Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 9. Ne, já tam chci...

Ták... Derek nám odešel a Bella se musí pořádně rozhodnout, jestli na to „rande" půjde. Alice a Jasper jsou na pochybách, ale Bella si stojí na svém. Teď jenom počkat, až Alice nakoupí a na maminku s Philem. Bella bude muset vymyslet nějakou výmluvu, aby mohla jít večer ven, podaří se jí to? A poslechne Alice, když bude Bella žádat, aby její outfit byl střízlivý?
No, to si budete muset přečíst... A doufám, že se bude líbit.
S láskou Vaše katyloveEd. =* PS: Děkuju moc wik! Mojí podporovatelce, která mi vždy udělá radost! =))

Nepatrně jsem se zachvěla a oči měla pevně zavřené. Tolik jsem toužila, že by vlastníkem toho doteku mohl být Edward. Zhluboka jsem se nadechla a napřímila. Ale po okamžiku se mi podlomila kolena a já se svezla po dveřích až na zem, zatemnilo se mi před očima.

„Oh, Bello? Bello!“ Uslyšela jsem starostlivý hlas… Jaspera?

„Euem, jo, já... Jenom se mi zatočila hlava,“ odpověděla jsem a otevřela oči. Uviděla jsem, jak se nade mnou sklání Jasper se starostlivým výrazem ve tváři, po mrknutí oka tam byla i Alice.

„No, já jenom, že jsem z tebe ucítil takové zvláštní pocity…“ zachmuřil se Jasper a odstoupil, aby uvolnil místo pro Alici.

„Páni, Bell, vypadáš jak barevné lízátko,“ upozornila Alice, pak mi podala ruce a pomohla vstát. Vstala jsem a otřepala se, povzdechla jsem si a zamířila do kuchyně. Alice se dlouze podívala k oknu a pak na Jaspera, potom šli oba dva za mnou. Vzala jsem svoji skleničku a dopila to, co zbylo.

„No, slyšeli jste to?“ zeptala jsem se. Oba přikývli.

„Víš, Bell… Nemusíš jít na tu večeři, jestli nechceš,“ řekla Alice. Já jsem se na ni podívala. Jasper něco rychle zašeptal vedle ní, nerozuměla jsem tomu, ale pochytila jsem něco jako „žárlí“? Blbost!

„No, já tam asi půjdu…“ Sklopila jsem oči a zadívala se na podlahu. Jasper něco zase rychle zaklel. Alice ke mně přistoupila a povzdechla.

„Tak dobře… No, ale ani kvůli nám to nemusíš dělat, víš, já sice vím, že ti nechce ublížit, ale je Volturri a my o něm nic nevíme,“ řekla. Já jsem se na ni podívala.

„Právě, nic o něm nevíte… Možná by mohl pomoct…“ řekla jsem váhavě. Alice se na mě dívala a pokrčila rameny.

„Dobře,“ řekla po chvilce. „Nebude ti vadit, když teď půjdu? Musím ti najít nějaké vhodné šaty…“ Usmívala se od ucha k uchu. Já jsem na ni vyvaleně hleděla.

„Džíny a triko nestačí? Já přece nejdu na rande!“ řekla jsem rozpačitě. Alice zakroutila hlavou.

„Ne, to nejdeš, ale přece nechceš dělat špatný dojem, ne?“ zeptala se s úsměvem. Já jsem na ni nevěřícně hleděla, ale pak jsem nad tím mávla rukou, co mohu čekat? Vždyť je to Alice. Povzdechla jsem.

„Tak fajn… A Alice?“ zeptala jsem se, když se otočila a kráčela ke dveřím. S úsměvem se na mě otočila.

„Zaprvé…“ začala jsem. „Nekupuj mi žádné odvážné šaty, je to jenom na dojem, pamatuj a…“ Nedechla jsem se. „Budete tam se mnou nebo někde opodál? Když budu v té restauraci?“ zeptala jsem se nesměle. Alice se znovu usmála a odpověděla:

„Ach, ovšem, Bells, neboj se, jsme tu jenom pro tebe...“ Usmála se. „Už musím jít, Jasper tu bude s tebou, ok?“ zeptala se a znovu usmála, ještě mě stihla pohladit a odešla. Já jsem se pousmál na Jaspera a otočila se ke dřezu, kde jsem umyla skleničku. Tak a co teď?

„Em, děkuju, že tu se mnou jsi,“ řekla jsem k Jasprovi a pousmála se, on přikývl.

„Víš, Bello, neřekl ti Derek, co má vše za dary nebo co vše umí? Tedy kromě toho, že umí vycítit lidský potenciál?“ zeptal se najednou. Já jsem se na něj dlouze zadívala. Pokrčila jsem rameny a odpověděla:

„No, ne, neřekl… Ale řekne, neboj…“ řekla jsem a polovičatě se usmála. On přikývl, a pak pootevřel pusu a chvilku čekal, než to řekl.

„Kvůli tomu jdeš hlavně na tu večeři, že ano?“ zeptal se. Já jsem rozpačitě zamrkala očima.

„Ovšem, že ano. Kvůli čemu jinému?“ zeptala jsem se nechápavě. Svraštila jsem obočí a přemýšlela. Proč se na to Jasper ptá? Copak to není jasné? Copak, copak to vypadá, jako že by se mi Derek líbil? Ne, to ne, ale jo, docela se mi líbí, ale Edward je Edward, na jeho božskou krásu žádný jiný nemá...

To mi připomnělo vzpomínky na něj a moje hruď se sevřela… Ne, teď ne. Naštěstí jsem se ovládla. Jasper na mě úzkostlivě pohlédl.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem a rozešla se do pokoje, tam jsem se posadila na postel. Jasper přišel za mnou a taky si sedl. Přivinula jsem si kolena k sobě.

„Je zajímavé, jak se to celé převrátilo…“ přitakal Jasper se zvláštním tónem v hlase. Udiveně jsem na něj pohlédla, ale nic neřekla. Kdybych měla porozumět přesně té větě, nevím, k jaké době se teď zmiňoval. Jestli myslel to, že náš plán nabral na obrátkách a já jdu s úhlavním nepřítelem na večeři, tak to ano, to se radikálně převrátilo. Ale jestli myslí, jestli myslí to, jak odjeli z Forks, jak jsme dopadli my s Edwardem… To, že mě opustili… Opustil…

Nechala jsem raději ty slova vyznít do tmy v mé mysli, nemohu si dovolit myslet zrovna na tenhle kus mého života. Jasper se z ničeho nic s povzdechem zvedl.

„Tak, Bello, za chvíli tu budou tví rodiče. Já půjdu, ale neboj, jsem na střeše,“ řekl a usmál se, já jsem přikývla a vyskočila na nohy, malinko jsem zavrávorala, ale neupadla jsem zpátky, kupodivu. Jasper se usmál mému rozpažení rukou ve snaze udržet rovnováhu. Když jsem si byla naprosto jistá, že nespadnu, zkřížila jsem si je na prsou.

„Mmm – Ehmm… Dobře. Alice přijde oknem, že?“ řekla jsem a v ten samý moment se v místnosti objevila Alice. Zářivě se usmála a v rukou měla asi tři nebo čtyři tašky, každá nesla jiný honosný nápis jako například: Guess, Dior, Swarovski… Udiveně jsem na ni hleděla. To nemyslí vážně!

„Ale no tak, Bells! Všechno se ti moc líbí!“ řekla a položila tašky na postel, oh! Vždyť jich je sedm! Udiveně jsem si je prohlížela, vždyť to nejde, co bych řekla Renée?

„Alice… Doufám, že většina těch tašek je tvých. Co řeknu Renée? Že jsem vyhrála v loterii?“ řekla jsem ironicky. Ona se zašklebila, ale pak se jí zase vrátil úsměv.

„Fajn, máš pravdu, některé věci ti nechám u nás,“ řekla bezstarostně a začala vybalovat věci z tašek, mě to ale zarazilo.

„Alice, já tu nebudu věčně, musím odjet zpátky do Forks,“ řekla jsem a ta představa, že je budu muset znovu opustit a tentokrát to budu muset být já, mě zabolela. Alice si povzdechla a pokrčila rameny.

„Bello, já, možná… Mohla bych se s tebou a Jasperem vrátit. Jestli chceš?“ zeptala se. Já jsem na ni pohlédla.

„Nechci vás rozdělovat, Alice. Jste rodina, měli byste být aspoň na stejném kontinentě,“ řekla jsem a zandala jsem si pramen vlasů za ucho, co mi neposlušně přepadl. Alice stále vybalovala a mixovala různé části oblečení, páni, člověk by nevěřil, kolik věcí se vejde do jedné tašky.

„To samozřejmě, ale ty jsi taky naše rodina Bello a myslím, že když se zeptám Carlislea, jestli bych aspoň já nemohla odjet a po nějaké době by přijeli. Můžeme se přistěhovat zpět.“ Přistoupila ke mně a objala mě, já jsem jí obětí vřele oplácela.

„Alice, ale… Já už dávno nejsem vaše rodina, vlastně nejsem vůbec váš problém. Navíc, je to levárna vůči Edwardovi a všem ostatním, všem se tu moc líbí, tak proč byste měli odjíždět, navíc, stejně jeden den Edward přijde s novou přítelkyní, která bude ta pravá a pak co já? Hm? Drtí mě pomyšlení, že vás budu muset znovu opustit, ale jinak to nepůjde,“ řekla jsem jí do ramene a po tvářích se mi začaly koulet velké mokré slzy. Alice zalapala po dechu a utřela mi je, snažila jsem se pousmát.

„Ach, ty mě ničíš, Bells. Ale pamatuj, tohle téma ještě nekončí!“ povzdechla si. „Maminka a Phil tu budou za chvíli, teď budu muset jít, ale neboj, vrátím se hned, jak dovolíš. A ten nápad, jak vymyslet to, že půjdeš na tu večeři, je dobrý,“ pochválila mě za neznámý nápad. Povzdechla jsem si. Jak řekla Alice, z ničeho nic jsem uslyšela rachání klíčů a nadšené hlasy maminky a Phila. Zděšeně jsem pohlédla na Alici, co jim řeknu? Co má Alice na mysli? Alice se na mě jen pousmála a už vylítla s taškami v ruce z okna. Já jsem se napjatě otočila ke dveřím.

„Jé! Ahoj, Bells, miláčku!“ pozdravila mě maminka, Phil jenom přikývl, já jsem se rozešla k nim.

„Ahoj, tak co? Jak jste si to užili?“ zeptala jsem se, Renée si zouvala teprve boty a už nadšeně vyprávěla jejich zážitky, když byla zuta, přesunuli jsme se do kuchyně a tam vyprávěla dál a dál a dál až přišla chvíle, kdy potkali Carlislea a Esmé.

„To ani neuvěříš, Bells, jak byl ten chrám krásný! A ani neuvěříš, koho jsme tam potkali…“ řekla a rozvažovala, jestli to má říct, já jsem se na ni povzbudivě podívala.

„Uh, tak dobře. Potkali jsme tam Cullenovi, pana Carlislea a jeho manželku Esmé,“ řekla potichu a napjatě čekala na mou reakci. Já jsem se nadechla a pohladila ji po ruce.

„Vážně? To je skvělé a jak se mají? Co tu dělají,“ ptala jsem se, snažila jsem se znít bezstarostně, byla bych nerada, kdyby si Renée dělala kvůli mně starosti. Ona se pousmála a znovu mluvila s takovou rezervou.

„No, ano, mají se dobře, jsou to milí lidé, opravdu moc. Prý přijeli na dovolenou jenom ve dvou. Nedivím se jim, tolik dětí! Musejí si udělat hezkou dovolenou, já bych to nepřežila.“ Usmála se té představě, já jsem se jí taky pousmála, Renée, věčná nevyrovnaná a ztřeštěná matka. Ovšem v téhle představě a určitě i v té její, jsou ty děti o hodně mladší než 100 let. Koukla jsem na hodinky, ach ne. To už je půl sedmé?! V kolik že to přijde Derek? V osm! Eh, no tak to abych už něco vymyslela.

„Em, mami?“ zeptala jsem se. Renée na mě s úsměvem pohlédla.

„No, víš, já, dneska…“ tahala jsem to ze sebe jak z chlupatý deky. Renée se zamračila, jak se snažila vyluštit, co vlastně chci říct a pak mě to napadlo, no jasně! To by mohlo zabrat, ne?

„Nevím, co máš na mysli, zlatíčko,“ řekla nechápavě maminka, já jsem si oddychla.

„No, já jenom jestli dneska v osm, můžu jít ven?“ řekla jsem a konec zkroutila do otázky. Renée se na mě zadívala, tak teď je čas na vysvětlování…

„Já, totiž, dneska mi napsal můj kamarád z Forks, Derek, Derek Volturri. No a on pochází odtud, chvilku bydleli ve Forks, ale pak se přestěhovali zpět. Dlouho jsme se neviděli, a tak mě pozval na večeři do jejich rodinné restaurace,“ řekla jsem a čekala na verdikt. Mamka se na mě dlouze a pronikavě zadívala, já jsem nervózně těkala očima po místnosti.

„Nebylo ti ještě ráno špatně?“ zeptala se mamka, já jsem se nadechla, sakra a co teď?

„No, jo bylo… Ale on má čas jenom dneska… Totiž... Totiž, víš, on pracuje jako brigádník, takže, takže, no jinak nemá čas… A ještě k tomu chodí do školy…“ soukala jsem a soukala, mamka si mě pořád měřila a po chvilce si povzdychla.

„No, co s tebou nadělám? V kolik máte sraz?“ zeptala se a trošku zamračila. Juf, tak tohle bylo jen tak tak. Já jsem se malinko pousmála.

„Em, on pro mě přijde v osm, sem,“ řekla jsem a skousla si ret, mamka nadzvedla jedno obočí.

„Hmm… Dobře, jenom mi řekni, líbí se ti?“ zeptala se, a to byl konec. Sakra! Jak mám, já nevím! Já miluju Edwarda a z něj jsem vždycky na rozpacích… Ale Derek se mi trochu líbí, ovšem komu by se nelíbil, ne. Vím, měla bych Edwarda hodit za hlavu, protože teď je asi někde se svou novou přítelkyní, která je pro něj dost dobrá a… Au! Ne… Na to myslet nebudu!

„Jsme jen přátelé, mami, neboj a děkuju.“ Zkroutila jsem rty a otočila se k odchodu, nevím, ale začalo mi to nahánět slzy do tváře. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si na postel, tak pojď, Alice, hlavně dřív než se rozbulím! Naštěstí jak jsem si to pomyslela, Alice už byla v pokoji.

„Výborně, Bello.“ Usmála se a pohladila mě, zase.

„Vím, jak nemáš ráda, když musíš někomu lhát,“ řekla znovu, mrkla na hodinky a povzdechla si. Já jsem jen tupě civěla před sebe… Edward, ach. Teď nemůžu. Koukla jsem se na Alici, ta už tančila po pokoji a přebírala hromádky oblečení. Pak se na mě otočila s výrazem malého děťátka.

Trošku mi to připomnělo tu holčičku z Příšerek S.R.O. Tu pohádku jsem měla ráda.

Ale když jsem se podívala na Alici pozorněji, oči jí žhnuly rebelstvím, to ne! Co vymyslela?!

Tak a máte to za sebou... No a zase se vás musím zeptat, co na to říkáte? =) Musím se přiznat, že tahle kapitolka mi přišla sice trochu nudnější, ale chtěla jsem v ní vyjádřit to, že tu Bella přece jen není sama a že je obklopena lidmi, kteří ji mají opravdu rádi. =) Je to taková mezi kapitola, než půjde do tuhého v té vztahové části. Takže tím chci nakousnout to, že nejspíš v příští kapitole jubilejní 10! Můžete čekat... No domyslete si to sami. =)) Ještě chci moc poděkovat všem, co mi tu u minulé kapitoly zanechali komentář! Takovéhle číslo jsem u téhle povídky nečekala! A sice, že pro ty lepší spisovatelky by to bylo nic, ale pro mě je to hodně. Takže moc děkuju! A zároveň prosím, prosím i komentíky k téhle kapitolce... =) Děkuju. Vaše katyloveEd. =*

8. kapitola - Shrnutí - 10. kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - 9. Ne, já tam chci...:

Přidat komentář:

Nick:

Text: