Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 3. kapitola

14.03.2012 (21:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2106×

Do nosu mě praštil pravý zimní vzduch. Chladný, ostrý, pichlavý. Z úst mi začaly vycházet obláčky oxidu uhličitého, tak teplé oproti okolnímu mrazu. Třela jsem si zkřehlé dlaně a snažila se zahnat slzy vzniklé z toho silného větru.

Na vrchní terase, která ale vypadala jako střecha – tak vysoko byla, už všichni byli a hypnotizovali černou oblohu s měsícem ve středu.

Bylo pár minut před dvanáctou, za chvíli oblohu zaplaví barevná změť ohňostrojů, petard a lampiónků. Přiblížila jsem se k zábradlí, abych byla co nejblíž oné podívané, a v klidu se o dřevěné šprušle zábradlí opřela, i když mi zima vibrovala skrz všechny svaly. Ani ten nový kabát nepomáhal, sakra! A to mi prodavačka naslibovala teploučké objetí tohoto skvostného kabátku. Kecy!

„Tady máš, abys nám nezmrzla,“ ozval se za mnou hlas a kolem krku se mi ovinula pruhovaná šála. Byl to Carlisle…

„Děkuju,“ odpověděla jsem s úsměvem a obmotala si šál pevněji kolem jinak holého krku. Vdechla jsem do sebe tu krásnou vůni. Voněl jím… Tudíž božsky.

Přiložil si své ruce k těm mým a já začala uvažovat o tom, co mě k němu tak strašně táhne.

Byl až ďábelsky krásný – i když jeho vizáž připomíná anděla. Jeho oči, blyštivý úsměv, sametový hlas a mistrovské tělo ve mně vzbuzovalo pocity dosud nepoznané – tak intenzivní. Jako bych ho znala celý život, jako bych s ním jeho život na Aljašce žila, jako bych s ním cítila tu bolest a samotu poté, co opustil svůj rodný kraj. Divné toto cítit. Třeba může být nějaký sňatkový podvodník, vydřiduch…

Ale srdci neporučíš.

Na druhou stranu, třeba je zadaný… Snubní prsten nemá, to byla první věc, kterou jsem si ověřila. Z jeho vyprávění o všem možném jsem taky nepochytila žádnou zmínku o jeho paní – a to jsem ho přebedlivě poslouchala.

Ale měl by zájem o mě? O obyčejnou ženu s oblibou své doktorské práce, mezi jejíž záliby patří pouze pomoc druhým, občasné vycházky a staré filmy z kdoví kdy?

Pravda, ne moc přesvědčivý popis.

*

Reflexy zareagovaly okamžitě po vypuknutí prvních ohňostrojů, myšlenky a úvahy o muži stojícím vedle mě jsem musela vypustit z hlavy – prozatím. Na černém plášti noci se rozzářily všechny možné barvy spektra. Petardy pleskaly, bouchaly a zářily ze všech světových stran a i mě to ohromilo – i když tyto malé rakety nemusím…

„Šťastný Nový rok!“ slyšela jsem za sebou výkřiky všech účastníků a taky jsem zamumlala tato slova. Chtěla jsem odejít od zábradlí a všem popřát všechno nej do nového roku, ale Carlisle mě předčil.

„Šťastný Nový rok, Esmé!“ podržel mou ruku v té své a já už zase nevěděla, čí jsem. Ten jeho pohled… Chtěla jsem mu popřát to samé, ale pak mi vtiskl polibek. Vím, že to byl takový ten přací polibek, ale pro mě znamenal hodně. Jeho studené rty se na okamžik setkaly s těmi mými, úplně mě to roztřepalo. Byl tak blízko, mohla jsem si ho přitáhnout blíž a už ho nepustit… Ale za milisekundu se od mých rtů odpoutal. Škoda…

Proto jsem zamumlala jakési tiché Tobě taky a sledovala jeho záda mizící v davu.

Znám ho pár hodin a už ho chci líbat.

Mysli, Esmé, jsi primářkou chirurgie, nesmíš být tak nezodpovědná a zabouchnout se do prvního chlapa, který bude tvým kolegou! nadávala jsem si v duchu a dávala si morální přednášky.

 Pak jsem se nějak zamotala do kruhu přátel, vzájemně jsme si přáli všechno nej do nového roku, mnoho pracovních úspěchů, zdraví, štěstí, pohody a lásky. A já si uvědomila, že všechno nedostanu hned teď, na to nejlepší se přece musí čekat…

 *

Promrzlé ruce jsem si ohřívala na radiátoru, na terase mi vážně prokřehlo celé tělo, stále jsem byla zabalená v kabátu. Po nějaké chvilce se mi cit do prstů začal vracet a už mi bylo i horko. Začala jsem rozepínat knoflíčky kabátu a narazila na šálu. Musím ji vrátit Carlisleovi, měla bych ho najít…

Pohledem jsem prohledala konferenční místnost, někteří popíjeli u baru, jiní byli u stolů, další tancovali na provizorním parketu, zkrátka zábava se rozjela naplno a nikdo nevypadal, že by chtěl jít domů.

Carlisle seděl u našeho stolu společně s Mikem, vykládali si snad nějaké historky… Rozešla jsem se k nim, teď už jenom v šatech a s šálem v ruce. Chtěla jsem, aby má chůze vypadala alespoň z poloviny tak ladně a přirozeně jako Carlisleova. Nemožné splnit.

Oba se na mě otočili a oba se kouzelně usmáli. Samozřejmě tušíte, čí úsměv se mi líbil víc.

„Zdravím, primářko, jdeš s námi na kus řeči? Jsme potěšeni už jenom tvou přítomností. A už jsem ti řekl, jak ti tyto šatky sluší? Jsi v nich něco mezi Britney Spears a Jennifer Lopez, i když ty samozřejmě nemáš zadek velký jako půlku Afriky,“ smál se svému vlastnímu teplému vtipu mírně přiopilý Mike.

„Jasně, Mikeu. Jdu tohle vrátit, děkuju moc za záchranu před tím strašlivým mrazem,“ podala jsem Carlisleovi jeho šál a zároveň si přisedla k nim…

„Není zač, Esmé, přece bych tě nenechal mrznout.“ Líbilo se mi, jak něžně a s grácií vyslovoval moje jméno.

„Myslím, že musím na záchod.“ A už jsem viděla jenom Mikeova záda… Moc alkoholu se zkrátka nevyplácí.

„Doufám, že mi taky hned neutečeš v záchvatu zvracení,“ řekl Carlisle.

„Ne, neboj se, nejsem ten typ, co by byl pověstný zálibou v alkoholu.“ I když Mike taky ne, byl v pohodě, ty jeho vtipy mě jednoduše dostávaly. A taky to, že o módě a showbyznysu toho věděl mnohem víc než já.

„To je fajn, taky moc nepiju. Nevěděl jsem, že jsi primářka. Zmínila ses, že pracuješ na chirurgii, ale že až primářka… Určitě jsi výborná. A co budeš dělat zítra?“ zeptal se mě a já hnedka uvažovala, jestli je to třeba pozvání na rande…

„Ano, primářkou jsem teprve dva měsíce, všichni to nafukují… No, je Nový rok, takže se asi budu rozvalovat na sedačce, zavolám mámě do Washingtonu, podívám se na filmy a budu vyspávat toto ponocování.“ Sdělila jsem mu svůj valně nabitý program na zítřek…

„Takže by sis mohla vynahradit trochu času na nějakou akci se mnou? Šli bychom třeba do nějaké čínské restaurace nebo italské nebo na procházku…  Nevím, zatím Seattle moc neznám, jsem tu krátce. Třeba bys mi mohla ukázat nějaká zajímavá místa. Zkrátka bych s tebou moc rád někde šel.“ Tak to byla rána jako z děla. Byla jsem tak trochu mimo, známe se chvilku a on už mě zve na rande… Ne že by mi zamýšlení nad odpovědí zabralo mnoho času. Odpověděla jsem skoro ihned.

„Ráda půjdu, znám skvělé místa. I když je Nový rok, někteří blázni mají své krámky otevřené, naštěstí pro nás. Někteří si myslí, že Seattle je betonová džungle, taky jsem si to myslela, když jsem tady před lety přišla studovat. Byla jsem tady sama, rodiče žijí ve Washingtonu, tudíž úplně na jiném konci Ameriky, a já jsem byla osamělá. Pak jsme se ale s holkami s univerzity trochu otrkaly a začaly jsme Seattle prozkoumávat. Není tak špatný, je to můj druhý domov…“

„ A proč jsi vlastně s Washingtonu odešla? Slyšel jsem, že je to pěkné město a čisté.“

„V Seattlu byla v té době jedna z nejlepších lékařských univerzit ve Státech a já se chtěla stát doktorkou už od dětství, a tak jsem si řekla, že půjdu sem. Potřebovala jsem se osamostatnit, a i když jsem si uvědomovala, že Seattle je tak strašně daleko od rodiny, stejně jsem to riskla. A vím, že se to vyplatilo. Nechtěla jsem skončit navěky na krku rodičům, chtěla jsem si sama vybudovat pověst a místo ve společnosti, ne za pomoci rodičů.“ Vysvětlila jsem můj příběh osamostatnění a rozletu z rodinného hnízda. Vlastně jsme si byli podobní. On odešel z milované Aljašky za prací, já z Washingtonu za vlastním životem, ničím a nikým neovlivněným. Oba jsme tady chtěli najít něco jiného…

„Chápu, každý musí někdy opustit rodinu a začít si hledat tu svoji, v tom s tebou naprosto souhlasím.“ Mrkla jsem na mobil, který blikal 1:45. Měla bych jít, jinak budu zítra vypadat jako mrtvola.

„Promiň, Carlisle, asi půjdu, je pozdě, a jestli spolu máme zítra někam jít, mohla bych se do té schůzky alespoň probrat.“ Zasmál se mým zbytečným starostem a pomohl mi do kabátu.

„Mně by ses líbila i ospalá a neučesaná,“ zašeptal mi do ucha a kolem krku mi obvázal svůj šál, dnes už podruhé. Začervenala jsem se a po páteři mi přejel podivný mráz.  Zasněně jsem se usmívala.

„Nemusíš mě zase zachraňovat, zavolám si taxíka, nechci riskovat, že mě chytí ovlivněnou alkoholem za volantem,“ zamlouvala jsem naprosto nesmyslně jeho galantnost, ale opravdu bych byla venku jenom chvíli.

„Já vím. Tohle je přece záminka, abych tě zítra v devět mohl vyzvednout,“ usmál se uličnicky. Tak tohle je opravdu jako z filmu…

„V tom případě si ten šál ráda půjčím. Bydlím na Bakelly Street, pokud sis to už nevyhledal v mých záznamech.“

„Našel bych tě kdekoliv, Esmé. Dobrou noc,“ zašeptal a za mnou se pomalu zavíraly dveře od výtahu. Měla jsem co dělat, abych tu jízdu přežila, o mém strachu z výtahů jsem se před Carlislem nezmínila. Ale byla jsem šťastná, moc šťastná… A jako každá žena jsem se začala v hlavě prohrabovat mým šatníkem.

Zlatíčka, nečekala jsem, že se u druhé kapitoly sejdeme v tak hojném počtu, a to v počtu sedmnácti komentářů, překvapili jste mě, opravdu! ♥

Takže tato kapitola je věnována všem, opravdu všem, kteří komentovali minulé kapitoly. Nechci tady vypisovat všechny lidičky, kteří mě v psaní komentáři popohnali, to si nechávám až na závěrečné děkovačky povídky. :D :) 

Takže děkuju za vaše předchozí názory a těším se na vyjádření k této kapitole, snad se alespoň trochu líbila. :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 3. kapitola: