Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 5. Vzpomínání...

04.06.2010 (20:30) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1767×

5. kapitola  Vzpomínání...

 „Kdo? On? Alice říkala...“ Tu větu Jasper nedořekl, oba dva se otočili směrem ke dveřím, ale já jsem stále otupěle civěla do podlahy.

Ano, myslím, že on tam stál, ale já paličatá stále nedokázala zvednout hlavu. Všichni ztichli. Dobře, Bello, ty to zvládneš.

Zvedla jsem ji, rychle a prudce tak až se mi zamotala. Ale tam nestál on, ale Rosalie?

„Rosalie?“ vydechla jsem. To jsem opravdu nečekala, ona byla ten poslední člověk (upír), od kterého bych čekala nějakou pomoc. Rosalie na mě jen tak, no, jak bych to řekla, asi né moc radostně pohlédla.

„Ahoj, Bello, asi se divíš. Ale, je to moje rozhodnutí a pokud, pokud…“ povzdechla si.

„Prostě vám pomůžu! Ale neptej se mě na důvod!“ sykla, až to znělo trochu nepřátelsky. Já jsem na ni jen stále vykuleně zírala. Pak jsem odtrhla obličej od jejího ladně pohybujícího těla a koukla na stůl před sebe. Vedle mě už zase seděla Alice.

„Dobře, tak teď jsme všichni!“ usmála se.

„Musíme si ten plán pořádně promyslet, Volturiovi nemají moc rádi poztrácení svých kořistí,“ zvážněl Jasper. Vyjukaně jsem na něj koukla, pak se rychle uklidnila.

„Víme vůbec správný důvod, proč sem Bellu a její rodiče přivezli?“ zeptala se Rosalie se zamyšlením v hlase. Všichni na ni pohlédli, jako kdyby řekla tu nejlepší a nejúžasnější věc na světě.

„Máme důvod o tom přemýšlet,“ uvážil Jasper.

„Alice?“ z ničeho nic se zeptal. Rozuměla jsem, ptal se jí jestli něco vidí. Alice měla takoví ten, no ten pohled.

„Ach, oni, oni mají někoho s podobným darem jaký má Eleazar,“ řekla s ohromením. Eleazar? Co má za dar? Já, já jenom vím, že je to jeden z Cullenovic druhé rodiny, rodiny z Denali.

„Takže může být klidně možné, že sem Bellu přivezli kvůli jejímu potenciálu a schopnosti odolávat některým darům?“ zaspekuloval Emmett. Zamračila jsem se, já tomu vůbec nerozumím!

„Mohl by mi prosím, někdo říct co má za dar Eleazar?“ Neslušně jsem skočila do jejich tichého bloumání.

„Eleazar má dar, no dokáže vycítit lidský potenciál, který by byl užitečný kdyby se z toho člověka stal upír,“ vysvětlil Jasper. Aha.

„To znamená, že ten někdo z Volturiových byl ve Forks?“ otřásla jsem se. Stačilo jen to co všechno mohl spáchat, vždyť on mohl vysát mé přátele.

„Asi to tak už bude, Alice nevíš jméno?“ Zapojil se Emmett. Alice zavřela oči.

„On půjde na hlídku, chce zkontrolovat Bellu,“ otevřela Alice zmateně oči.

„Takže?“ zeptala jsem se zmateně. Copak mi jen tak vtrhne do pokoje? Nevím, ale asi se mi to zdálo, slyšela jsem tiché, ale zároveň zlostné zavrčení ze skříně? Bože já už blbnu!

„Měli bychom ji odvést do bytu?“ zeptala se Rosalie.

„Nejsem si jistý, jestli je to bezpečné,“ uvažoval Jasper. Po chvilce začala Alice vnímat.

„Nic, nic jí neudělá.“ Moment, něco v Alicině hlasu a pohledu na Jespra mě zarazilo.

„Jmenuje se Derek,“ oznámila Alice. Stále držela ten zdlouhavý pohled na Jesperovi a pak ho hbitě sklopila ke skříni a spět. Derek? Zatraceně, Derek! Není to ten kluk, co na mě nějakou dobu ve škole hleděl? A pak se kolem mě v jídelně motal? Ale já vůbec nevím, v tu dobu sem byla jako bez smyslů, vždyť já jsem ani nepoznala, že je upír!

„Bello? Bello?“ vyrušila mě Rosalie. Všichni na mě hleděli.

„Neříká ti to jméno něco?“ zeptal se mě Jasper podezíravě. Kývla jsem.

„No, v tu dobu…“ Nechtěla jsem se o tom to tématu bavit, ale musela jsem.

„Po vašem odjezdu jsem byla jako, jako chodící tělo bez duše,“ nadechla jsem se. Alice sklopila oči, jako kdyby jí to bolelo.

„Nejsem si jistá… Já… Byl tam jeden kluk, někdy mě prý v jídelně pozoroval.“ Výdech, nádech.

„Prý se kolem nás hodně i motal. Pamatuji si, že se jednou bavil Mike s Angelou a Jessica se k té konverzaci kupodivu přidala. Říkali, že je divnej a že se jmenuje Derek, Mike, no Mike,“ povzdechla jsem.

„On v tu dobu byl, nebo je? Pořád schopný o mě bojovat. Docela ho to naštvalo. Pak už jsem o něm nic neslyšela. No víte byla jsem, no v takovém, jak bych to řekla…“ zamyslela jsem se.

„Řečeno transu, chápete byla jsem, jako jedním uchem dovnitř druhým uchem ven,“ pokrčila jsem nešťastně rameny. Alice mě za ně vzala a pevně objala. Pak nepatrně vzdychla.

„Musíme jít,“ řekla po chvilce. Vstaly jsme obě dvě najednou.

„Takže další schůzka bude zítra,“ uchechtl se Emmet.

„Dobře, ale u mě!“ usmála jsem se. Pak zase Emmet švihl očima po skříni. Kurňa, co dneska máme s tou skříní? Rozhodla jsem, raději se na to nevyptávat. Alice mě znovu popadla za ruku a já stihla ještě rychle všem zamávat. To samé mi oni oplatili.

S Alicí jsme znovu šly tou samou cestou po střeše. Když jsme byly doma, rychle jsem se převlékla do tepláků. Jediných tepláků, co jsem sebou měla. Alice mi vysvětlila, že se nemám čeho bát, prý bude kupodivu přátelský. A že když, tak bude tady hned na střeše.

Ale co když jí ucítí? Pomyslela jsem si po chvilce. Stála jsem ve dveřích a přebírala pokyny od Alice.

Pidum, pidum, pidum…

Ozvalo se a k tomu jemné zaklepání. Rozklepala jsem se. Alice mě pohladila a zamrzle ukázala na dveře. Šla jsem ke dveřím, ale nejdříve nenápadně koukla do kukátka. Otočila jsem se na Alici, ale ona měla takový zvláštní pohled, takový vylekaný. Zhrozila jsem se. Alice měla ve mžiku v ruce tužku a papír. Ani jsem nemrkla a už měla něco napsaného. Podhodila mi to a pak rychle zmizla za zády balkónu. Sklopila jsem se k papíru a četla:

Bello, já, já nevím co on je! Víš slyším jeho srdce, ale zároveň cítím, že on je upír a má  moc! Nemáš se čeho bát. Jsem tady, když se bude něco dít hned jsme tam, slibuji!

Roztrhej to!!

Neváhala jsem a začala trhat. Slyšela jsem další jemné zaklepání. Roztrhané kousky jsem strčila do kapsy. Napřímila jsem se a hluboce nadechla, vydechla, pak otevřela dveře a stála v úžasu? A nevrlém nečekaném strachu.

4. kapitola - Shrnutí povídek - 6. kapitola