Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci se stěhovat 1. kapitola

01.09.2010 (15:30) • LenicQa1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1141×

Ahoj, jmenuji se Bára a bydlím v Los Angeles. Byl krásný, teplý večer a já se šla projít kolem řeky. Voda byla velmi příjemná, tak jsem si řekla, že se v ní vykoupu. Svlékla jsem se a vlezla do ní. Po pěkném osvěžení, jsem se chtěla jít usušit. Můj pohled ale odešel k dívkám, které byly na druhé straně břehu. Byla jsem už na odchodu, ale ještě jednou jsem se podívala na druhý břeh, jestli tam jsou ty dívky. Nebyly tam. Asi už odešly. Otočila se a vydala se zpět do města. Náhle jsem uslyšela výkřik. Výkřik se ozval z druhé strany břehu. Řekla jsem si, že jedna z těch dvou dívek se lekla a vykřikla. Od toho dne se ale něco změnilo. Nevěděla jsem co přesně, ale něco ano.
O týden později bylo zase krásně, tak jsem se chtěla jít vykoupat zase k řece. Na to, co tam leželo, asi do smrti nezapomenu. Přede mnou ležela ta dívka, kterou jsem spatřila na druhém břehu minulý týden.
Byla bílá jako křída a rty měla modré. Její tělo leželo v nepřirozené poloze. Smrdělo rozkladem a vajíčky much. Bylo mi na zvracení, ale vydržela jsem to. Raději jsem odtamtud odešla a přemýšlela, jestli to mám někomu říci. Rozhodla jsem, že si to nechám pro sebe. Celý zbytek dne jsem musela myslet na tu dívku a co se jí mohlo stát. U večeře jsem nemyslela na nic jiného. Vlastně na nic jiného myslet ani nešlo.

„Co ti dneska je,“ zeptal se táta.

„Nic, co by mělo být.“

„Nevím, jsi nějaká dneska moc tichá. Přišla jsi z venku a pořád nad něčím přemýšlíš. Stalo se něco?“

„Ne, co by se mělo stát? A kde je vůbec máma?“

„Je v práci a já budu muset jít taky. Uvidíme se ráno. Ahoj, zlato.“

„Ahoj, tati.“

Mamka a taťka pracují jako doktoři, a tak jsou pryč skoro pořád.
Umyla jsem nádobí od večeře a šla se umýt.

Koupel mi dělala velmi dobře. Teplá voda. To bylo moje.
Vzala jsem si pyžamo a zalehla do postele. Dneska toho na mě bylo moc.

Během chvilky jsem usnula.
Ráno mě probudily sluneční paprsky. Bylo celkem brzo. Teprve půl sedmé ráno. No co, řekla jsem si. Táta a máma, už vzhůru budou. A taky že jo.
Udělala jsem ranní hygienu, hodila na sebe tričko, kraťasy a svoje oblíbené boty na podpatku. No co. Bylo mi už šestnáct. Sešla jsem dolů a neuniklo mi, že všechno je zabalené v krabicích a nábytek je v nějakém obalu.

„Mami?“ zavolala jsem.

„Ano, Báro?“ Slyšela jsem maminčin hlas z kuchyně.

Okamžitě jsem se za ní vydala.

„Co se to tu děje?“

„Stěhujeme se.“

Její slova mě zarazila natolik, že jsem se nezmohla na nic jiného, než na „aha“.
„Kam se stěhujeme?“

„Do Itálie. Neboj bude se ti tam líbit“, řekla líbezným hlasem a odešla nahoru zabalit zbytek věcí v jejím pokoji.
„Měla by sis jít zabalit, zlatíčko. Stěhujeme se už pozítří“ řekla a zavřela za sebou dveře od jejího pokoje.

Dole jsem zůstala jenom já a zabalené věci v krabicích nebo v obalu.

„Takže se stěhujeme,“ řekla jsem a loudala se k lednici pro mléko.

Vytáhla jsem misku a nasypala do ní cereálie a mléko. Moje obvyklá snídaně. Přemýšlela jsem, kam se asi stěhujeme. Tedy do jakého města se stěhujeme. Nebo na vesnici. Mělo jsem tolik otázek, na které bych tak ráda našla odpověď. Bohužel tu nebyl nikdo, kdo by mi je zodpověděl. Táta byl ještě v práci a mamka balila věci nahoře a já ji nechtěla rušit. Největší otázka, která byla v mojí hlavě, mi nedala přemýšlet nad ničím jiným. Vím, je to asi blbá otázka, ale co když tam nebudou obchody nebo lesy? Byla jenom jediná možnost, jak tu zůstat a to byla ta, že musím mamku s taťkou přesvědčit, abychom tu zůstali.

Fajn, až přijde táta domů, tak si s nimi u večeře popovídám.
Snědla jsem a misku, dala do dřezu a nalila do ní trochu vody.

Napsala jsem mamce vzkaz.

Šla jsem se projít. Přijdu do 17:00. Ahoj. Bára

Fajn. Takže teď můžu jít se projít a přemýšlet. Šla jsem na své oblíbené místo k vodě. Nikam jinam nechodím, ale nejlepší je, že o tomto místě nikdo neví. Byla jsem skoro na místě, když jsem si vzpomněla na tu mrtvou dívku. Bylo mi jí líto. Dodala jsem si odvahy a vydala se k mému místu.
Jak se jsem předpokládala. Dívka tam už nebyla. A ještě aby byla. Vrah ji určitě odnesl pryč. Za mnou zašustilo křoví. Otočila jsem se a spatřila druhou dívku, kterou jsem viděla s tou mrtvou.

„Ahoj,“ řekla a usmála se. Udělala váhavý krok ke mně.

„Ahoj, odpověděla jsem a taky udělala krok k ní.

Přibližovali jsme se k sobě, ale nic neříkali.

„Jmenuji se Serena a ty jsi?“ zeptala se.

„Ahoj, promiň jsem Bára.“

„Chodíš sem často, Báro?“

„Ano, je to moje oblíbené místo a ty?“

„Ne, jsem tu poprvé. Tedy na této straně břehu. Na druhou stranu chodím každý den. Několikrát jsem tě tu viděla, Báro.“

Pokaždé, když řekla mé jméno, mě zamrazilo v zádech.

„Ano. Taky jsem tě párkrát viděla na druhém břehu, Sereno. Zrovna někdy před týdnem s tvojí kamarádkou.“

„Ano, byla jsem tu s ní, ale není to moje kamarádka. Jmenovala se Angels.“

„Jmenovala,“ řekla jsem. Přemýšlela jsme, jestli jí mám říci, že je mrtvá, nebo ne.
Rozhodla jsem se, že ano.

„Víš ona je...“ Nedopověděla jsem to, protože mě přerušila.

„Je mrtvá. Já vím, ale jak je možné, že to víš ty?“

„Včera jsem tu byla a ona tady ležela a byla modrá. Je mi to líto.“

„Nemusí. Jak jsem řekla. Nebyli jsme kamarádky. A já ani nechtěla abychom byli kamarádky.“

„Proč?“ vypadlo ze mě a ona se na mě zlostně podívala.

„Do toho ti nic nen,í“ zařvala na mě, až jsem se otřásla. A vůbec proč se s takovou chudinkou jako jseš ty vůbec vybavuju.

„Nemusíš na mě hned řvát,“ řekla jsem uraženě a otočila jsem se zpět k vodě.

„Nemusím, ale chci chápeš?“ řekla trochu tišším hlasem, ale pořád se na mě zlostně dívala. „Už musím jít,“ řekla. Otočila se a bez pozdravu odešla zpátky do lesa.

Zůstala jsem tam jenom já a řeka. Za tu dobu, co jsem byla zabraná do hovoru, jsem si ani neuvědomila, že se obloha zatáhla a že každou chvíli začne pršet. No co, tak zmoknu. Nejsem z cukru. Sedla jsem si na pařez a poslouchala šumění lesa a hučení vody. Bylo tu nádherně. Ticho a klid. Nikdo mě tu nerušil. Vstala jsem a odcházela loudavým krokem zpět domů.

Cestou na mě spadlo pár kapek deště, ale nepršelo. Spíš jenom poprchávalo, ale obloha byla pořád tmavě zatažená. Vzduch byl dusný a všechno napovídalo tomu, že bude dnes bouřka. Miluji bouřku. Otevřela jsem dveře do chodby a ucítila smažený řízek. Moje nejoblíbenější jídlo. Mňam.

„Jsem doma, mami“ řekla jsem a šla do kuchyně.

„Kde jsi byla?“ zařvala na mě. „Odejdeš a necháš tady jenom vzkaz a to nemáš ani sbaleno.“

„Promiň.“

„Jdi si umýt ruce a převléknout se.“

„Ano mami, už jdu. Táta je už doma?“ zavolala jsem z koupelny.

„Ano. Je ve své pracovně a balí. Za chvíli přijde dolů. Nechoď tam za ním, prosím. Chce být sám.“

„Dobře nepůjdu tam. Půjdu se převléknout.“

Šla jsem do pokoje, hodila na sebe nějaké triko, tepláky a pantofle.
Seběhla jsem do kuchyně. Táta s mámou tam na mě už čekali.
Máma se usmívala, asi ji to už přešlo.

Ahoj, tati.“

„Ahoj, zlatíčko,“ řekl a usmál se. Jak jsi se dneska měla?

„Jo dobře, byla jsem se projít.“

„To je fajn, ale i když se stěhujeme pryč, tak nechoď nikam moc k lesu.“

„Proč?“ zeptala jsem se s lhostejností.

„Včera tam našli u vody nějakou dívku. Byla mrtvá. Někdo ji uškrtil a potom znásilnil.“

„Aha,“ řekla jsem. Byla jsem si na 100% jistá, že to byla ta mrtvá dívka, kterou jsem viděla včera já, ale neřekla jsem mu to.

„Mami?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano, Baru?“

„Já se nechci stěhovat,“ vybalila jsem to na ni a na tátu.
„Chci zůstat tady. Nemůžu tady nechat všechny svoje kamarády.“

„Báro,“ řekla máma. Měli bychom jí to říct Davide.

David je můj táta a máma je Susan.

„Máš pravdu, Susan. Víš, Baru, mi dostali daleko lepší peníze v Itálii než-li tady. Budeme mít veliký dům s obrovskou zahradou a houpací sítí, kterou jsi vždycky chtěla. Najdeš si jiné kamarády. Budeš chodit na soukromou školu. Budeš moc začít nový život. A navíc jsme tady já a mamka dostali vyhazov.“ Smutně se na mě smívali.

„Je nám to líto, ale není jiná možnost a navíc jsme tu práci už vzali,“ řekla máma.

„Dobře, zítra si sbalím věci,“ řekla jsem a odešla k sobě do pokoje.

Shodila jsem ze sebe oblečení a šla si napustit horkou vanu. Lehla si do ní a zavřela oči. Nejspíše jsem usnula, jelikož jsem se probudila a byla už všude tma a voda byla studená. Rychle jsem se usušila hodila na sebe pyžamo a zalehla do postele. I když jsou dny velmi teplé, noci jsou tady velmi studené. Zabalila jsem se do deky, zavřela oči a usnula.

Ráno na mě dopadly sluneční paprsky tak jako každý den. Už jsem si na to zvykla. Vyčistila jsem si zuby a utíkala dolů na snídani. Bylo ticho. Máma a táta ještě asi spali. Potichu jsem si otevřela ledničku a vyndala mléko. Stejně jako každý den. Vzala misku, nasypala cereálie a nalila mléko. Snídani jsem si vzala do pokoje. Zapnula jsem si notebook a jedla snídani. Dojedla jsem poslední sousto a zapnula internet.

Měla jsem chuť zahrát si nějakou hru, a tak jsem si pustila 101 Dalmatinů, které jsem dostala před šesti lety k Vánocům. Vím, je mi už šestnáct, ale ta hra je moje oblíbená. Sice jsem ji už asi tisíckrát dohrála, ale pořád mě bavila. Bylo teprve půl osmé, tak jsem si řekla, že začnu balit, až se táta s mámou vzbudí. V 9:05 jsem notebook vypnula a šla se podívat, jestli jsou už vzhůru. Bylo pořád to samé ticho jako ráno. Vešla jsem do kuchyně. Na ledničce byl vzkaz.

Baruško, jeli jsme zařídit něco ohledně toho stěhování a vrátíme se kolem 17:00. K obědu si ohřej špagety s kečupem a zabal si věci. Máme tě moc rádi.
Máma a táta.

Fajn. Vrátila jsem se zpět do pokoje a pustila CD od Avril Lavigne.

Když jsem poslouchala písničky, čas mi vždycky rychleji utíkal.
Začala jsem s oblečením. Vytáhla obrovský kufr a dala do něj všechno své oblečení. Bohužel se tam nevešlo, tak jsem musela vyndat další mega kufr.

Při uklízení jsem našla spoustu věcí, které jsem ztratila.
Například deník který jsem dostala před čtyřmi roky. Byl prázdný. Nepíšu si deník. Nebaví mě to. Když jsem skončila se zabalováním věcí, bylo něco kolem půl jedné.

Byla jsem všude zpocená a smrděla jsem potem. Řekla jsem si, že se půjdu vykoupat. Po krásné koupeli jsem se převlékla do čistého a šla dolů si ohřát špagety. Měla jsem veliký hlad.

Nandala jsem si je a šla si zapnout televizi. Hrozně rychle to odpoledne uteklo, a tak netrvalo dlouho a já uslyšela před domem zaparkovat auto.

Autor: LenicQa1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci se stěhovat 1. kapitola: