Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 11. Nové a krásné

Tak… Podle mého přináším trošku hustější kapitolu. Doufám, že vás tím neodradím… Co pak se stalo Belle po jejím pádu, když ji honila… A jak jste tipovali - Jane. =) Kde pak se probudí? A jak se bude cítit? A jaké překvapení si pro ni ještě osud přichystal? Rovnou přidávám, že to bude trošku zmatené…
Ale už víc neřeknu! =X No nezbývá vám nic jiného, než jít číst! ;) Ještě se omlouvám, že přidávám tuhle kapču tak pozdě, ale byla jsem zničená a prostě jsem neměla chuť psát… Jediné, co teď můžu, je popřát vám krásné čtení a doufat, že jsem to moc nezkopala… =/ S láskou Vaše katyloveEd…*

„Ouaheam…“ zívla jsem na celé kolo. Cítila jsem sluneční paprsky, jak mi hravě tančí na mé tváři, až mě z toho hezky teple šimraly… Otevřela jsem oči a zadívala se na bělostně bílá nebesa poste -  Moment! Moje postel nemá nebesa! Vymrštila jsem se do sedu a nevěřila svým očím… To je, co se to se mnou stalo? Kde to jsem?

Přede mnou se rozléhal obrovský pokoj s jedním velkým francouzským oknem, který měl výhled do krásné květinové zahrady jako v nějaké pohádce. Pokoj měl vlastně spíš tmavší nádech barev než nějaké světlé, stěny byly krvavě rudé a masivně ladily s nábytkem. Podlaha byla z nějakého tmavého kamene a místy byla také pokrytá koberci, tak zvláštně to všechno k sobě ladilo, až se mi z toho ježily chloupky na rukou.

Prohrábla jsem si rozpačitě vlasy rukou a pak obě dlaně položila na oči, třeba se mi to jen zdá… Co se vlastně včera stalo? Bylo to vůbec včera? Hned mě napadlo rozbité koleno a jednou rukou jsem okamžitě vplula pod deku, abych si nahmatala jizvu… Nenahmatala jsem ji, okamžitě jsem ze sebe strhla hedvábnou deku a podívala se na koleno, bylo v pořádku, naprosto v pořádku. Znovu jsem nemohla uvěřit svým očím, proboha! Vždyť to všechno... ta restaurace, Derek a… Kdo? Za boha si nemůžu vzpomenout, co to bylo za upíry? Co to… Ten kluk! Jeden z nich byl tak krásný, tak povědomý…  

Z mého usilovného přemýšlení a vzpomínání (které vyšlo v niveč) mě akorát tak začala bolet hlava. Jako kdybych v hlavě měla nějaký blok, který mě při každém vzpomínání bodne.

Až po chvíli mě probudily tiché, ale přesto slyšitelné kroky z chodby. Slyšela jsem je tak zřetelně… Takové klapání podpatků a několika pánských bot… Od kdy mám tak dobrý sluch?

Rozpačitě jsem se porozhlédla po pokoji a hledala něco známého, ale nic jsem nenašla… Kam jsem se to dostala? A co to se mnou je? Podívala jsem se na sebe a měla jsem mé oblíbené tričko na spaní a šortky…  Jediné co jsem znala v téhle místnosti…

Hodila jsem nohy přes okraj postele a seskočila z ní. Cítila jsem se tak povzneseně… Cítila jsem, jak mi moje jemné dlouhé kaštanové vlasy přepadly přes ramena v drobných kudrlinách. Hned jsem svět viděla jinak, moje pocity byly jiné, moje smysly… Bylo to jako být opravená a poznat to, co jste nikdy nezažili, protože jste celí život promarnili se špatně utaženým šroubkem.

Měla jsem bosé nohy, a když jsem došlápla na ten hebounký koberec, nemohla jsem si užít té líbeznosti! Bylo to jako se procházet bosa na naší louce s - S kým? Kdo je ten chlapec? V mých vzpomínkách vyřinula jen krásná louka a kluk s bronzovými vlasy a andělsky krásnou tváří, ale že bych si vzpomněla, kdo to je? Ani náhodou… Vím jenom, že je to ten z restaurace… Ale pokud jsem chtěla pátrat víc, hlava se mi znovu jakoby celá rozštěpila.

Ale to všechno jsem v tu chvíli rychle hodila za hlavu a rozeběhla se po hebounkém koberci a zvonivě se smála. Stop! Od kdy zní můj smích jako zvonky a ne jako kdyby právě spolkla drobky? Ztuhla jsem, co se stalo? V rohu vedle francouzského okna jsem uviděla zrcadlo a se zvláštním pocitem v žaludku jsem se rozešla naproti němu.

„Kdo je to?!“ zašeptala jsem zoufale, když jsem uviděla tu krásnou cizinku v mém pyžamu v zrcadle. Byla nádherná, její kaštanové vlasy se vznášely v kudrlinách u ramen a zářily jako v reklamě na šampón, snad byly ještě hezčí… Její zářivé čokoládové oči rámovalo dokonalé obočí a všechny její rysy jemně vystouply. Rty měla dokonale plné a ruka, kterou po nich přejížděla, měla krásně dlouhé hubeňoučké prsty s nehty jak po manikůře.  A její tělo… Všechny její tvary byly naprosto dokonalé něžné, oblé a měkké.

„To jsi ty, má drahá…“ Někdo se za mými zády uchechtl a silnými, ale přesto hebkými a měkkými pažemi mě objal kolem pasu a políbil na rameno. Dívka v zrcadle zmateně vytřeštila oči a nevěděla, co se děje.

„Dereku, co se to…“ nechala jsem otázku splynout se vzduchem a otočila se k němu čelem. Derek se na mě jemně usmál a jeho prachové oči zabloudily k mým rtům. Sledovala jsem ho a čekala, co udělá, cítila jsem se v jeho náruči jako hadrová panenka.

„Jsi ještě krásnější než předtím, Isabell…“ zašeptal mi do tváře a já omámeně zatřepotala řasami. Voněl jak směsice vůní, opravdu krásných vůní, ale v hloubi duše mi něco říkalo, že jsem cítila možná slabě, ale i přesto hezčí vůni.

„Jak to myslíš předtím? Co je to se mnou? Prosím! Dereku!“ zafňukala jsem mu do tváře a opravdu se divila tomu, že to znělo trošku svůdněji, než by mělo, teda mělo by to znít zoufale! Jemně se usmál.

„Jsi zvědavá, princezno, tak krásně zvědavá…“ zapředl a zabořil nos do mých vlasů k mému oušku. Omámeně jsem se kousla do rtu a bedlivě poslouchala.

„Teď, lásko, jsi jako já! Je z tebe poloupírka první a tak nádherná!“ řekl a s vítězným úsměvem se ode mě odtáhl, já zalapala po dechu.

„C-c-cože?! Ach…“ Jediné co jsem ze sebe dokázala vydolovat, poloupírka?!  Přepadla mě náhlá nevolnost, ale jak je to možné? Jak ze mě někdo může udělat polo – upíra! Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti a potom pohlédla na Dereka.

„Jak?“ řekla jsem přidušeně, Derek mě začal zkoumat svým zrakem a chtěl mě obejmout, ale já uhnula. Vlastně odkdy k sobě máme tak intimní vztah? Zastavil se a napřímil, pak si povzdechl.

„Když jsi spadla, teda asi si to moc nepamatuješ, byli jsme v restauraci a já tě doprovázel domů no a ty jsi uklouzla… Poranila sis kleno a praštila se ošklivě do hlavy…“ vysvětloval, ale větu nedokončil, protože do pokoje právě vešel nějaký kluk s hnědými vlasy a rudými oči, přerušil ho.

„Aro se dožaduje našeho nového vzácného přírůstku, Dereku,“ oznámil chlapec Derekovi a pak sjel očima ke mně. „Isabello… Jak vidím, mám tu čest být první, kdo tě může pozdravit jako Volturiovou,“ řekl mile a pošetile se na mě usmál. Vykulila jsem na něj oči, rty se mi zachvěly a já nepatrně přešlápla. Takže Volturi? Volturi, proč mi to příjmení zní tak, tak zle? Zatraceně! Proč si nic nepamatuju? Derek se pousmál a přikývl, pak mávl rukou k chlapci.

„To je Alec, Alec Volturi, můj nevlastní mladší bratr… Všichni jsme tu rodina…“ řekl nepatrně a pyšně, pak se pokřiveně usmál na Aleca.

„Takže, Isabell, já na tebe s Alecem počkám přede dveřmi, ty se převlékni a pak se pořádně projdeme po tvém domově a zajdeme za Arem… Ten ti dopoví tvůj příběh, zlato.“ Mrkl na mě, pak se rozešel k Alecovi a pohodil hlavou ke dveřím. Byli pryč, ale já stále civěla na dveře…

Takže za prvé chci sakra vědět, jak jsem se stala tím, co jsem, co to obnáší a tak dále! Nemůžu si vůbec na nic srozumitelného vzpomenout teda mimo slova: Volterra, Derek, Volturiovi, Itálie a upír! Grr… Já… Musím najít něco na sebe…

Začala jsem pobíhat po pokoji, a když jsem řekla pobíhat, tak to doslova. Ne, že bych byla rychlá jako nějaký blesk, ale skoro jako kdybych udělala jeden krok a byla na druhý straně pokoje. Našla jsem dveře, jedny byly od koupelny a druhé vedly do místnosti plné přihrádek a úhledných komínků. Ano správně, šatna!

Rychle jsem popadla první věci, které mi padly pod ruku: džíny a rudé tílko… Nasoukala jsem se do nich a ještě pohodila párkrát vlasy před zrcadlem. Je možné, abych tohle byla já? Zakroutila jsem hlavou a v tu ránu byla u dveří připravená vzít za kliku, ale někdo mě předběhl…

„Hmm… Moc ti to sluší,“ pochválil mě Derek a jezdil po mně očima, bylo mi to pěkně nepříjemné takovéhle pozorování a zkoumání mého těla… Nejistě jsem se zavrtěla.

„Děkuju… Půjdeme?“ zeptala jsem se a on jen jemně přikývl, za ním vykoukl Alec, který měl klidný výraz, kývl hlavou a postavil se před nás v účelu, že nás povede. Procházeli jsme dlouhou úzkou chodbou, dalo by se říct, že stěny a vše co do ní patřilo, bylo… No jak to říct, jako z nějakého hradu, tajemné až ledové a strašidelné, ale přesto zajímavé a nebezpečně lákavé.

Nebylo tu žádné světlo jenom několik plajících pochodní zavěšených na stěnách. Procházeli jsme a nikoho nepotkali, všude bylo zvláštní ticho, ale místem se daly slyšet jiné kroky a tiché hlasy, které vycházely zpod dveří. Bylo tu spousta dveří, z toho jsem usoudila, že tu bude nejspíše i spousta upírů, člověk by tu asi moc dlouho nevydržel…

Ještě jsme sešli pár schodů dolů, až jsme došli k velkým masivním dřevěným dveřím. Hned vedle nich po pravé straně byl lehký zakulacený stůl a za ním seděla drobná slečna, usmívala se jak měsíček na hnoji a byla člověk. V tu chvíli mě opravdu znovu ohromily moje smysly, já jsem cítila, že je člověk!

Alec se na slečnu přidrzle usmál a pak zatlačil do těžkých dveří. Otevřel se přede mnou mohutný sál s vysokým stropem a upíry…

No… Jak se vám to jeví? Vím je to takové strašlivě rozmazané a doufám, že jste se v tom neztratili. Měla jsem teď těžké období kvůli svému milovanému pejskovi a tohle je takový můj návrat… No doufám, že to stálo trochu za to a já vám vyplatilo to čekání. =) Ještě chci poděkovat za komentíky k minulé kapitole, moc mě těší! A poprosit i k této… =D Prosím beru všechno… Děkuju! =* Vaše katyloveEd…*

Jo a tak nějak jenom pro vaši představu... =))

Derek

10. kapitola - Shrnutí - 12. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - 11. Nové a krásné:

Přidat komentář:

Nick:

Text: