať se opatrně zkusím podívat po Sarah. „Budeme nenápadně pozorovat vaši školu, a kdyby se tam upír ještě objevil, postaráme se o něj,“ oznámil mi, když jsem nasedala na kolo.

„Dobře,“ souhlasila jsem a vyrazila do školy.

Anna, Daniell, Robert a já jsme přemýšleli, kde by mohla Sarah být. Když jsme procházeli okolo ředitelny, žádného upíra jsem už necítila. Nejspíš se o něj naši postarali, jak slíbili. Sešli jsme dolů do přízemí. Procházeli jsme kolem šaten a...

Kolem dveří do sklepa se něco mihlo! Byl to on, určitě! Tati! Tati! Čti mi myšlenky! Prosím! Je tady!!! 

„Ness? Jdeme?” ozvala se Anna. Zmateně jsem přikývla. Snad táta mé myšlenky slyšel. Měl by. Věděla jsem, že je někde poblíž.

„Jo, promiň. Trochu jsem přemýšlela o Sarah,“ zalhala jsem. Šla jsem ke vstupním dveřím a v dálce zahlédla tátu. Ukazoval kamsi ke mně, nebo vedle mě, a pak mi to asi docvaklo. Ukazoval na nástěnku, vedle které jsem stála. Jeden letáček visel jinde než obvykle. Otočila jsem ho. Byl na něm vzkaz:

Běž do ředitelny a najdi dveře! Buď opatrná!

Byla jsem z toho zmatená. Cože? Proč do ředitelny? Podívala jsem se ven ze dveří, směrem k tátovi. Naznačil rukou, abych si pohla. Zmačkala jsem letáček a strčila ho do kapsy. Nebyl čas na otázky. Museli jsme jednat. Snad táta ví, co dělá.

„Půjdeme se podívat do ředitelny,“ řekla jsem ostatním, kteří mezitím studovali nástěnku s novými školními kroužky. Nechápavě se na mě dívali. „Nevím proč, ale myslím, že někde tam je Sarah,“ vysvětlila jsem.

*   *   *

„Dobře, ale musíme si rozdělit úkoly,“ namítl Daniell.

„To je pravda,“ řekla Anna. „Ness, máš nějaký nápad?“

Nemyslela jsem si, že zrovna já budu vymýšlet plán na vloupání se do ředitelny, a tak mě nenapadlo nic jiného, než: „Já a Daniell půjdeme do ředitelny a Anna a Robert zůstanou venku a budou hlídat, jestli někdo nepůjde.“ Odsouhlasili mi to kývnutím.

„Nemáme moc času, musíme jít,“ řekla jsem jim. A tak Anna a Robert zůstali hlídat na chodbě a já s Daniellem jsme se potichu vkradli do ředitelny, která měla být v tu dobu prázdná. Pořád jsem nechápala, co táta myslel tím “najdi dveře”. Přece jediné dveře, které ředitelna měla, byly vstupní, které vedly právě do ředitelny. Nebo tam byly ještě jiné? Daniell se díval do skříní, pod pohovku a já jsem se dívala na zdi a hledala něco jako kliku.

Byli jsme tam už přes deset minut a zatím jsme nic nenašli.

„Danielli, nenajdeme to,“ prohlásila jsem smutně a vzdala to. Opřela jsem se o zeď a přemýšlela jsem o tom, kde je asi Sarah, nebo kde jsou dveře a omylem spadl obraz, o který jsem náhodou zavadila. Když jsem ho dávala zpátky na místo kde byl, uviděla jsem ve zdi tlačítko.

„Asi jsem to našla,“ zašeptala jsem nevěřícně. „Danielli, tady to je!“ křikla jsem přes rameno a on ke mně přiběhl s ohromeným výrazem.

„Ness? A ty víš, jak se to otevírá?“ usadil mě.

Nevěděla jsem, co tím tak úplně myslí. Vždyť už tam tlačítko bylo. Zmáčkl ho a já doufala, že se tam už hned objeví nějaké dveře. Všechny mé naděje se vytratily, když místo dveří vyjel nějaký panel, na který se měl napsat číselný kód.

„Potřebujeme heslo,“ řekl.

„Á sakra.“ ulevila jsem si. „Kde teď máme asi tak jako sehnat heslo? To si ho mám vycucat z prstu?“

Už mě to začínalo rozčilovat.

Rozhlédli jsme se po ředitelně a doufali, že na nástěnce nebo někde jinde bude napsáno: Heslo pro tajné dveře!, ale to bylo velmi nepravděpodobné.

„Ředitel je vychytralý,” utrousila jsem. 

„Taky si myslím,” potvrdil Daniell. Měla jsem pocit, že je naše námaha zbytečná. V ředitelně bylo opravdu hodně obrazů a já si pomyslela, že by to heslo mohlo být napsané na některém z nich. U žádného nic nebylo až na jeden, kde byl napsaný rok, kdy ho malíř nakreslil.

„Danielli, podívej! Co když to heslo bude rok nakreslení tohoto obrazu?“ řekla jsem plná radosti, že jsem vyluštila hádanku.

„Zkusíme to,” navrhnul a pokračoval: „Za pokus nic nedáš. Nadiktuješ mi to číslo, prosím?“

„Jistě. Je to 1-9-0-1.“

„A enter.” Chvilku bylo ticho, a pak: „Mám to! Ness, my to dokázali!“ Nicméně radost nás přešla, když jsme se podívali do dveří a viděli schody, které vedly někam dolů, nejspíš do sklepa. To nevěstilo nic dobrého. Zdálo se mi, že zase začínám cítit upíra.

„Ness? Prozkoumáme to?“ zeptal se Daniell teď už vážným tónem.

„Samozřejmě, ale musíme si trochu pohnout, škola se v šest zavírá.“

„Ou. To jsem nevěděl, že máme tak málo času.“

Sešli jsme prvních pět schodů a najednou se dveře za námi zavřely. Leknutím jsem nadskočila a málem spadla ze schodu, nebýt Daniella, který mě pohotově chytil.

„Neboj se, zase ty dveře otevřeme.“

Schody byly nesmírně dlouhé. Šli jsme už asi deset minut, ale žádné dveře, nic. Začínala jsem mít pochybnosti.

„Myslíš, že tady někde vážně Sarah bude?“

„Nejsem si jistý, ale myslím, že ano.“ Sešli jsme úplně dolů a rázem jsme stáli u velkých dveří. Uvnitř jsem cítila upíra, ale i člověka. Nechtěla jsem mě i mou rodinu prozradit, a tak jsem potichu řekla: „Danielli? Nechceš počkat venku? Já to prozkoumám.“ Věděla jsem, že řekne ne, ale musela jsem to zkusit.

„Ani náhodou! Půjdu taky!“

Cítila jsem velkou nejistotu a nebezpečí. Bála jsem se. Bála jsem se víc, než kdy jindy, o sebe i o Sarah a Daniella. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by mohl upír udělat se Sarah.

„Musíme jít opatrně a nenápadně. Myslím, že tam někdo je.“

„A jak se tam chceš dostat Ness?“ Byla to celkem hloupá otázka a chtěla jsem na ni sarkasticky odpovědět, Že by dveřmi?, ale neudělala jsem to.

„Nejspíš dveřmi, jestli tady žádný jiný vchod není. Ale kde jinde by mohla Sarah být?“ zeptala jsem se.

„Takže náš plán: Prostě vtrhneme dovnitř, vezmeme Sarah a jdeme,“ shrnul to Daniell plný pochybností.

„Jednoduše řečeno, ano,“ přitakala jsem. Otevřeli jsme velké těžké dveře a v tu chvíli jsem nemohla uvěřit vlastním očím a zmocňovala se mě panika. Chtěla jsem začít křičet, volat o pomoc, ale místo toho jsem tam stála přimražená k podlaze a nemohla jsem se pohnout.

„Danielli? Já se vážně bojím,“ pošeptala jsem mu. To bylo jediné, čeho jsem v tu chvíli byla schopná, ale jeho odpověď mě zarazila ještě víc.

„Ness, já taky…“

Autor: SweetNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná událost 4. kapitola: