Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - Předmluva, 1. kapitola

11.04.2010 (11:45) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2444×

Předmluva Bella

Nevím jak se to stalo, ale jsem s mou rodinou v Itálii a ještě k tomu, musím sedět a imitovat úsměv na obří fontáně uprostřed toho nejhlavnějšího a vlastně i jediného náměstí, co tady je. A musím se přiznat, že zrovna nemám moc ráda když na mě všichni zírají. Ten pocit! Hlavně se taky nemohu vyrovnat s tím, že je Edward, moje jediná láska a jeho skvělá rodina, kterou jsem také hrozně milovala, nadobro pryč a ani ve Forks teď nejsem. Tu bolest hlavně nesmím dát najevo, ale najednou z těch  milióny záblesků od foťáku, na sobě cítím něčí pohled, neohlížela jsem se kolem, bylo jich spoustu a navíc jsem na to opravdu neměla ani sílu podívat se někomu do očí. Ten pohled byl jiný, jako kdyby na mě někdo čekal, jako když nedočkavé dítě vyhlíží svou maminku nebo starý známí který je překvapen že jste tady, zrovna tady! Takoví to byl pohled a najednou mi to vhrklo, nemohla jsem se té myšlenky zbavit. kde vlastně maminka ty letenky vyhrála? Oni ji jen tak přišli poštou? Co když je nikde nevyhrála, co když jí je někdo poslal jen tak v zástěrce, že byla šťastnou výherkyní 3 letenek a toho půjčeného auta? Ale kdo by nás chtěl vidět a hlavně tady v Itálii? Čekala jsem až za maminkou ten zvláštní pohled přihopsá ale nikdo ji neoslovil.

Kapitola 1 Cesta

Jen tak si sedíte na kufru a koukáte přes skleněnou stěnu kde jezdí spousta autobusů a taxíků. Tiše zasténáte a v hlavě si řeknete. ,,Nesmím dávat najevo, že jsem nesvá a, že to bolí když nejsem doma ve Forks. Ale vždyť stačí vydržet jenom těch bezeslových 14 dnů", ano bezeslových 14 dnů. Pak jsem sklouzla jedním pohledem k mamince, která na mě šťastně a nedočkavě mává. Stála u jedné z přepážek k vyzvednutí nutných papírů k autu které si na letišti půjčujeme a také bylo zavedené ve výhře.

No a musím říct, že vlastně se to všechno seběhlo tak rychle, bylo to někdy minulí týden, myslím, žě v úterý. Charlie na mě volá ze zdola, že prý volá maminka, říkala jsem si, že je to zvláštní protože maminka většinou píše emaily, zaprvé je to rychlejší a za druhé není to tak drahé jako volání. Tak jsem se smutně zvedla a snažila se, aby až budu mluvit s maminkou, nepoznala moje rozpaky a oddaný smutek v hlase. Přišla jsem do kuchyně kde stál Charlie u telefonu, se starostlivým úsměvem.

,,Tak už je tu, předávám, zatím ahoj" řekl do telefonu a krátce mi ho podal. ,,Haló?"

,,Ahoj zlatíčko, Bello, jak pak se máš, mám úžasnou správu!" Aha tak to je to proč nenapsala email. ,,Ahoj mami!..." odpověděla jsem, než jsem stihla odpovědět ,,ano mám se dobře a co je to ,,úžasné?", začala drmolit a blekotat samým štěstím bez sebe.

,,Bello, zlatíčko víš jak někdy jdeme s Philem na ty nějaké slavnosti a tak, vždycky je tam nějaká tombola, no a myslim si, teda musím upřímně říct, že doopravdy si nejsem jistá jestli to byla zrovna ta tombola, na tu už jsme tam totiž nebyli..."

,,Mami? Co mi chceš říct?" Stihla jsem ze sebe vypustit v tom náhrnu informací najednou.

,,O ano máš pravdu, no, že jsem vyhrála 3 letenky do Itálie, do nějakého malého velice zajímavého městečka a tak jsem se domluvila s tvým otcem, že tě hodí na letiště a poletíš s námi." Ou samým štěstím, že sem nezačala jásat, celá jsem zkameněla a jenom řekla.

,,Mami, kdy tam jedeme? A vlastně na jak dlouho?"

,,No zlatíčko, už tenhle pátek a na 14dnů." Už tenhle pátek? A na 14dnů? No né, že bych nemohla pomyslet na to, jaká úzkost se mě ujme když budu pryč z Forks, od mého nejlepšího přítele Jacoba a od mého otce, který opravdu nevím jak si poradí s vařením, těch 14dní a od toho, že tohle je to jediné co mi připomíná Edwarda! Ale musím tam jet už kvůli mamince zlomilo by jí to srdce kdybych nejela. Tak jsem se zhluboka nadechla a snažila se abych nezněla rozpačitě.

,,No to je to teda narychlo co? No mamí, ráda s tebou pojedu a samozřejmě i s Philem a jestli ses domluvila už i s Charliem..." Než jsem stihla dokončit větu znovu vyhrkla.

,,Ach zlatíčko, ty si tak starostlivá, neboj tvůj otec říkal, že se domluví s Billim, který říkal, že mu vaří Sue a že s radostí uvaří něco i pro Charlieho." No a nějak takhle jsem se dostala sem, na letiště v Itálii.

Maminka už se vrátila od přepážky a dává si papíry do tašky. Phil se taky vrátil, byl koupit něco k pití. Cítila jsem jak mě to něžné Italské slunce hladí pozádech a v tom maminka řekla.

,,Tak, papíry máme a támhle ten pán nám dá klíčky a ukáže kde to autíčko najdeme," poukázala na takového malého trošku přitroublého chlapíka s kytičkatou košilí, jako kdyby právě přijel z Hawaie. Popadli jsme svá drobná zavazadla a šli za ním. Říkala jsem si co to je asi za auto když bylo přidané k letenkám a zaplacené na půjčení. Ten malí muž, nás zavedl hned před vedlejší skleněnou stěnu kde bylo parkoviště pro 4 auta. To první hned na kraji byl tmavě modrý džíp, to druhé vedle něj bylo žluté porshe, třetí bylo krvavě červené volvo a to poslední bylo černé a vlastně znovu porshe akorát jiný model. Všichni tři jsme jenom nehybně stáli s vykulenýma očima a otevřenými ústy až někde na betonu. V tu chvíli jsem pochopila proč ten chlápek má tu košili, svými oblými prstíky poukázal na černé porshe a v druhé ruce mi podával klíčky. Nevím proč zrovna mně ale asi, že jsem u něj stála nejblíže a taky jsem se už uklidnila z toho šoku. Klíčky mi vklouzli do dlaně a malí chlapík řekl něco jako ,,perfeto." Já mu moc nerozuměla asi to bylo italsky pak přikývl a řekl.

,,Užijte si to!" Odemkla jsem ten luxusní černý kufr a naložili jsme tam všechny zavazadla. Pak jsem rači klíčky vložila do ruky Philovi a nasedla do zadní části auta. Jízda byla klidná Phil si užíval toho požitku jet v tak luxusním autě, že ani neměl slov a Renée byla zase unešená celou krásou italské krajiny. Jenom já jsem pořád cítila díru v mé hrudi, i když teď bylo všechno lepší a ta díra byla rozhodně menší z toho, že mám teď skvělého přítele Jacoba ale já Edwarda tak Miluji a on mě opustil, stratila jsem ho a ... V tom mi vhrkly slzy do očí a zapípal můj mobilní telefon a dokonce dvakrát. Vytáhla jsem ho a podívala jsem se na něj byly tam dvě smsky ta jedna byla od tatínka samozřejmě a ta druhá byla od Jacoba jestli jsem v pořádku, a tak, že prý to zajímá Sema ale já věděla, že z větší části jeho, ale Jacoba jsem milovala pouze jako nejlepšího přítele nebo bratra, namačkala jsem pár drobných, stručných odpovědí, pro oba a odložila mobil znovu do tašky. Při pohledu před sebe jsem najednou zahlédla malé městečko s jménem Voltera. Renée se chvíli zahleděla a pak řekla.

,,Tak jsme tu!" S úžasem! Zajeli jsme do úzkých uliček a najeli tak taky na konečnou, zaparkovali jsme auto u jednoho z úzkých domů. Vystoupili jsme a vzali svá drobná zavazadla, šli jsme další úzkou uličkou a pak jsme vstoupili na jediné a největší náměstí co tady je, uprostřed něj byla obří fontána a za ní byl dům, dům s velkými dveřmi a nad nimi byli velké hodiny. My jsme bydleli hned o jeden dům dál takže jsme se hned vrhli směrem k němu, všude kolem bylo spoustu balkónů na prostě Itálie, zasténala jsem a šla k domu, za ostatními.

shrnutí povídek             2.kapitola

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - Předmluva, 1. kapitola: