Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 14. kapitola

06.05.2012 (20:15) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1762×

Skrz nepropustnou bránu snů, tvrdého spánku a hlavně kocoviny se ke mně dostávaly trhavé a hlavně nepříjemně štiplavé zvuky budíku. Teď jsem litovala toho, že na každý den v týdnu je budík nastavený na stejný čas a že jsem si ho včera nevypnula…

Hlava mi třeštila… Chtěla se rozbít na miliony kousků, mozek se škvařil a odmítal jakoukoliv práci. Celé tělo mě bolelo, představa o opuštění postele byla nerealizovatelná. Prvně jsem si ale musela uvědomit, že vůbec v té posteli jsem, nepamatovala jsem si skoro nic. Věděla jsem, že jsem včera hodně pila a tancovala s Mikem… A asi sakra hodně pila, jelikož další otřesy zamávaly mou hlavou, ale já se musela chtě nechtě zkusit posadit.

Svět se točil tam a zpět, střepy se shromažďovaly v mé hlavě a bušily do lebky a mozku. Jedna noha zpod peřiny, druhá noha zpod peřiny… A přistála jsem bosýma nohama na studenou podlahu.

Opatrně a tempem šneka jsem se pokusila zvednout z postele, první dojem se mi moc nelíbil. Místnost se mnou dělala salta a najednou jsem se div nemodlila, abych byla zpátky v posteli v poloze vleže – ve které jsem si myslela, že mi je dostatečně zle.

Pomalu jsem se přesunovala do obýváku spojeného s kuchyní, kde jsem měla v úmyslu si dát nějaký hodně silný prášek proti bolesti hlavy a pořádně to zapít, tentokrát čistou vodou z vodovodu.

Samozřejmě, že jsem už někdy předtím měla kocovinu, ale nikdy jsem po ní nemusela jít do práce. Pravda, s alkoholem jsem moc zkušeností neměla, ale do úplných začátečníků jsem se také nepočítala. Zkrátka jsem to nejspíš přehnala, ale vůbec si nedokážu představit více než osmihodinovou pracovní dobu. A s Carlislem na jednom podlaží. Sakra, na něho jsem si ani nevzpomněla!

Dobelhala jsem se do obýváku a do očí jsem dostala další ránu. Mike rozplácnutý na mém hebkém gauči, růžový polštář pod hlavou, jedna ruka na podlaze a roztomilé pochrupování. Do prčic, on zůstal u mě v bytě? Rozsvítilo se mi až po řádné chvilce, když jsem si vzpomněla na náš životní výstup po schodech a svalení nás obou na jednotlivé postele. Uf…

„Mikeu, dělej, musíme vstávat!“ začala jsem mu bušit do ramene, údery mé pěsti do jeho ramenní kosti přesně kopírovaly údery něčeho podobného v mé hlavě. Bože, jak dokážu pracovat? V tomto stavu bych nepoznala zlomeninu od rýmy…

Mike se po chvilce a po alespoň jednom boxovacím ringu s mou pěstí versus jeho ramenem začal probíral a nevypadal o moc líp než já – ještě jsem se neviděla v zrcadle, ale rozcuchané prameny vlasů, které mi bránily ve výhledu, mi dovedly docela přesně naznačit, jak bude vypadat zbytek obličeje.

„Halo, kovboji, musíme vstávat!“ hulákala jsem na celý byt, zatímco jsem nechala postavit vodu na dva pořádně velké hrnky kafe. Mezitím jsem vytáhla z poličky včerejší chleba a z lednice vzala máslo, šunku, sýr. Když jsem se ovšem znovu podívala na tu mrtvolu, co se válela v křečích na gauči, nějak jsem si nebyla jistá, jestli budeme mít o nějakou snídani vůbec zájem. Sama jsem byla jakž takž probraná, ale zase ne natolik střízlivá, abych měla chuť na jídlo.

„Kolik je hodin?“ zachraptěl Mike, který se pomalu dostával zpod peřiny.

„Asi půl osmé, nevím přesně.“

„Bože… Neříkej, že musíme jít do práce?“

„Bohužel nejspíš jo. Čí to byl nápad se jít pořádně ožrat a na druhý den jít do práce? Vždyť to byla sebevražda!“ zakřičela jsem na něj, protože jsem si dost nadávala za to, že jsem přistoupila na takovýto dětinský nápad. Dětinskost, nic jiného v tom nebylo. Touha po pomstě Carlisleovi… Co z toho teď budu mít, když mě uvidí takhle? Bude si myslet, že mě zlomil natolik, že se kvůli němu stanu nějakou nasávačkou. Kde jsem v tu chvíli nechala rozum? Nebudu vypadat jako sebevědomá dáma, ale jako urputná puberťačka, která si musí dokazovat, že co se týče alkoholu, není vůbec kdovíjak zkušená?

Zezadu se ke mně připlížil Mike, který taky sotva pletl nohama. Spustil ledovou vodu a strčil celou hlavu do dřezu. Proč mě to nenapadlo hned? Jdu do sprchy…

„Neutop se mi tu, dobře? Já jdu do sprchy, pak si oba dámě nějaký lék proti kocovině a nakráčíme do práce úplně v pohodě a střízliví,“ dávala jsem mu instrukce, ale při prudším pohybu hlavy mi zase v té mé kebuli zadunělo, takže se můj dokonalý plán o dokonalém vstupu na pracoviště jako v každý jiný den poněkud sypal.

„On už někdo vynalezl lék proti kocovině? Že ještě nejsem jeho pravidelným odběratelem,“ brblal Mike v době, kdy celý jeho obličej i hlava byly v mém dřezu. Mávla jsem nad ním rukou a zaplula jsem do prostorné koupelny a už jsem stála pod sprchou, tak moc jsem se těšila na ty osvěžující kapičky vody, které mě dostanou z oparu včerejšího alkoholu.

Pustila jsem si pěkně vlažnou vodu, tak akorát, a pořádně se až převoněla různými sprchovými gely a šampóny. Postupně se ze mě smívala ta špína včerejší noci, cítila jsem se o trochu líp, i když se to zatím nedalo přirovnat k normálu. Obalila jsem se osuškou, která byla příjemně hebká, a pořádně jsem se osušila. Natřela jsem se hydratačními krémy, které se dennodenně starají o mou vyschlou kůži… Nastartovala jsem fén a dala se do sušení vlasů.

Nadávala jsem si. Pořád a neustále. Jak jsem mohla být tak nezodpovědná? Tak blbá?

Ne, Esmé, uklidni se, prostě jsi to jenom přehnala, nic na tom není, uklidňovala jsem se v duchu, jak nejlépe to šlo.

Správně. Opila jsem se. No a co? Každému se to někdy stalo, kocovina není vymýcená nemoc!

Kartáčkem jsem pořádně drhla zuby, aby mi alkohol nebyl z úst cítit. Když už mi málem krvácely dásně, opláchla jsem zbytek obličeje a základní hygiena byla hotová…

Vrátila jsem se zpět do obýváku, na sobě jsem měla jenom lehký župan, kde seděl Mike zkroušeně u stolu a mačkal si intenzivně spánky, nejspíš ho to bolelo stejně jako mě.

„Jdu se obléct a najít nějaké ty prášky, dobře?“ oznámila jsem mu a už jsem klopýtala na druhou stranu bytu.

„Nech mě jenom umřít, ok?“ prosil mě Mike, já jsem se jenom smála.

„To sis nemyslel, že bych tě mohla takto zřídit, co? I když já na tom nejsem o moc líp, že…“

„To teda nejsi,“ ušklíbl se a v tu chvíli mu přistál jeden polštář na hlavě. Chlapec si dovoluje nějak moc, darebák. Kdoví, jestli mu s ranní kocovinou nepřibylo i trochu drzosti. Ale co, můžu říct, že jsme si včerejšek užili…

Rozevřela jsem skříň a do ruky uchopila první, co mi padlo do dlaně. Tričko s potiskem a černé kalhoty. Rychle jsem se do nich nasoukala, tričko přehodila přes hlavu, z mé šperkovnice vybrala malé stříbrné náušnice, náramek…

Zaběhla jsem zpět do koupelny k lékárničce a vytáhla odtud léky proti bolesti hlavy. Neexistovaly, bohužel, léky proti kocovině…

V obýváku seděl Mike u stolu a pomalu, opravdu velmi pomalu do sebe ládoval jeden ze dvou sladkých rohlíků a zapíjel to kávou.

„Tak co? Už je ti líp?“ zeptala jsem ho, protože už nevypadal  jako z filmu Mumie se vrací…

„Jo, už je mi líp, ale pořád mi dá zabrat jenom otevřít pusu, nedokážu si představovat, že bych měl celý den sedět v té tmavé místnosti a kontrolovat lidem zrak, vždyť usnu!“

„Tak to budeme dva.“

Sedli jsme si společně ke stolu a pomalu uždibovali pečivo a zapíjeli prášky kávou. Vražedná kombinace. Najednou se Mike prudce postavil, strčil do stolu a vylil svůj hrnek. Lekla jsem se, až jsem málem nadskočila ze židličky a měla jsem na mále udržet svůj hrnek v normální poloze.

„Proboha, co šílíš?“ zaskuhrala jsem, jelikož mi z toho zaskočilo a nemohla jsem chvilinku dýchat. Tyhle infarktové stavy by se měly zakázat.

„Vždyť ty nemáš svoje auto! Museli jsme ho nechat u toho klubu, protože by naše jízda asi moc nedopadla…“Chtěl pokračovat, ale skočila jsem mu do toho mým hysterickým nadáváním a zmatkováním.

„Sakra, já na to úplně zapomněla, do prčic! Klíčky mám někde v tašce, ale nemám auto, skvělý! Co když mi ho tam nějací chuligáni rozmlátili? Co potom?“ zmatkovala jsem, protože to auto mám fakt ráda, jsem jeden z velkých nadšenců stáje BMW.

„O to bych strach neměl, ten týpek u vchodu se o to postará, to se neboj. Ale je 8:45 a pochybuju, že pěšky do práce dojdeme za čtvrt hodiny.“ Hm, co mě dneska může ještě překvapit?

„Tak jo, jdeme. Já beru klíče a odpoledne tam zajdu, pak mi napíšeš adresu a-“

„Počkej, vždyť mám na sobě hadry, ve kterých smrdím jako výrobna bourbonu v Kentucky, tak tam přece nemůžu jít.“ Začal poletovat po pokoji, upravovat si vlasy ve skle skříní, typický gay.

„Nastříkej se nějakou mou voňavkou, nikomu to nepřijde divné. Teď nestíháš, co? Neměl ses tady topit pod kohoutkem, chytrolíne.“ Výsměch sice nebyl na místě, ale musela jsem se této situaci alespoň pousmát, protože vidět neupraveného Mike, který panikaří nad svým vzhledem, to se tak často nevidí.

„Tak honem si běž opláchnout obličej a pročísnout vlasy, já si zatím vezmu kabát a boty.“ Mike rychle odběhl a já trochu poklidila kuchyň. Hrnky jsem dala do dřezu, zbylé pečivo schovala a šla do malé chodby. Vzala jsem si kabátek, boty na podpatku a kabelku s důležitými věcmi. Pak už jsem jenom podupávala nohu a čekala na Mikea. Slyšela jsem proud vody dopadající na umyvadlo… Doufám, že mi nevypotřebuje celý gel na vlasy…

Konečně se objevil přede mnou, vypadal líp než před pár minutami. Displey mobilu hlásil 8:51, opravdu netuším, jak se nám podaří dostat se včas do práce. Do 9:00.

„Doufám, že máš někde v těch svých kalhotách schovanou vrtuli, protože opravdu nevím, jak se tam jinak dopravíme. Metro bude přecpané a za devět minut nemáme šanci to stihnout,“ říkala jsem mu mezitím, co si obouval boty.

„Tak cestou budeme vymýšlet výmluvy, i když jak to tak vidím, když tam přijdu v těchto hadrech, bude to všem jasné.“

„No tak, k tobě to teda už vážně nestihneme. V práci se stejně převlékneme do bílého.“ Viděla jsem, že Mike nebyl tak úplně ve své kůži bez sprchy a čistého oblečení, ale měla jsem problém ho probrat, natož čekat, až se uráčí osprchovat se. Myslím, že svižná chůze či běh by ho mohla probrat víc. Nebo naopak.

Zaklaply za námi dveře a my se vydali do ulic. Samozřejmě přeplněné ulice lidmi, kteří, stejně jako my, spěchají do práce.

„Tak… Užila sis to včera?“ zeptal se mě Mike, zatímco jsme scházeli do podzemí na metro.

„Jo, moc. Sice to ráno plné kocoviny se mi moc nelíbí, ale z toho, co si pamatuju, jsem si to užila.“ Do obličeje mi foukal studený vítr jako vždy tady pod zemí.

„A co ty a Carlisle?“ Nečekala jsem na takovou otázku, jelikož jsem na ni neznala odpověď. Nevěděla jsem, co si o něm myslet…

„Já… nevím. Nevím, co si o něm mám myslet. Přišel mi zábavný, milý, krásný, skoro až dokonalý. Ale pak přišlo jeho primářské křeslo a mě to prostě zranilo. I když tvrdil, že to tak nechtěl, tak kdyby mezi námi něco cítil, nepřijal by to.“ Možná jsem byla paličatá, ale tak jsem to prostě cítila.

„A nepřeháníš to trochu? Vždyť jste se znali pár dní, nebyli jste nějací mnohaletí partneři, on tu šanci mohl přijmout. Samozřejmě neříkám, že bys mu hned měla skočit kolem krku, ale možná bys tuto překážku mohla přesunout někde za tebe, vždyť je to jedno, kdo z vás dvou bude primářem, když budete spolu. Myslím, že bys mu měla dát šanci, protože je to děsně sexy chlap, ale přitom hodný… Neříkám, že bys mu měla dát šanci hned teď, ale ještě bys ho neměla zavrhovat.“

Mike mi nasadil brouka do hlavy, takže když sebou metro škublo, ani jsem to nezaregistrovala. Přemýšlela jsem. V něčem měl pravdu, určitě. Neměli jsme si tak blízko, abych tak vyváděla. Ale jenom tak si ho k sobě nepustím. Nejlepším řešením mi tudíž připadá čas… 

Tohle byla zatím nejdelší kapitola, tak doufám, že jste si ji užili. Týdenní přidávání mi vyhovuje, můžu si to víc promyslet, tak snad vám to moc nevadí. 

Zdá se mi, že se nám to nějak moc táhne, takže příští kapitola bude ještě z tohoto dne v nemocnici a pak už se trošku posuneme v čase. 

Těším se na vaše komentáře, kterými mě podporujete a s kterými to zvládám líp. Opravdu vám děkuju, bez vás by to nešlo a nepůjde... ♥

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 14. kapitola: