Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 13. kapitola

29.04.2012 (20:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 1897×

„Teď ty, dělej! Zvládneš to!“ Kolem sebe jsem slyšela pokřiky, výkřiky a povzbuzování na mou osobu. Neznámý naproti mně měl taky svůj fanklub, takže se síly zdály vyrovnané. Mé fanoušky jsem ani neznala, celkově jsem ztrácela přehled o světě – kolikže jsem měla těch panáků? Deset? Devět?

Hudba neustále duněla, už mi trochu splývalo, co je hudba, co výkřiky…

Přede mnou byl můj protivník a já v ruce svírala panáka plný nějakého alkoholu – nevěděla jsem, jaký druh alkoholu se momentálně chystám pozřít. V tomto stavu – málem jsem se už plazila po zemi – jsem nevěděla víc věcí…

Nasypala jsem s menšími problémy pár zrníček soli na ruku, olízla a hrkla do sebe obsah skleničky. Tělem mi projel nepříjemný pocit a po zádech mi přejela husí kůže. Urychleně jsem nechutnou směs spolkla, na rozdíl od mého soupeře jsem ji nevyprskla.

„Vítěz! Opět! Ještě někdo, kdo najde odvahu porazit naši Esmé?“ Mike se přede mě postavil jako ochranka a teatrálně rozhazoval rukama. Nikdo z davu odnaproti se nezvedl a všichni odešli. Kolem mě a Mikea zůstali nějací lidé, které jsem doposud ani neznala.

„Jsi super, Es, nevěděl jsem, že je v tobě taková pařmenka!“

„Překvapuju nejenom tebe, to se neboj!“ rozřehtala jsem se - ten vyjevený výraz Mikea mě prostě dostával – jako všechno. V tuto chvíli mi byla směšná i ta barový židlička, která mi teď připadala jako vlnící se had v růžovém oblečku…

„Chceš jít ještě tančit?“ Motala se mi hlava, svět mi připadal zmatený, nevěděla jsem, kde jsem, kdo jsem… Co se to sakra stalo???

„Co? Na ten vlnící trávník s béžovými kraji…“

„Es, máš toho asi dost, co? Ani se ti nedivím, ale byla jsi dobrá, měli bychom zajít častěji na pár panáků. Tak pojď, je čas opustit svět pařby a doplazit se nějak domů, protože myslím, že v takovémto stavu ty řídit nemůžeš, a já toho taky nevypil zrovna nejmíň.“ Moc jsem toho z jeho rozhovoru nepochytila, sledovala jsem měnící se svět. Najednou mi ta hudba nepřipadala tak hlasitá a otravná, ještě bych si zatančila…

„Es, kam jdeš?“

„Jestli ještě trochu myslím, tak asi na parket to trochu rozjet!“ zařvala jsem na něj, nohy zakopávaly jedna o druhou, ale já i přes to chtěla jít tancovat.

„No tak, už máš dost, pojď už! Nemyslel jsem tu zítřejší práci jako úplně fiasko. No tak, musíš vystřízlivět!“ V té chvíli mi ruply nervy a všechen ten vztek a špatné vibrace, které se mi za ty dva dny nahromadily v těle, vybuchly na osobu, kterou jsem tak moc nechtěla ranit. Ale nevyšlo to…

„Nech mě být, sakra! Jak jsi sám kdysi říkal a radil mi, abych si nenechala kecat do života! A když se chci prostě ožrat a aspoň na chvilku se tak zbavit toho všeho, tak proč mě prostě nenecháš, hm?“ Motala jsem se kolem vlastní osy a prskala jedovatá slova všude kolem…

„Dobře, dobře, fajn,“ uvolněně pohodil ruce kolem těla, „tak jdeme tancovat.“ Rezignovaně, ale klidně mě podpíral a táhl k tanečnímu parketu, zatímco já mrskala všemi končetinami a zase mě ovládla hudba.

Jako by se kolem mě vytvořil opar, který mi zabraňoval vnímat skutečnost. Realitu, která mi teď byla úplně ukradená. Byla jsem jenom já, hudba, pití a lidé kolem mě. Bavila jsem se. Po příšerně dlouhé době jsem se konečně bavila. Jenom já a nikdo jiný. Žádné starosti, zodpovědnost, strach. Jenom já a zábava.

„Nazdar, krásko, pěkně to tady rozjíždíš, jak jsem si všiml,“ zašvitořil mi do ucha nějaký chlap, otočila jsem se. Byl docela pěkný, studánkově modré oči, hnědé vlasy a vypracovaná postava.  Ale na Carlislea neměl.

Sakra, nemysli na něj!

„Chceš to rozjet se mnou?“ mrkla jsem na něj – podle mě – svůdným pohledem a začala se před ním vlnit. Chlapec neváhal a přidal se. Tak jsme projeli několik písniček, nalepení na sobě, neznajíc jména toho druhého. Ale nevadilo mi to, nevadilo mi to, že jsem se v tu chvíli chovala jako děvka.

Což možná mělo…

„Nepůjdem si na chvilku sednout a něco vypít?“ navrhl mi neznámý při konci jedné z písní. Jako bych toho už dneska neměla dost, pomyslela jsem si.

„To zní fajn, jestli se k tomu baru dobelhám,“ zablekotala jsem, netušila jsem, jestli mě pochopil.

„Klidně ti pomůžu,“ zašeptal mi do ucha a chytl kolem pasu. Jede trochu rychle, ale v tu chvíli mi to opravdu nepilo krev ani žíly netrhalo.

„Es!“ Slyšela jsem někoho křičet mé jméno někde vzadu, ale nikoho jsem neviděla. Až po chvilce jsem rozeznala Mikea, jak se plíží ke mně.

„Už bys fakt měla jít, je půl čtvrté! Nenechám tě tady na pospas nějakým,“ dramaticky se odmlčel a podíval se na muže vedle mě, „úchylákům.“

„Cos to řekl?“ vyjel na něj můj společník – sakra, proč jsem se nezeptala na jméno?

„To, co jsem řekl…“

„Tak to odvoláš, ty…“ Už se napřahoval, že Mikeovi jednu vrazí, ale naštěstí jsem ještě stačila nějak zareagovat a ruku mu stáhnout dolů. Měřili se pohledy jako dva lvi a skoro až cenily zuby. Tak tohle nepůjde…

„Víš co, Mikeu? Máš pravdu, už bych to asi měla zabalit…“ rozešla jsem se k němu, ale nějak mě zklamaly nohy a svalila jsem se mu do náruče. Bože… Co se dneska ještě stane? Vypiju celý bar a sbalím DJ?

„Fajn, jdeme,“ rezignoval Mike a odtrhl naštvaný pohled od… Koho?

Mike shrábl naše věci z baru, zaplatil nemalý účet a vyšli jsme na sychravý vzduch. Uhodil mě do obličeje jako bič, dech se mi zadrhl, ale po chvilce už jsem vnímala jakž takž normálně – na opilého člověka.

„Víš, co mě sere úplně nejvíc? Všecko! Ty ani nevíš, jak to bolí, ty nevíš, jaké to je… A nejhorší na tom je, že je fakt hodnej, víš? Že je skoro dokonalej…“ Blekotala jsem o svých bolestech, Mike mě podpíral, abych vůbec někam došla.

„Jasně, jasně, chápu to…“ přikyvoval.

„Stejně už se jenom v koutu duše modlíš, abys už mě neměl na krku, co?“ Zasmál se, nechápu čemu…

„Musíš se naučit pít, víš… Já už nejsem začátečník, zlato, ale je pravda, že dnešní večer patřil tobě, ať už to s těma panákama nebo ten tanec. Prostě ses odvázala, je to dobře.“  To teda teprve dobře bude, když zítra ani nevstanu…

„Jsme tu,“ řekl a já si až teď uvědomila, že stojíme před mým bytem…

„Máš klíče?“

„Já nevím… Mám?“ začala jsem ohmatávat boky a hledat kabelku. Naštěstí Mike protočil oči a vytáhl mou kabelku, kterou celou dobu nesl.

„Díky Bohu…“ Začala jsem se v ní přehrabovat a po několika úmorných minutách jsem konečně v ruce svírala svazek klíčů. A teď ještě, který je od hlavního vchodu? Zkoušela jsem jeden po druhém, až tak na desátý pokus jsem trefila ten správný. Mike se pochechtával stranou a já konečně vrazila do budovy.

„Výtahem nejedu, ne a ne a ne.“ Pevně jsem se chytila zábradlí a začal můj životní výstup.

„Jeden schod, druhý schod, třetí schod, hups!“ A už jsem ležela na zemi v záchvatu smíchu, Mike na tom nebyl o moc líp. Vyjít takto dvě patra se nám zdálo nemožné, ale za několik minut jsme zdolali druhé poschodí a vztyčili vlajku na bodu našeho výstupu! Dobře, vlajku ne, jenom jsem upustila kabát, ale museli jsme to oslavit. Po dalším problému – otevření dveří – jsme vtrhli do mého bytu…

Nástěnné hodiny na stěně ukazovaly půl páté ráno.

„A sakra…“ zabručela jsem a Mike se v klidu natáhl na sedačku a dal si růžový polštářek pod hlavu.

„Ty dneska hodláš spát u mě?“ zeptala jsem se asi trochu blbě, když už skoro spal.

„Pokud ti to nevadííí,“ zívl a zakutal se pod deku, kterou jsem měla pohozenou přes pohovku.

„Hmm, tak to je super,“ napila jsem se vody, skopla boty a odešla do ložnice. Neobtěžovala jsem se ani s vysvlečením, prostě jsem sebou třískla o postel a ani nevím jak, víčka se začala zavírat…

Omlouvám se, že bylo přidávání tak nepravidelné, ale přijímačky jsou úspěšně za mnou, jsem přijatá, takže by to teď mělo být pravidelnější. Kapitola bude jednou za týden, vždy v sobotu nebo neděli. Snad se nezlobíte...

Chtěla bych vás poprosit o komentáře... Samozřejmě si ohromně cením těch vytrvalců, kteří jsou stále se mnou. A chtěla bych vás poprosit, jestli byste mohli dát 15 komentů? Zkusme to... ♥

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 13. kapitola: