Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 12. Volturi

27.04.2011 (07:15) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2023×

12. kapitola - Volturi

Alec se na slečnu přidrzle usmál a pak zatlačil do těžkých dveří. Otevřel se přede mnou mohutný sál s vysokým stropem a upíry…

Tři seděli uprostřed sálu na vyvýšené podlaze, o dva schody výš - na takzvaných trůnech. Mladá drobná blondýnka seděla na jednom ze schodů u pravé stěny a hrozivě se usmívala, vedle ní postávala o něco málo drobnější hnědovláska s dlouhou, trošku kudrnatou hřívou a nervózně těkala po místnosti očima. Jeden hromotluk a jeden o trošku menší než ten první, stáli na levé straně a o něčem se horlivě bavili, ale když jsem přišla do místnosti, všichni ztichli a obrátili pohled na upíra na prostředním trůnu, který se triumfálně usmíval.

„Isabell! Ach! Můj poklade! Jak já tě rád vidím v celé tvé nové kráse!“ zašvitořil, vstal z trůnu a mířil si to směrem ke mně. Cítila jsem se nesvá a ustoupila o malinký krůček, ale nemohla jsem z něj spustit oči, jeho zvláštní krása mě naprosto fascinovala. Přišlo mi, že by stačil zafoukat malinký větřík a on by se rozpadl na prach jako rozšláplá křída.

Křečovitě jsem zůstala stát na místě a čekala, až ke mně dojde. Ihned chňapl po mé pravé ruce a vedl mě doprostřed sálu. Nejistě jsem dělala kroky a sledovala všudypřítomné.

„Sledujte všichni! Sledujte naší Isabell Volturi! Naši první a jedinečnou poloupírku!“ prohlašoval po celém sále. Prohlašoval mě za Isabellu Volturi, tak jak mě už oslovil Alec… Nevím proč, ale najednou mi přejela po páteři vlna radosti z toho, že budu nositelka tohoto příjmení, i když někde v hloubi duše vím, že je špatné… Ale nevím proč.

„A vy jste?“ nejistě jsem se zeptala, bála jsem se, že tohohle až moc křehkého upíra urazím. On se jen usmál a v očích mu problesklo pochopení.

„Ach… Omlouvám se! V návalu radosti jsem úplně zapomněl! Já jsem Aro Volturi, muž, co sedí vlevo, je Marcus Volturi a vpravo Caius Volturi…“ Mával ručkou a oba upíři, co stále seděli na trůně, jen přikývli. Aro na mě otočil svou tvář a rudé karmínové oči mu naprosto zářily.

„A teď povídej! Jak se cítíš, máš bolesti? Co krk, prahneš po krvi? Nejsem si jistý, jestli je to u tebe úplně stejné jako u mého syna…“ spekuloval a netrpělivě na mě hleděl. Kousla jsem se do rtu.

„Ehm, vlastně nic z toho necítím, ale nemůžu si vzpomenout na nějaké věci, tedy, ani mi nepřijdou důležité…“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Aro horlivě přikyvoval.

„Ale to je dobrá zpráva! Nač lidské vzpomínky! Stejně jsou nudné a rozmazané… Nikdo v této místnosti je nepostrádá,“ ujišťoval mě a usmíval se svému počínání. Ale já byla zmatená, i přes to všechno jsou pro mě vzpomínky důležité, ale raději jsem nic nenamítala.

„Dobře, ale mám otázku… Derek mi to nedovyprávěl a řekl, že vy mi to řeknete, co jste se mnou provedli?“ vyhrkla jsem na něj a nepočítala s následky. Aro na mě hodil jenom zkoumavý pohled.

„Jistě, máš právo to vědět…“ začal, a o krok ode mě odstoupil. „Kde jste skončili?“ Otočil se na Dereka, Derek pokývl hlavou a pousmál se.

„Hned na začátku. Vlastně jsem Belle řekl jenom to, že jsem ji doprovázel domů z restaurace a ona uklouzla a uhodila se do hlavy. Jo - a ještě rozbila koleno.“ Derek se na mě otočil s milým úsměvem a pak znovu pohlédl na Ara. Aro mu pohled opětoval a přikývl na něj, pak se otočil znovu na mě a nadechl se k vyprávění.

„Inu… Byla jsi opravdu v hrozném stavu, Isabell. Tvé koleno krvácelo a na hlavě jsi měla obrovský šrám… Jak jsme mohli vědět, jestli do té doby, než přijede doktor, nevykrvácíš?! Museli jsme se rozhodnout okamžitě, museli jsme tě zachránit!“ vyprávěl Aro a oči mu přitom blikaly, jako kdyby si celou tu scénu přehrával znovu…

Moc jsem tomu nerozuměla, proč zrovna mně tohle udělali, jednoduše bych raději zemřela.

„Můj syn ale nechtěl, abys byla vystavena bolesti z proměny v upíra, proto dostal tento brilantní nápad! Nikdo nevěděl jak z tebe udělat poloupírku uměle, ale to bych nebyl Aro, kdybych na to nepřišel… Celou tu dobu, co jsme o tobě spekulovali, jsi byla v bezvědomí, opravdu jsi na tom byla snad až tak špatně, že ses neprobudila? Nevím… Ale věděl jsem, že musíme rychle, jediný nejbližší nápad, který tu byl, bylo dát ti jen poloviční dávku upířího jedu. Neměli jsme jinou možnost a okamžitě to vyzkoušeli.“ Aro to tak pyšně vykládal, že jsem se divila, že se mi před očima nenafukuje…

Ale přestože jsem vnímala jeho hrdost na jejich „brilantní plán“ a úžasnou chytrost, jsem vnímala i celé vyprávění. Jak řekl sám Aro, to jsem na tom byla opravdu tak špatně, že jsem se neprobudila? Byla to skutečně jediná možnost jak mě zachránit? A proč mám pocit, že mi něco podstatného tají!

„No, a tak podívej se sama… Má drahá! Povedlo se! My tě zachránili - a nejen to, dali ti rodinu a nekonečný život!“ švitořil Aro.

Začínala jsem být zmatenější a zmatenější. Nějak jsem si to ani neuvědomovala, ale stála jsem tam uprostřed sálu a zírala na něj. Někdo mě šťouchl do ruky a v zápětí se mnou propletl prsty, hned jsem věděla kdo. Derek. Usmíval se na mě jak sluníčko.

Aro se z ničeho nic zastavil, sepjal ruce a pohlédl na nás. Bylo to, jako kdyby právě viděl Roberta Pattinsona, nebo no… třeba Boha? Zmateně jsem na něj koukala a čekala, co z něj znovu vypadne.

„Oh! Ano! Samozřejmě! Jak jsem na to jen mohl zapomenout! Dereku, ty, jak je vidno, opravdu miluješ Isabellu! Mám nápad, mám nápad! Bude svatba! Po dlouhých letech Volterrou znovu proběhne to krásné štěstí! Spojí se dvě spřízněné duše!“

Bude se tu někdo ptát na můj názor? Co je tohle sakra za…! Tohle budu vstřebávat nejmíň týden!

Derek mě miluje a já se budu vdávat, aniž bych řekla, jestli chci, fajn, super! Měla jsem sucho v krku a nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Zato Aro nejspíš nikdy neztrácí řeč…

„Myslím, že nikdo nebude nic namítat! A uděláme to hned zítra! Po našem každoročním velkolepém bálu! Taková skvělá příležitost! Tak proč toho nevyužít?!“

Aro by mohl rozdávat chytrost na potkání, problesklo mi hlavou.

Nemohla jsem nic namítnout, protože vždy, když jsem chtěla říct, že já svatbu nechci, Aro začal mluvit. Ale po chvíli mi to připadalo spíš jako kdyby mi v tom nějaká neviditelná brána na hlasivkách bránila, prostě jsem si cokoliv mohla jen myslet, ale nemohla říct.

„Ale otče… Nejsem si jistý…“ řekl Derek a chtěl k tomu ještě něco namítnout.

Jo, jo! Ty můžeš mluvit, tak do toho! podporovala jsem Dereka v mé hlavě.

„Ne, synu! Vidím ti to na očích a Isabelle taky. Prostě to uděláme a basta! Si? Bene… Bree!“ Posledním slovům jsem moc nerozuměla, ale poslední slovo bylo jméno té dlouhovlasé dívky, co stála vedle blondýnky. Bree ihned zbystřila, a to jsem se divila, protože upírala pohled pořád na mě, moc jsem to nepochopila proč... Tichým krokem přistoupila k Arovi.

„Mia carina, Bree! Teď se budeš starat o Isabell, ano? Proveď ji, a připrav ji na její velkou svatbu!“ poručil vesele a Bree jenom přikývla. Znovu pohlédla na mě, ale její oči nebyly rudé, byly spíše rudě hnědé, prostě se tam vkrádala jiná barva…

Já jsem byla stále jak opařená a nemohla vydat ani hlásku. Bree se odhodlaně nadechla a rozešla ke mně, vzala mě za ruku, otočila a táhla k východu z místnosti.

Teprve když se za námi zavřely velké těžké dveře, jsem byla schopna mluvit. Začala jsem samozřejmě taky cukat s mou rukou, zaklíněnou v pevném stisku Bree. Bree na mě ale vrhla vražedný pohled a zavrtěla hlavou. V tu chvíli jsem znovu nemohla vydat ani hlásku a musela se nechat poraženě dotáhnout do pokoje.

Jakmile se zaklaply dveře, pustila mě a začala prozkoumávat můj pokoj. Chtěla jsem jí říct, že ať chce dělat co chce, ať okamžitě přestane, ale ona mě odtáhla do šatny a zamkla dveře.

„Co jsi zač?!“ zařvala jsem, nechtěla jsem řvát, ale nečekala jsem, že budu moct mluvit. Bree se jemně pousmála, ale úsměv jí okamžitě zmizel.

„Odhlučněná místnost, upíři tě neuslyší…“ řekla klidně a vytáhla dva velké polštáře, které byly skryté v zadní přihrádce za kabáty. Jeden si hodila ke stěně a opřela se o něj, druhý dala mně. Zkoumavě jsem ji pozorovala a polštář nepřijala, ale něco mi říkalo, že se nemá cenu bránit.

„Je až strašidelné, jak jste si podobné,“ dodala lehce a upřeně mě zkoumala.

„Komu jsem podobná?“ zeptala jsem se. Bree se smutně usmála.

„Mé sestře… Mariebell.“

No, jaký je váš názor? Chci říct, že budu opravdu moc, moc ráda za každý komentář! Protože minule bylo hodně zobrazení, ale opravdu málo komentářů! Jestli se vám to nelíbí, napište mi to rovnou… Já opravdu nevím. =( Snad se vám to líbilo a já vím, že jsem hrozná kvůli pomalosti… Moc se omlouvám. Příště to snad bude lepší. =/

Děkuju, Vaše katyloveEd.*

11. kapitola - Shrnutí - 13. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - 12. Volturi: