Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 8. Není upír, jako upír

23.09.2010 (18:45) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1798×

8. kapitola Není upír, jako upír - Bella

Napřímila jsem se a hluboce nadechla, vydechla, pak otevřela dveře a stála v úžasu? A nevrlém nečekaném strachu.

Asi jsem tam nějakou chvilku na něj vyvaleně ve strachu zírala. On se jen tak usmál a řekl:

„Buongiorno, Isabell,“ řekl melodickým hlasem. Já stále přimrazeně zírala. Hlas měl krásný, ale ne tak jako byl Edwardův, výslovnost italštiny - nádherná, pleť měl lehce olivovou a oči prachově šedé. Malinko růžověl? Upíři se červenají? Zvláštní. Já stále neodpovídala.

„Oh, scusa tu non parli italiano,“ zadrhl se. Stále jsem na něj zírala, on byl nervózní? Ani slovíčko jsem mu nerozuměla tedy kromě toho pozdravu a toho, že se mi za něco omlouval. Byl docela roztomilý, když tam jen tak stál a přiblbě se usmíval a nevěděl, jak začít. Neuvědomovala jsem si to, ale stále jsem na něj zírala.

„Ehm, takže jo. Ahoj, Isabello, já jsem Derek Volturi. Promiň mi to divné přivítání, ale nějak jsem se naladil na domov a neuvědomil si, že jsi Američanka, takže angličtina, heh,“ řekl a znovu se hloupě usmíval. Zamrkala jsem očima.

„Oh, jo jasně a my se známe?“ zvlnila jsem rty, nevím, jestli to vypadalo jako úsměv… On párkrát zamrkal.

„No, podle toho, jestli jsi si mě všimla, já jsem chodil do školy ve Forks…“ Znovu se usmál a zadíval na zem. Takže je to přece jen on…

„Em, aha, a co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho malinko nevrle. Možná to bylo ode mě hnusné, ale já chci Alici! On jen koukal a pak se dokopal k odpovědi.

„No tak nějak jsem si říkal… Když jsi v Itálii ve Volteře, no nechceš jít třeba na Latté? Mohl bych tě tu provést, nebo si prostě jen tak pokecat,“ řekl a sklopil zrak. No super, opravdu, upřímně se mi nikam nechce a navíc, co když mi něco udělá, přece jen je to Volturi… Ale nějaký hlásek v mé hlavě mi přece jen říkal, že bych mohla zajít, přece by mě Alice nevystavila žádnému nebezpečí… Derek si všiml mého uvažování.

„Em, můžu dál? Neboj se,“ řekl klidným hlasem. Znovu jsem chvíli uvažovala, ale nakonec jsem od dveří odstoupila, no co, Alice by tu jinak už byla, ne? Derek vstoupil do chodby a zadíval se na pár židlí v kuchyni, já zavřela dveře.

„Můžu si jít sednout? Tedy jestli nechceš někam jít hned… Nebo já nevím, jestli chceš, můžu odejít,“ usmál se. Já mu usměv nevrátila, ale zkroutila jsem rty ve vlnovku, která ho měla znovu připomínat. Derek si sedl na jednu ze židlí a já si šla do kuchyně nalít vodu, když jsem stála u kohoutku, zeptala jsem se:

„Chceš něco k pití?“ Samozřejmě příšerně blbá otázka, vždyť je to upír, ale jak psala Alice, nemusí být… K mému údivu přikývl. Napadlo mě, mám tu dělat blbou, jako že o upírech nic nevím, nebo to na něj rovnou vybalit, že se společenských zvyků nemá držet? Rozhodla jsem se napůl, ale spíš k té druhé myšlence.

„Eh, ty piješ vodu?“ zeptala jsem se s údivem v hlase. Derek pozvedl jemně své dokonalé obočí a pak se usmál.

„Vím, že by nemělo cenu před tebou něco hrát, ano, piju,“ řekl a přitom kývl hlavou na stranu, právě se tak trochu přiznal? Nebo co to mělo být?! Jen jsem znovu udiveně koukala, ten kluk je čím dál víc zajímavější a zvláštní… Otočila jsem se a nalila vodu do dvou skleniček. Šla jsem si sednout na druhou židli a přitom jsem sklenici postavila před něj. On se na ni jen bez zájmu podíval a znovu se věnoval mně, jenom mně a to mě lehce znervózňovalo, nikdo se na mě nikdy takhle nedíval teda až, až na Edwarda. Připomnělo mi to ty krásné chvilky strávené s ním, ale musela jsem je ihned zahnat nebo se tady před Derekem totálně zhroutím a to nechci.

„Takže, já nechci chodit kolem horké kaše, Dereku…,“ řekla jsem zlehka, nevím, kde se ta odvaha ve mně bere, ale mě už nebaví předstírat, že nevím, kdo je a tak… Znovu se na mě zadíval.

„Máš pravdu, já taky ne… Nemá smysl něco předstírat a já chci, chci s tebou mluvit na rovinu,“ řekl vyrovnaně, zdálo se mi to podezřelé, ale jeho obličej nenaznačoval ani jednu známku nějaké lži. Nevěděla jsem, co mám říct, tak to vlastně řekl za mě:

„Budeme mluvit klidně o upířím světě, jestli chceš? A hlavně pokud se chceš něco dozvědět i o mně… “ Zamrkal na mě svýma prachovýma očima. Jak se mi ve dveřích zdálo, že nemá moc velké sebevědomí, najednou mi připadal sebevědomý dost. Jak ho může napadnout, že se budu tolik zajímat o něj? I když je pravda, že je to pro mě někdo zcela odlišný od ostatních upírů a Alice a ostatní by možná ocenili nějaké zprávy… Derek si znovu všiml mého zvažování.

„Ale mám jednu malou podmínku,“ řekl a přitom svraštil obočí, no ne že by mu to neslušelo. Jeden koutek úst mi mafiánsky cukl nahoru.

„Vyklop to,“ povzbudila jsem ho. Najednou se ve mně vzpouzela zvědavost a soutěživost, chtěla jsem za každou cenu všechno vědět. A na malou setinku chvíle mě Derek opravdu přitahoval? Ne, to není možné, já miluji jenom jednoho a to je Edw… To je jedno.

Je čas jít dál, Bello, ozval se nějaký neznámý, ale povědomý hlas v mé hlavě, co, co to je? Najednou jako by se ta divná spojitost v mé hlavě s tím hlasem, s tím, že mě Derek přitahuje, vypařila. Jako kdyby vypadl signál. Setmělo se mi před očima a já uviděla Dereka, soustředěně na mě upíral oči, jako kdyby něco čekal, že udělám nebo tak něco. Odlepil oči a odpověděl:

„No, raději bych si s tebou popovídal v naší rodinné restauraci, mám tam svůj kout,“ šibalsky se na mě usmál a nesměle sklopil hlavu.

„Chceš tím říct svůj vyhrazený stůl, kde nikdo nic neuslyší?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Neuslyší, maximálně tak uvidí,“ řekl vyrovnaně. Já kývla a přemýšlela, mám, nemám? Nakonec jsem se rozhodla.

„Tak v kolik?“ zeptala jsem se, udiveně se usmál a přikývl. Vzal sklenici do ruky a napil se, on to opravdu pije a bez žádného znechucení… Pak se postavil, já ho stále sledovala a postavila se také.

„Čekej mě tu dnes asi tak… V osm, tvý rodiče se do té doby určitě vrátí,“ usmál se. Přešel ke dveřím a já otevřela, aby mohl jít. Sledovala jsem ho, jak jde po schodech, ale na nich se na mě ještě otočil.

„A počítej, že já jsem romantik.“ Temně se usmál a otočil. Bože! Romantika mi leze krkem! Nechci mít romantiku s nějakým divným upírem od Volturiových, kteří si nás chtějí dát k sváče! Urychleně jsem zabouchla dveře a opřela si o ně čelo, zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Bože, do čeho jsem se to zapletla? Najednou jsem ucítila chladný dotek na rameni.

Tak jaký pak máte pocit z Dereka? =) Doufám, že se vám tento díleček aspoň trošku líbil a dáte mi za něj aspoň toho smajlíka. =) Vaše katyloveEd. *** Děkuju.

(5. kapitola) - 7. kapitola - Shrnutí - 9. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - 8. Není upír, jako upír: