Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 6. Je čas, hodit rozum za hlavu! - Edward

27.07.2010 (10:30) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1633×

6. kapitola Je čas, hodit rozum za hlavu!

Edward

 Sobota – Den Belliina příjezdu.

Stál jsem zrovna na letišti, když jsem uviděl, jak venku před skleněnou stěnou na mě čeká Alice. Mávala na mě celá šťastná, že jsem zpět. Ale ne na dlouho. Pomyslel jsem si, když mě znovu začal svírat ten hrozný pocit! Ta bolest… Žít bez Belly je, je něco strašného… Ale nehodlám Alici zkazit náladu, už jen kvůli ní.

Bezva, že jsi tu! Stýská se mi, bráško!

Uslyšel jsem v její mysli, když jsem vycházel stranou, kde byl stín. Ona tam jen tak stála opřená o své, nové žluté Porsche? Malinko jsem vykulil oči.

Ale no tak! Pojmenovala jsem ji Charlott. Žlutá je hezká, nemyslíš?

Uchichtla se a kráčela směrem ke mně, padl jsem ji přímo do její nastavené náruče. Chvilku mě jen tak mačkala, až to začalo být divný. Pak se ode mně odtáhla a spokojeně řekla:

„Ale prosím tě! Ukaž, já ti pomůžu,“ vytrhla mi jednu tašku z ruky a vlastně taky jedinou. Něco přede mnou skrývala, nebo mě bude chtít znovu vymódit podle poslední módy. Usedl jsem do jejího nového auta a jen co jsem dosedl, hned se rozjela.

„Alice… No teda, ty sis udělala velké nákupy!“ Při těch slovech jsem nepatrně pohladil palubní desku toho krásného… Charlotty? No, nemám se co divit, vždyť je to Alice. Alice se na mě znovu mile usmála.

„Ale jdi bráško! Prostě mě oslnila!“ řekla s úctou. No jo, Alice. Ale musím uznat, zaslouží si ho.

„Tak co, je něco nového? Co Volturiovi? Doufám, že ti Aro, už poslal nějaký dopis, abychom přišli na návštěvu,“ pohrdavě jsem se usmál. Alice také a jen kývla hlavou na souhlas. Aro je hlupák, jestli věří, že se k němu přidáme! Nakoukl jsem do Aliciných myšlenek, něco tajila, nebo byla z něčeho nervózní, nevím, zdála se mi nesvá.

Cesta uběhla rychle, no kdo by se také divil, s tímhle autíčkem? Alice zajela hned na parkoviště před domem. Tentokrát jsem popadl zavazadlo já a Alice odemykala. Když jsem vešel do (mně už známého) bytu, všichni už na mě čekali v obýváku. Pak mě s úsměvem přivítali. Bohužel mě přinutili, abych si sedl na pohovku a vyprávěl mé zážitky. Ale já žádné, bohužel, nemám! Musel jsem se vymluvit na to, že musím jít na lov. Nechali mě jít, naštěstí.

                                              ***

Lov, no už mě to prostě nebaví! Byl jsem momentálně někde hluboko v lese, užíraný bolestí a hledající teplo bušícího srdce. Při rychlém skolení nějaké té italské zvěře, jsem už upřímně nemohl a při pocitu prázdnoty a neskutečného svírání, jsem se zhroutil na zem. Chvíli jsem tam byl schoulený. Ale musel jsem se zvednout a jít zpátky, co když mě budou hledat? Doufám, že Alice neměla vizi, jak tu bez duše sedím na zemi a svírám se v bolestech.

Musíš jít domů! Dělej, běž! Přeci víš, jak tvoje chování snáší!

Přemlouval jsem se v pomalých krocích směrem k bytu. Proto jsem se nakopl a běžel, musím to vydržet. Když jsem dorazil, dveře byly odemknuté, čekali mě. Vešel jsem dovnitř, ale neviděl jsem Alici, Jaspera ani Emmetta? Běžel jsem za Carlislem do kanceláře, naštěstí tam byl, ale choval se zvláštně i jeho mysl. Podíval se na mě a hluše mě oslovil.

„Jsem rád, že jsi zpět synu. Nevíš kolik je hodin?“ zeptal se mě. To bylo divné, od kdy se mě Carlisle ptá na čas? Koukl jsem na hodinky.

„Ehm, něco okolo půl deváté, proč?“ No musím uznat, byl jsem venku docela dost hodin. Carlisle přikývl.

„Děje se něco Carlisle? Kde je vlastně Alice, Jasper a Emmett?“ Kdyby byli pryč jenom Alice a Jasper, tak se neptám, ale tahle kombinace s Emmettem? Carlisle se zvedl z křesla a šel do obýváku, kývl rukou, ať jdu za ním. Pomalu jsem kráčel za Carlislem, on už vysvětloval v mysli:

Edwarde, synu… Víš jak si Volturiovi udržují svoje město? Myslím z té potravní stránky, nejedí lidi, kteří tu bydlí.

Vysvětloval Carlisle, ale vždyť já tohle vše vím!

„Carlisle, přejdi prosím k věci,“ prosil jsem. Došli jsme do obýváku a já se posadil na křeslo, Carlisle také.

„Volturiovi posílají tak zvané „výhry“ letenek sem. Aby se mohli najíst, ale nemusí to tak být vždy,“ opáčil a já ucítil, že se něco děje. Nemám z toho vůbec dobrý pocit a stále jsme se ještě nedostali k tomu, kde je Alice a spol…

„Nebudu chodit okolo horké kaše, Edwarde! Bella s maminkou a Philem jsou tu… A kvůli Volteriům, před chvílí nám to byl potvrdit Emmett, který to slyšel, když Bella říkala o té výhře Alici,“ vysvětloval, ale já jako by se mi zatemnělo. Najednou jsem měl před očima jenom Bellu, její zničený výraz, když jsem jí opouštěl, její bolest v očích… Ucítil jsem spoustu pocitů, jako první: pocit viny, druhý: naprostá zlost, třetí: lítost a čtvrtý, já jsem v sobě měl kapku štěstí? Všechno se to točilo tak rychle a já myslel jenom na Bell, a hlas v mé hlavě silně vykřikoval:

„Bella je zpět! Ty uvidíš Bellu! Musíš jí pomoct!“ Ale ne! Já ji nesmím vidět nebo spíš, ona nesmí vidět mě!

„Carlisle, ona mě nesmí vidět! Tolik, tolik jsem jí ublížil… A tolik mě to mrzí! Ale já ji chci pomoct, chci ji zachránit! Ona je můj život…“ začal jsem na Carlisla všechno vysypávat, že kdyby to nebyl upír, nerozuměl by mi ani slovo. Carlisle napřáhl ruku v gestu ať zpomalím a no, nechám ho mluvit. Přestal jsem.

„Edwarde, teď by jsi měl dát vše stranou, upřímně rozum stranou, měl by ses řídit podle… Podle sebe, co chceš ty,“ usmál se na mě vřelým úsměvem a poukázal k oknu.

„Běž za Aliciným pachem. Dovede tě k balkónku od Belliinina pokoje.“ Na další reakci jsem nečekal a hned běžel ven, za nimi. Nevím, jestli bych měl vejít do pokoje nebo ne. Prozatím raději ne…

                                              ***

Tak a jsem tady, Jasper na mě nepatrně koukl a ze zadu na mě vylítl Emmett, na pozdrav. Pak jsem se zaposlouchal…

„Potřebuji, abys zítra dělala, že ti je zle, že nikam nemůžeš. Budeš zatím s námi a my vymyslíme, jak vás zachránit, ano?“ zeptala se Alice Belly. Chvilku bylo ticho.

„Em jasně, ale co Renée a Phil, nemůžou jít sami! Co když si je budou chtít dát dřív?“ Typická Bells…

„Bello, neboj, potkají Carlisla a Esme. Ty budou s nimi po zbytek dne a ochrání je. Hlavní termín je v pátek.“ Slyšel jsem jak Bellin tep zpomalil. Ona mi tak chyběla a ta její vůně…

„Bells, teď hlavně spi, potřebuješ hodně spánku. My tě budeme hlídat a samozřejmě i tvé rodiče,“ ujistil ji Jasper. Pak šel ven, dloubl do mě a naznačil, že je Bella unavená. Teď je moje chvíle, prý mi Jasper nic neřekne. Tak se zeptám aspoň Alice…

„Alice?“ zeptal jsem se. Jemně se pohnula k oknu.

„Co se děje?“

Edwarde, mám strach, že Volturiovi chtějí Bellu a její rodinu zabít. Ještě ti to nějak povím… Ale zítra vymyslíme plán nebo spíš budeme spekulovat o možnostech… Bella bude u nás, vždyť víš, slyšel jsi to. No a to tvoje řešení jak … Já to ani nemohu říct! Bráško, doufám, že dostaneš trochu rozum… Hrát si na schovávanou, jak tě to může napadnout? Teď běž, kluci tu počkají. A budeš si chtít o něčem promluvit s Rosalie, tak ať máš na to dost času…

„Dobře, já půjdu, ale ráno…“ chtěl jsem větu doříct, ale Alice hned kývla. 

Vím, ráno to ještě prodiskutujeme… Ale budeš muset Ty přijít sem, Já se od ní ani nehnu! Jedině, když jí půjdu koupit něco na sebe. No, když tak ji pohlídáš ty no… Už běž nebo se bude ptát…

Tak dobře… Po příchodu do bytu, jsem si šel ihned promluvit s Rosalie, Alice měla pravdu, tohle bude na déle. Vyjasnil jsem jí celý můj plán…

Vím je to ubohé, ale já do té skříně stejně budu muset vlézt! Ať to bude jakkoliv, nevím jestli je dobré pro Bellu, abychom se setkali tak brzy.

Protože je pohled Edwarda do doby Belliina setkání s Derekem, pořádně dlouhý, (a to nelžu, protože s touhle kapčou to dělá 6 stránek ve wordu) rozhodla jsem se, ho rozdělit na dvě kapitolky. Vím, někdo si myslíte, proč to prostě třeba nezkrátím nebo tak, ale já jsem prostě pečlivka. Takže druhou část téhle kapči nějak dodám. A nebojte, mám ji už napsanou, takže ji můžete čekat v průběhu týdne. =)

A s tím taky doufám, že vás tímhle moc neomrzuji a nenudím, ale je to prostě nutnost. Proto už jenom tyhle dvě kapči, tak trochu opakování a pak se vrhneme do současnosti. ;) Jinak předem děkuju za komentáře a za přečtení!                             

P.S.: Prosím, vydržte to! Vaše katyloveEd.