Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 7. Že by, žárlivost? - Edward

02.08.2010 (07:45) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1866×

7. kapitola  Že by, žárlivost?

 Edward

Vím je to ubohé, ale já do té skříně stejně budu muset vlézt! Ať to bude jakkoliv, nevím jestli je dobré pro Bellu, abychom se setkali tak brzy.

Začíná už svítat a Alice budí Bellu. Já bych ji klidně ještě nechal spát, ale Alice ji musí pořádně upravit na to, aby dokázala předvést nemocnou. I když tomu moc nevěřím. Bella není dobrá herečka a každá lež se jí pozná na očích. V noci jsem ji chvilku hlídal, byla tak roztomilá jako vždy. Ale k ránu mě Alice vyhnala, ať se jdu připravovat, že Bellu hned přivede.

***

„Rosalie, prosím!“ prosil jsem moji sestru, aby pomohla Belle a na poradě byla. Myslím, že Bella z toho bude překvapená a bude mít větší jistotu, že jí nějak neublížíme a nezradíme…  Rosalie je opravdu, jak ledová královna v těchto případech.

„Edwarde! Kolikrát ti to budu říkat, proč bych Já měla Jí pomáhat!“ zavrčela.

„Protože ji miluji, Rosalie! Nechci ji ztratit podruhé!“ zavrčel jsem na oplátku také.

„Ach! Tak na to, jsi měl myslet dřív! Nevím, kdo ji nechal v lese! Byla úplně sama Edwarde! Už tehdy se jí mohlo něco stát a ani by jsi o tom nevěděl! Vůbec se divím, že ještě žije!“ Znovu zavrčela a teď opravdu hrubě, to co řekla, byla pravda… Ale na to jsem neměl slov, tohle bolelo a byla to pravda!

„Rosalie, to by stačilo. Teď běž na vzduch, nech si to projít hlavou, buď přijdeš, nebo ne. Je to tvé rozhodnutí,“ kývl Carlisle.  Já už do toho nezasahoval, Carlisle měl pravdu, je to její rozhodnutí. Pak koukl na mě, jak tam němě stojím a civím před sebe.

„Edwarde, my s Esmé jdeme. Ty se připrav Emmett a Jasper zrovna přišli takže… Hodně štěstí synu,“ poklepal mi rukou po rameni a odcházel s Esmé po boku, potkat Bellinu matku a Phila. Kluci vešli do pokoje a hleděli na mě s určitou nejistotou.

„Jsi si jistý?“ vyprskl Emmett, když vešel do pokoje. Ha, ha.

„Emmette tebe tady opravdu nepotřebuji, takže si běž… Raději hrát na pspéčku,“ řekl jsem mu klidně. On znovu vyprskl a oddupal vedle do pokoje. Jasper se na mě zadíval.

„Edwarde, je to tvoje rozhodnutí, ale z části má pravdu,“ řekl a přitom pohoupal rameny.

„Už jsou skoro tady, takže… No tak se scho… schov… schovej,“ zadržoval smích. Ale šlo mu to takže, no raději nic. Otevřel jsem dveře od nízké skříně, měla malé otvory, takže jsem mohl i koukat. Jasper mě zavřel a někam odkráčel za Emmettem.

Najednou jsem slyšel, jak Alice položila zlehka ruku na skleněné dveře balkónu a otevřela je. Nejen, že jsem slyšel Alici, ale slyšel jsem taky Bells, její srdce, krásně bušící srdce, její vůni, její zadrhávané dýchání.

„Tak jsme tu!“ řekla Alice k Belle a vedla ji, ať se posadí na pohovku. Belle to tak slušelo, byla krásná, dnes obzvlášť. Ale na jejím obličeji, bylo přece jenom vidět, že ji něco trápí. Alice šla něco řešit, slyšel jsem její myšlenky, byly rozpačité. Pořád nevěděla, jestli Rose přijde nebo ne. Jasper se objevil ve dveřích.

„Ahoj Bello,“ usmál se na ni, ale oči z ní nespouštěl, asi protože byla mírně nervózní. Snažil se ji uklidnit.

„Ahoj!“ pozdravila ho s úsměvem.

„Emmette!“ úsměv se jí roztáhl. Asi čekala, co z Emma zase vypadne.

„Á naše malá kopka neštěstí!“ zachichotal se a mířil k Bells. Celý Emmett. Jakmile k ní dorazil, zvedl ji a udělal s ní otočku.

„Tak jsme tu všichni!“ oznámila Alice. Ale Rose? Mohl jsem čekat, že nepřijde… Bellin obličej při Aliciných slovech pohasl, proč? Emmett si sedl vedle ní a na druhou stranu Alice. Najednou jsem zachytil Rosaliiny myšlenky a tiché zaklepání, Alice vstala z pohovky a šla otevřít. Ale najednou Emmetta napadla naprosto šílená myšlenka.

Ale no tak brácha! Prosím tě nevybuchni hned jasný? Jenom chci zkusit její reakci, je to i pro tebe dobrý.

Zamyslel se Emm. Ale já měl sto chutí, mu to překazit, jenomže Jasper hraje s ním!

„Myslíš, že už to ví? A přijde vůbec?“ zeptal se Emm Jaspera.

„Kdo? On? Alice říkala…“ Větu Jasper nedokončil. Alice vešla do místnosti a za ní Rose. Bylo vidět, jak Bella neví, co má říct, když slyšela, bratry se takhle bavit. Zabořila totiž pohled do podlahy a nějakou dobu tam koukala, dokud všichni neztichli. Pak se zhluboka nadechla a vymrštila hlavu ke dveřím v jejím obličeji, byl vidět údiv.

„Rosalie?“ vydechla.

„Ahoj, Bello, asi se divíš. Ale, je to moje rozhodnutí a pokud, pokud…“ povzdechla si. „Prostě vám pomůžu! Ale neptej se mě na důvod!“ sykla a mrštila oči ke mně. Bella z toho byla trochu zmatená.

„Dobře, tak teď jsme všichni!“ usmála se Alice a vesele zasedla do pohovky.

„Musíme si ten plán pořádně promyslet, Volturiovi nemají moc rádi poztrácení svých kořistí,“ zvážněl Jasper. Bellu to zaskočilo, ale pak se uklidnila.

„Víme vůbec správný důvod, proč sem Bellu a její rodiče přivezli?“ zeptala se Rosalie. Chce to mít z krku. Ovšem, ale má pravdu, proč by se ti „Italové“ hnali až do Forks?

„Máme důvod o tom přemýšlet,“ uvážil Jasper. Ano, to opravdu máme… Alice na mě jedním okem rychle koukla, rozhodla se něco najít…

„Alice?“ zeptal se Jazz. To ne! Volturiovi mají někoho jako je Eleazar?!

„Ach, oni, oni mají někoho s podobným darem jaký má Eleazar,“ řekla, aby byli všichni v obraze… Koukl jsem na Bell a zahlédl ji s tou roztomilou vráskou mezi obočím, rozhodně přemýšlela nad tím, co má za dar Eleazar.

„Takže může být klidně možné, že sem Bellu přivezli kvůli jejímu potenciálu a schopnosti odolávat některým darům?“ zaspekuloval Emmett, ve stejnou chvíli jako já. Bella se zamračila, nebyl tam nikdo, kdo by jí to vysvětlil.

„Mohl by mi prosím, někdo říct, co má za dar Eleazar?“ skočila všem do přemýšlení. Tolik mě mrzí, že jí to nemohu vysvětlit já…

„Eleazar má dar, no dokáže vycítit lidský potenciál, který by byl užitečný, kdyby se z toho člověka stal upír,“ vysvětlil jí Jasper.

„To znamená, že ten někdo z Volturiových byl ve Forks?“ zeptala se Bella a při těch slovech se otřásla. Emmettovi myšlenky se samozřejmě vrhaly k bitvě, proto se musel zeptat: „Asi to tak už bude, Alice nevíš jméno?“ řekl horlivě. Alice zavřela oči, aby se mohla soustředit, já také. Derek Volturi?

„On půjde na hlídku, chce zkontrolovat Bellu,“ otevřela Alice oči. Ale on jí neublíží… Bells se mu líbí! Ale to je moje Bella! Co když jí nakonec stejně ublíží?! Začal jsem pomalu, ale jistě zuřit. Až jsem si to neuvědomil a zavrčel.

„Takže?“ zeptala se Bella zmateně a pohlédla ke mně. Mohl jsem čekat, že mě uslyší.

„Měli bychom ji odvést do bytu?“ zeptala se Rosalie. No jistě, přímo jemu do náruče!

„Nejsem si jistý, jestli je to bezpečné,“ řekl Jazz, aspoň někdo…

„Nic, nic jí neudělá,“ řekla Alice a rychlým pohledem koukla na Jaspera.

„Jmenuje se Derek,“ oznámila Alice oficiálně, stále s pohledem upřeným na Jasperovi, pak ho rychle švihla ke mně a zpět. Ano, Bella se mu líbí! A chce ji někam pozvat! To, ale přeci... Nemohu dovolit!

Edwarde! Budeš to muset dovolit! Snad potom Bellu nechá být! Přece, promiň, ale přece na něj nemůžeš skočit na ulici! Před všemi lidmi ho roztrhat na prach, a pak spálit, víš jak na to reagují Volturiovi?! Oni by tě popravil, Edwarde a i kdybys to udělal někde jinde! Uklidni se a počkej!

Seřvala mě v mysli Alice, no jo budoucnost…

„Bello? Bello?“ vyrušila nás Rosalie, která si všimla, že Bella nějak nevnímá.

„Neříká ti to jméno něco?“ zeptal se jí Jasper. Jenom kývla.

„No, v tu dobu…“ Bella se ztěžka nadechla.

„Po vašem odjezdu jsem byla jako, jako chodící tělo bez duše,“ přiznala se a bylo vidět, že jí to není příjemné. Oba dva s Alicí jsme sklopili oči, tolik nás to mrzí. Ale já za to můžu…

„Nejsem si jistá… Já… Byl tam jeden kluk, někdy mě prý v jídelně pozoroval.“ Derek, no jistě… Bože! Jak jsem si mohl myslet, že to Bells beze mě zvládne?! Co když by jí něco udělal?!

„Prý se kolem nás hodně i motal. Pamatuji si, že se jednou bavil Mike s Angelou a Jessica se k té konverzaci kupodivu přidala. Říkali, že je divnej a že se jmenuje Derek, Mike, no Mike,“ povzdechla si.

„On v tu dobu byl, nebo je? Pořád schopný o mě bojovat. Docela ho to naštvalo. Pak už jsem o něm nic neslyšela. No víte, byla jsem, no v takovém, jak bych to řekla…“ sklopila oči.

„Řečeno transu, chápete, byla jsem, jako jedním uchem dovnitř druhým uchem ven,“ pokrčila nešťastně rameny. Alice ji vzala za ramena a vzdychla. Musejí jít, aby Derek nic nezjistil… Errr!

„Musíme jít,“ řekla Alice. Obě dvě vstaly.

„Takže, další schůzka bude zítra,“ uchechtl se Emmet.

„Dobře, ale u mě!“ usmála se Bella. Emmett chtěl samozřejmě zrovna tohohle docílit. Rychle na mě koukl a bylo na něm poznat, že se za chvíli rozbrečí smíchy… Alice popadla Bellu za ruku. A už s ní vycházela z bytu, když ještě Bella stihla všem zamávat. Když byli pryč, Emmett okamžitě vybuchl smíchy a já konečně vylez.

„Děkuju Rosalie…“ poděkoval jsem. Pak jsem se otočil a kráčel ke dveřím balkónu, kývl na Jaspera. Jasper mi kývnutí oplatil a to bylo znamení, že můžeme jít. Když jsme kráčeli na střeše Jasper se mě zeptal: „Co chceš dělat s tím, Derekem?“ zeptal se. Jen jsem zakvedlal hlavou.

„Upřímně nevím… Z Aliciných vizí, to vypadá, že jí opravdu nic nechce udělat, Bella se mu velice líbí a chce ji pozvat na večeři…“ odfrkl jsem.

„No, asi budeš mít konkurenci brácha!“ dloubl do mě.

„Tohle není legrace Jazzi. Nedokážu si ji představit v náručí někoho jiného! A natož někoho, kdo nese příjmení Volturi!“ řekl jsem.

„Víš, Edwarde… Podle mě, si to ani ona sama nedokáže představit. A jestli o ní chceš ještě bojovat, měl by, jsi se do toho zapojit co nejdříve… Pokud nechceš, aby skončila jako upírka u Volturiových,“ vysvětlil.

Dorazili jsme k balkónku a já uslyšel Alicino vyděšení: Edwarde, Derek není upír doslova! On je snad napůl člověk! Já to mu nerozumím!

Vykřikla v mysli a objevila se u nás. Také jsem tomu nerozuměl. Zaposlouchal jsem se do zvuků. Slyšel jsem, jak Bella odemyká a taky Derekovi myšlenky. Pořád přemýšlel nad tím, kam ji pozve nebo co jí řekne…

„Errr!“ vydal jsem ze sebe. Pak už jsem jen slyšel, jak Bella otevřela dveře a vydechla.