Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 10. Omluvte mě... Au!

Tak po (moc) dlouhé době, za kterou se moc omlouvám! K obsahu: Ze začátku zažijete živel Alice. Předem se omlouvám jestli jsem přípravy na „rande" nějak hodně až nudně prodloužila... Pak přijde na scénu Derek a jeho kouzelná rodinná italská restaurace a pak... Bum! Beng! Prásk! Derek ne Derek, co pak se stane? Bella bude dost, dost zmatená a jak ji známe „magnet na nehody" se na konci téhle kapitolky osvědčí.
Raději běžte číst nebo vám to vybrebentím! xP Jinak ke kapitolce: Nemůžu uvěřit, že jsem se dožila 10. kapči! Tedy nečekala jsem to! Děkuju, že mě nakopáváte komentářema kupředu a já mám chuť psát! =* Děkuju! Vaše katyloveEd... *** PS: Znovu moc děkuju wik! A jen abych vás upozornila tahle kapča je delší než normálně... =))

„Em, Alice? Pamatuješ? Dojem jenom dojem,“ ujišťovala jsem ji a na poslední slovo „dojem“ jsem dala důraz, ale ona se rozesmála svým zvonivým smíchem. A pak ukázala to, co měla za zády.

Krásné šaty bez ramínek, úzké v pase, ale pak se rozvíří v sukni s několika vrstvami, dlouhou nějak nad kolena, modré s červenými puntíky. K nim Alice přiložila, šedivý svetřík s knoflíčky.

„Ó… můj… bože! Alice! Já… To je krása…“ vysypala jsem nakonec ze sebe, Alice se vítězně usmívala. Nemohla jsem se na ty šaty vynadívat. Na to, jak moc na šaty nejsem, se mi tyhle opravdu moc líbi… Oh! Kdo zhasnul?!

„Dělej, Bello! Je sedm… Jestli to chceš stihnout tak se aspoň obleč,“ nařizovala mi Alice, já jsem si uvědomila, že to nebylo světlo, proč jsem neviděla, ale ten krásný svetřík. Opatrně jsem ho sundala z hlavy.

„Děkuju, Alice! Opravdu moc! Ale to jsi nemusela…“ děkovala jsem a vrhla se Alici kolem krku, ona mi objetí vřele oplácela.

„Jednou si hold taky musíš na sebe vzít něco jiného, než džíny a tričko!“ řekla a protočila oči o 180 stupňů, nepatrně jsem se tomu uchechtla. Hold a to musím říct, džíny jsou džíny, nic praktičtějšího snad ještě není, teda ještě jsem zapomněla, tepláky, jo ty taky miluju! Povzdechla jsem a odtáhla se od Alice, čas se obléct.

Alice mi pomohla zapnout šaty a s tím ostatním jsem se nějak poprala. Když jsem přes sebe přehodila svetřík, vzala jsem si svoje neposlušné vlasy a rozpustila si je z culíku. Několika plynulými tahy jsem pročesávala každý vlásek na mé hlavě. Už, už jsem šahala po gumičce, ale Alice mi ji vyfoukla přímo před nosem, zamračila jsem se na ni.

„Ne, ne, Bello. Takhle se to nenosí…“ kázala mi a při tom přikyvovala ukazováčkem, jako kdybych byla nějaké nezbedné dítě, které právě rozbilo okno. Ještě víc jsem se zamračila.

„Ale no tak, Bello! To opravdu nemyslíš vážně, že tam půjdeš v tomhle oblečení a s vlasy v culíku!“ Tentokrát se šklebila Alice a opravdu nevypadal moc přívětivě. Chtěla jsem to hned zamlouvat, ale ona mě zastavila. Bylo to jak cunami - Alice.

„Máš smůlu! Gumičku si prostě nevezmeš!“ řekla a jedním tahem roztáhla gumičku, která se s pružným efektem vymrštila do vzduchu, ale když letěla, nebyla celá, protože to co se vymrštilo, byly dvě půlky gumičky. Zůstala jsem vykuleně zírat. Ou… Chudák gumička. Alice si mého výrazu všimla a samolibě se usmála, ale pak svraštila obočí.

„Promiň, jestli to byla tvá jediná gumička… Koupím ti novou…“ Omluvně protáhla rty a zamrkala, svými krásně dlouhými řasy. Já jsem se nadechla a nevěřícně zakývala hlavou, to bych od Alice nečekala, i když, když se Alici něco nelíbí… No mohla jsem to tak trochu čekat.

Bože! Buď jsem tak nervózný nebo už opravdu překračuju hranice bláznovství, že tu řeším to, že Alice (upírka) roztrhla gumičku pouhým pohybem na dvě půlky… Nejsou tu náhodou důležitější věci na řešení? Ach bože… Jsem zoufalka! Alice se na mě nechápavě podívala. Já jsem nervózně ukázala zuby.

„Tak jo… problém s gumičkou? Vyřešen... Ach, Bells, podívej! Vždyť ty vlasy rozpuštěné vypadají úplně božsky! Dneska se ti krásně zvlnili,“ podotkla Alice a prohrábla mi mé kadeře. Já jsem se neohrabaně otočila k zrcadlu a podívala se na ně, tak fajn, vypadaly opravdu dobře, naposledy jsem je snad takhle hezké měla ve Forks na oslavě… Šáhla jsem po své malé „šmink-taštičce“ a vyndala z ní štětec na tváře a svoji lehce růžovo pleťovou tvářenku. Lehkými kroužkovitými pohyby štětce, jsem objezdila tvářenku a pak udělala lehký oblouček kolem očí až k tvářím. Pak jsem opatrně sáhla po řasence a velmi, velmi opatrně (no vždyť mě znáte, já a moje rovnováha, můžu být ráda, že jsem si ještě nevypíchla oko) jsem třela štětečkem o mé řasy. Tak a hotovo! S úsměvem jsem se obrátila na Alici, ta mě kriticky sledovala.

„Dobře… Sluší ti to,“ řekla a objala mě, já jsem si oddychla, no zkrátka, znáte Alici…

„Fajn, no a co teď?“ zeptala jsem se, když jsme se od sebe odtáhly. Mrkla jsem na hodinky, za pět minut osm, páni… Nejde ten čas nějak divně? Zhoupla jsem se na patách a v tu chvíli, jako kdyby se, se mnou zhoupl celý svět.

„V klidu, Bello…“ rovnala mě Alice a držela ruce na ramenou, abych nespadla. Páni, co se to se mnou děje? Alice mi zatlačila do ramen a opatrně mi tím naznačila, ať si sednu. Pak někam odběhla a přiřítila se s kabelkou, tu po mně hodila.

„Hmm… Co na ni říkáš? Hodí se k tomu? Docela se mi líbila,“ řekla a na obličeji jí zajásal veselý úsměv. Úsměv jsem jí lehce oplatila a začala si prohlížet kabelku.

Byla... No jako menší taška, měla krémově bílou barvu, moc hezkou, která ladí ke všemu a navíc byla i prostorná. Popadla jsem mobil a peněženku, kterou jsem měla už připravenou a dala ji dovnitř, perfektně tam všechno zapadlo.

„Je skvělá, Alice!“ řekla jsem a přehodila si ji přes rameno, Alice na mě mrkla.

„Jako ty!“ zajásala a pak ke mně přiskočila a podala ruce. Vzala jsem ji za ně a ona mi pomohla vstát, nervózně jsem si prohrábla vlasy.

„Bello, hlavně buď v klidu… Já tam budu taky, poblíž. Takže se nemáš čeho bát a navíc…“ Přiklonila se ke mně blíž a zašeptala: „On je z tebe naprosto vedle!“ zachichotala se a odtáhla. Ušklíbla jsem se a i přes dveře jsem uslyšela staré kyvadlové odbíjecí hodiny, jak odbíjejí osm. O – ou… Alice se na mě povzbudivě usmála a mrkla, pak vešla na balkónek a byla fuč…

Fajn, Bello, jenom, jenom chceš získat informace… Přesvědčovala jsem se v duchu, nevím tak nějak jsem z Dereka na rozpacích, nevím, co mám očekávat. A jen tak jdu vlastně na večeři s klukem, který má rodinu která mě chce k večeři, fajn pohoda…

Už jsem byla u dveří, když jsem zaslechla tiché, ale důrazné zaklepání na hlavní dveře. Moje srdce nervózně poskočilo a v zápětí jsem se nedokázala přimět šáhnout po té zatracené klice! Až když jsem uslyšela kroky Renée, tak mě to praštilo jako facka, rychle jsem po ní hmátla a vzala za ni. Mamka byla zrovna u kliky od hlavních dveří, fajn tak to mu setkání se asi nevyhnu…  Maminka otevřela dveře a já jsem se rychle stačila postavit za ni.

„Buonasera,“ řekl Derek a galantně se uklonil, jak nějaký princ z pohádky. Podle toho jak na něj mamka valila oči, jí asi tak určitě připadal. Nepatrně se zachvěla a usmála, pak zakoktala:

„Já, ehm, dobrý večer,“ řekla a podala mu ruku, Derek ji uchopil a lehce políbil na hřbet. Mamka se zavrtěla a uctivě kývla, pak se podívala na mě a pozvedla jedno obočí. Zatřepala jsem hlavou a uvědomila si, že bych je asi měla seznámit.

„Em, takže, mami, to je Derek, můj spolužák. Dereku, to je Renée, moje matka,“ řekla jsem a přitom mávala rukama jak nějaké pako. Pokut si dobře pamatuju, když jsem seznamovala mamku s Edwardem, připadala jsem si částečně stejně… Mamka přikývla.

„Ráda tě poznávám, Dereku.“ Vřele se na něj usmála, já jsem se nepatrně kousla do rtu.

„Já vás také, madam,“ řekl a obdařil ji úsměvem, z kterého by každá dívka omdlela, jo, dalo by se čekat, že tady na místě rovnou omdlím, jenomže já viděla úsměv, pro který by každá dívka brutálně a surově vraždila! Mamka lehce zalapala po dechu, když se seznámila s Edwardem, lapala mnohem hlasitěji… Bože, proč na to pořád myslím?!

„Dobře, Bells, zlatíčko, nebudu vás zdržovat.“ Otočila se na mě a usmála se, pak si mě přitáhla blíž, aby mě objala a nepatně zašeptala: „Opravdu jenom přátelé?“ zeptala se, já jsem se od ní odtáhla. „Mami!“ řekla jsem a dala jí pusu na tvář, zatvářila se nechápavě. Povzdechla jsem si a vykročila směrem k Derekovi. Tak to bychom měli. Derek se na mě usmál a popošel.

„No jo, užijte si to děti, mám tě ráda Bells a přijď brzo,“ řekla a poslala mi ještě vzdušný polibek, já jsem jí gesto oplatila, Derek kývl a zamával, mamka mu to oplatila a zavřela dveře.

Když mi Derek otevřel velké těžké dveře ven na náměstíčko, ovanul mě lehký teplý větřík a s ním i spousta vůní. Dnes byl úplněk, takže nebyly ani potřeba pouliční lampy, měsíc svítil milióny odlesky stříbrné a v jednu chvíli mi připadlo, jako kdyby dokonce jiskřil a pohlcoval vše, kam jeho světlo dopadne… Dnes byl zvláštní úplněk, jiný, takový kouzelný. Derek si všiml, s jakým zaujetím si ho prohlížím.

„Krása, že?“ zašeptal. Podívala jsem se na něj a přikývla, ano bylo to krásné. Zářivě se usmál.

„Jako ty…“ Znovu řekl a kývl hlavou směrem k restauraci. Na jeho slovech jsem naprosto uvízla, uoha. Malinko jsem se začervenala a sklopila hlavu, po chvilce jsem se vzchopila a vykročila za ním. On se tomu znovu usmál, vůbec jsem tomu nerozuměla.

„Em, takže, to je támhleta restaurace?“ Okamžitě mě zastřelte, jestli si tady připadám, jako naprostá trubka jenom já. On na to nijak nereagoval a s ledabylým úsměvem pohoupal rameny.

Restaurace naproti nám byla ozdobena krásnými jemně žlutými světýlky, samozřejmě nebyla ozdobena jako nějaký bufet na pouti, ale decentně srovnána s okolím. A což mi mohlo dojít… Byla to ta restaurace/kavárna, ve které jsme byli hned první den našeho příjezdu, akorát dnes byla úplně v jiném nádechu, takovém romantičtějším, takovém, které byste čekali ve filmu, kde si mladý pár vyrazí na líbánky do kouzelné Itálie. Tou představou jsem se otřásla… No pochopte mě! Derek se na mě skepticky podíval.

„Je ti zima? Už jenom pár kroků,“ řekl něžně, já jsem si připadala, jak nějaké malé dítě, které otravuje rodiče, že se nudí. Rozpačitě jsem přikývla a nesměle zamrkala očima.

Naštěstí jsme byli za vteřinku před terasou restaurace, Derek mě galantně pomohl na první schod a pak na ty zbývající. Staré dřevo pod mými kroky vrzalo a to jsem se snažila jít opravdu potichu. Došli jsme až ke vstupním dveřím, kde mi Derek otevřel dveře, abych mohla vejít.

Jakmile jsem vešla do roztomilé restaurace s domácí obrovskou pecí na pizzu, praštilo mě do nosu hned několik vůní. Cítila jsem oregano, vůni rajčat a zapečeného proshuta. Kolem mě se míjelo několik servírek se vším možným jídlem: špagety, lazagne, pizza, tiramisa, ravioly dokonce i krevety a mušle… Sledovala jsem, jak to vše kolem mě víří a vytváří krásné barvy. Derek zavřel dveře a hned se mu věnovala jedna ze servírek.

„Ahoj, Dereku… Jako vždy?“ řekla a láskyplně na něj zamrkala, Derek jí oplatil zářivý úsměv a pak poukázal na mě.

„Ahoj… Ano, jako vždy, Charlott…“ Znovu se na ni zářivě usmál a vykročil směrem k samostatnému stolku kousek od pece, k místečku zcela izolovanému lidskému uchu. Místnost nebo tedy celá restaurace byla zbarvená do teplých barev, dovolila bych si říct, že podzimních, tedy ta červená byla určitě podzimní. Stěny okolo nabarvené teplou červení dělaly opravdu dobrý dojem a zároveň i poukazovaly na mateřskost této restaurace, přeci jen italská je italská… Zem byla pokryta přírodními kameny (nevím zcela jistě, jestli pravými, ale kameny to byly), ty byly zbarveny do lehce béžové barvy. Na stolech byly červené kostičkované ubrusy, které byste mohli vidět v každém filmu, kde je Italská restaurace. Židličky a stoly naprosto ladily se stylem restaurace a dodávaly všemu jistý šmrnc, ale to se zdá jenom mně…

Derek mě vytrhl ze zamyšlení nad místností, když mi odsouval opatrně židli, abych se mohla posadit. Nervózně jsem udělala něco jako úsměv a rychle se usadila, on si sedl naproti mně a spokojeně se usmál.

„Páni…“ Řekla jsem a zadívala se na skleničku tyčinek před sebou. Derek se mému počínání znovu usmál, až ukázal své krásné bílé rovné zuby.

„No… Budu to brát jako, že se ti tu líbí. Takže… O čem se budeme bavit? Chceš s tím jít na rovinu nebo tu na sebe budeme koukat, jako dva policajti a čekat než z jednoho něco vypadne?“ řekl s úsměvem a pohlédl k baru, odkud si to k nám už mířila servírka. Velmi vtipné… pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se pořádně po restauraci, Alice ani nikdo z rodiny nikde… Neee… Možná, nejspíš, jsou někde schovaní Bello… Ujišťovala jsem se v hlavě, přece by mě Alice nenechala na holičkách.

Z mého zmatkování jsem se vzpamatovala, až když jsem uslyšela hrát příjemnou hudbu a veselý hlas servírky. Mně i Derekovi podala jídelní lístek a s úsměvem a slovy: „Kdyby, jste něco potřebovali, hned jsem u vás.“ Odešla. Vzala jsem úhledné desky do rukou a začala číst. Ani jsem si nevšimla, že k nám přišla jiná servírka s prosbou, co si dáme k pití.

„… Colu, prosím a,“ řekl vřele a podíval se na mě.

„Taky Colu,“ řekl dřív, než jsem mu stihla odpovědět, co chci – a já chtěla Colu! Fajn… Servírka s úsměvem odešla, já na něj vykulila oči a odložila jídelní lístek.

„Co, co to sakra?!“ Zmohla jsem se jenom na tahle slova. Derek povytáhl obočí a samolibě se usmál.

„Intuice,“ shrnul to jedním slovem. Super, takže on mě nezná a hned díky intuici ví, co chci zrovna k pití, fajn… Nesouhlasně jsem se zamračila.

„Myslela jsem, že mi budeš říkat pravdu…“ řekla jsem a upírala na něj oči. I když, já si myslela, že mi bude říkat pravdu? Nemám se, čemu divit Edward přece říkal, že nemám věřit upírům… Bože už zase! Ne! Povzdechla jsem si a sklopila oči.

„Já… ti, říkám pravdu…“ řekl znovu klidně, ale koncem se mu hlas trošku otřásl. Zvedla jsem oči a pozvedla jedno obočí.

„Fajn,“ řekla jsem prostě. Servírka nám položila limonády na stůl a znovu odešla. Povzdechla jsem si a položila zkřížené ruce na stůl a naklonila se k Derekovi.

„Takže, mám pár otázek,“ řekla jsem, Derek přikývl a také se ke mně nahnul, obličejem byl ode mě asi deset centimetrů. Musím říct, že voněl moc, moc dobře, zhluboka jsem se nadechla.

„To je dobře… Já taky,“ zavrněl a křivě se usmál, miluju pokřivené úsměvy, ale tenhle byl… Já nevím… Nechápavě jsem se na něj podívala.

„No... Ty chceš vědět pravděpodobně něco o mně a já o tobě taky,“ vysvětlil a usmál se, já jsem na něj zírala, co mu mám jako vykládat? Nervózně jsem se zavrtěla na židli, všiml si toho. „Neboj se! Neukousnu tě,“ řekl a popadal se smíchy za břicho… Ha, ha… Zamračila jsem se.

„Fajn… Tak kdo začne?“ zeptala jsem se, cítila jsem na sobě jeho pohled, jak se do mě úplně vpíjí… Bylo mi to až nepříjemné, já nevím takový divný pocit. Znovu jsem se cítila tak, tak zvláštně, jako při našem odpoledním setkání a ten hlas… Něco tam vzadu v mé mysli, něco mlhavého a odporného. Zatřepala jsem hlavou, Derek se na mě zmateně díval.

„Dámy mají přednost,“ řekl po chvilce a nervózně těkal očima po místnosti. Cítila jsem se zvláštně… Přikývla jsem a začala:

„Takže, co jsi zač? Proč, proč jíš? Proč máš barevné oči, proč? Kolik ti vlastně je?“ Páni tolik otázek, nevěděla jsem, jestli to na něj dokážu takhle vybalit no, ale povedlo se. Trošku se nahrbil a vypadalo to jako, že přemýšlí.

„Ehrehm…“ odkašlal si. „Odjakživa pocházím z Volterry, moje matka Sulpicia Agostini potom Volturi, samozřejmě, byla člověk, když mě porodila. Můj otec je Aro, Aro Volturi, on byl upír, když se zamiloval do mé matky. Společně zplodili mě - polo člověka, ale i upíra.“ Usmál se tomu a pokračoval dál. „Tož o mém původu, jinak mi je přesně 19 let už asi 501 let.“ Znovu se usmál, chtěl pokračovat, ale jé mu neomaleně skočila do řeči.

„Člověk, ale přesto věčně mladý…“ zašeptala jsem. Upřímně, byla jsem fascinovaná a to podle toho kolik mu je předpokládám, že jsme teprve na začátku… Naprosto mě odrovnal, kdo by to čekal? Derek se zasmál hrdelním smíchem.

„Polo… Jsi velmi všímavá Isabell, nechápu, jak tě mohl odkopnout,“ zakroutil nevěřícně hlavou a napřáhl ruku, aby se dotknul půlky mé tváře a pohladil mě. Já jsem doslova zkameněla, do prkýnka dubového! Jeho ruka byla tak, tak teplá! Ale jak věděl o Edwardovi? Jak? Jeho prsty se dotýkaly stále mě a z ničeho nic se mi zatemnělo před očima a slyšela jsem znovu ten zatracený mlhavý hlas…

Zapomeň Bells, on o tebe nestál! Já tě chci! Polib mě! Polib…! Ten hlas… Podívala jsem se na Dereka a měla takovou potřebu ho políbit?! Prohlédla jsem si ho pozorněji, pohlédla jsem do jeho prachových očí, prohlédla jsem si jeho uhelnaté vlasy a pak jsem došla k jeho rtům, rtům, které mě tolik lákaly! Tolik jsem v tu chvíli toužila ochutnat, ochutnat jeho rty …

Byla jsem jako v transu, úplně mimo jediné co mě drželo, byl on. Derek se ke mně mírně naklonil a to byl pro mou záhadnou touhu vrchol a hlavní signál. Já jsem se také k němu mírně naklonila, mezi námi snad už nebyl ani centimetr, zavřela jsem oči a…

„Ne!“ zařval ten nejkrásnější hlas na světě a tím mě probudil z mého neznámého chtíče. To co se dělo přede mnou, bylo tak rychlé a já byla tak zmatená!

Otevřela jsem oči a spatřila majitele toho nejkrásnějšího hlasu, toho, který mi zlomil srdce a udělal obrovskou díru do mé hrudi, toho kterého nade vše miluji. Vyvaleně jsem na něj zírala, protože držel Dereka pod krkem a nehorázně na něj vrčel, pak ho jedním rychlým pohybem odhodil na druhý konec restaurace, kde Derekovo tělo udělalo věrnou kopii do betonové stěny. Derek se rychle postavil a začal taky vrčet, nahrbil se, až jeho páteř vypadala jako prohnutý luk, to samé udělal i Edward. Rozhlédla jsem se po restauraci, najednou nebylo po lidech ani potuchy, zato upíry se to tu doslova hemžilo.

Za naštvaným Derekem se objevilo asi deset servírek, všechny byly nahrbené a každou chvíli připravené k boji. Za Edwardem se objevil Jasper s Emmettem kteří se nesnažili připravit k boji (i když by moc rádi) spíš chtěli zastavit Edwarda.

„Bello!“ Alice, Alice! Podívala jsem se na ni, vypadala trochu vyděšeně.

„Běž ven! Běž domů! Esmé a Rosalie hlídají tvé rodiče, hlavně běž!“ řekla Alice a pomohla mi dostat se ke dveřím. Vyděšeně jsem na ni zírala neschopna slova, jedna ze servírek nás zpozorovala a vystřelila naproti nám, ale Derek na ni hrozivě zavrčel a ona se znovu postavila za něj, ale oči upírala vší silou na mě. Vyděšeně jsem pohlédla na Edwarda a ostatní.

„Ale, Ali…“ Měla jsem o ně strach!

„Bello, prostě, běž!“ Vystrčila mě ze dveří a vběhla na pomoc Jasperovi. Zmateně jsem to sledovala přes sklo, ale vzala jsem Alici na vědomí, už jsem se otáčela, když…

„Hmm… Kampak máš namířeno?“ řekl hlas nějaké dívky, zmateně jsem se ohlédla do strany. Stála ve stínu, takže jsem jí neviděla do tváře, vím jenom, že byla menší postavy a byla zahalená v jakémsi plášti, ale nejvíc mě vyděsily její oči, její krvavě červené oči, které se na mě upíraly.

V tu chvíli jsem si byla jistá jednou věcí, musím utéct. Předem jsem věděla, že je to prohrané, hrát na honičku s upírem, ale instinkt je instinkt. Rychle jsem seběhla dřevěné schody a pelášila po studené kamenité zemi náměstí. Cítila jsem pod mými balerínami chladnou a hrbolatou zem.

„Hhahahahh…“ Slyšela jsem za sebou smích, byl tak odporný, až mi z něj zamrazilo na celé páteři. Už jsem byla skoro kousek od těžkých vstupních dveří! Přidala jsem na rychlosti, ale bála se otočit… Au! Slítla jsem dolů na zem, přičemž jsem narazila hlavou o zem také.

„Aaaeh!“ zaklela jsem a podívala se na své levé koleno, které bylo prořízlé od špičatého kamínku, na který jsem samozřejmě spadla! Krev… Začal se mi zvedat žaludek, stačil jeden zatracený pohled! A ještě k tomu ta noha! Vždyť já nemůžu chodit! Tolik to bolí! Slyšela jsem za sebou kroky… Začala jsem se plazit, ale…

No... Jak pak se vám to líbí? Beru všechny odsouzení, které mi sem napíšete! Touhle kapitolkou, upřímně, jsem si nebyla moc jistá, ale pokud bych ji předělávala byla by ještě horší... Můj zlozvyk. =D Jinak měli jsme tu jubilejní desítku! Kvůli mému opoždění jsem se snažila hodně rozepsat. =D Náš příchod Edwarda... No, opět mohu říct: Doufám, že se aspoň trochu líbil. Edík žárlivka... =D Ještě v této kapitole jsou taky nějaké informace, které byste měli znát. ;) Jinak k příští kapitolce...  Takže jedno značně čekejte vzpamatování a šoky.

Jenom chci říct, že i když se Edward našel, neodvrhujte to ještě, že mu hned Bella padne do náruče a budou spolu... Tahle povídka ještě nekončí! =D A navíc je tu ještě Derek a Volturiovi a odpustí Bella Edwardovi? ;)

Už tu zase píšu slohovku... Takže nakonec, zlata... Všechny co mi tu zanechávají komentík miluju a moc jim děkuju! Budu taky moc ráda když mi zanecháte nějaký ten i tady =) Moc ráda! =* Vaše katyloveEd... PS: Ještě jednou se moc omlouvám za mé pozdní přidání!

9. kapitola - Shrnutí - 11. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - 10. Omluvte mě... Au!:

Přidat komentář:

Nick:

Text: