Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci tě ztratit - 4. kapitolka

15.11.2010 (09:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3815×

Sejdeme se po... škole

Jasper Cullen:

Bella již konečně mluvila. Každé její slovo, každá její hláska nás hřála u srdce neuvěřitelnou silou. Nedokázal bych slovy popsat všechny pocity, které mě obklopovaly. Byla tu láska a vášeň mezi Emmettem a Rosalie. Láska a porozumění mezi Esme a Carlislem. Láska a souznění mezi mnou a Alicí, avšak to, co jsem cítil mezi Edwardem a Bellou, jsem nebyl schopný popsat. Nebyla to vášeň, ale zároveň byla. Bylo to porozumění, ale zároveň velké nedorozumění. Nebylo to souznění, ale i přesto to bylo souznění, a láska? Ano, byla tu láska, ale ne láska mezi sourozenci, avšak ani životní láska. Byla to láska, ale nedokázal jsem popsat druh, ani sílu lásky. Já sem jsem se v tom začínal ztrácet, a přitom mám pro rozeznání citů nadání, ale oni dva se v tom vyznali dokonale.

Život v našem domě dál probíhal velmi poklidně až do dne, který jsme všichni plně prožívali. Bella půjde do školy a poprvé za celou dobu, co je u nás, i mezi lidi. Všichni jsme to prožívali. My jsme zde měli poprvé nastoupit do školy, ale pro nás to byla rutinní záležitost, bohužel pro Bellu to byla úplná novinka. Celý večer předtím proležela v posteli a proplakala. Nepustila k sobě do pokoje nikoho kromě Edwarda a Esme, jinak jsme tam nikdo nesměl. Nikdo jsme však ani neměli srdce na to, abychom ji mohli poslouchat, takže jsme radši vyrazili na poslední prázdninový lov.

Esme Cullenová:

Všichni vyrazili na poslední lov, před začátkem jejich školního roku, tedy všichni kromě Edwarda, který byl s Bellou zavřený v jejím pokoji a pokoušel se ji uklidnit. Já jsem se posadila v obývacím pokoji na sedačku a jen naslouchala tomu, co se děje nahoře u Belly v pokoji.

„Já… tam ale… nechci!“ vzlykala Bella a hlasitě štkala, aniž by byla schopná zastavit se.

„No tak, Bells, neplakej. Půjdeš hezky do školy a až ti skončí, tak já tě vyzvednu a budeš mi vyprávět, co se tam dělo a kolik máš kamarádů a jaká je paní učitelka, ano?“ navrhoval Edward a já doufala, že ji tím uklidní, avšak vzápětí jsem poznala, že to nezabralo.

„Ne! Já… tam prostě nechci! Já… chci být radši doma… s mámou… a tebou… a prostě všemi,“ vzlykala dál. Edward jí to začal vše znovu vysvětlovat, ale to už jsem je přestala vnímat. Byla jsem totiž překvapená Bellinými slovy.

S mámou… s mámou… ona chce být doma s mámou… tím jako myslela mě? Nebo tím myslela René? Koho tím myslela? Vždyť ví, že je René mrtvá, musela tím teda myslet mě? Považuje mě za svou matku? Sice se mi ta myšlenka líbí, ale musí si pamatovat, kdo je její matka, a tou já nejsem. Miluji ji, miluji ji jako svou vlastní dceru, ale není mou vlastní dcerou, ani já nejsem její pravou matkou. Musí si to pamatovat. Prostě si musí pamatovat, že René Swanová byla její matka.

Zamyšleně jsem seděla na sedačce, že jsem si ani nevšimla, kdy se Edward ke mně připojil v obývacím pokoji. Posadil se ke mně na sedačku a jen tak hleděl před sebe.

„Slyšela jsi to, že?“ zeptal se mě a já s sebou jen neznatelně trhla.

Co myslíš? zeptala jsem se jej v myšlenkách.

„To jak tě nazvala, slyšela jsi to. Ona tě prosta tak bere. Ví, že René byla její matkou, ale tebe bere, jako svou matku náhradní, jako matku adoptivní, proto jí jednou za čas ujede to oslovení,“ pokoušel se mi to vysvětlit a pomoci od mých chmurných myšlenek. Já jsem prostě jen nechtěla, aby na René zapomněla, musí si pamatovat, že René prostě je, byla a bude její matkou, ať se děje, co se děje.

„Neboj se, ona si to velice dobře uvědomuje. Není na tom nic špatného, mami,“ šeptl a vzal mě něžně za ruku. Lehce jsem se na něj pousmála a dál se ubírala ve svých myšlenkách, které jsem pro tentokrát začala směřovat směrem k příštímu dni, kterým byl Bellin nástup do školy. Seděli jsme tam spolu bez jediného slova až do rána. Jedinou společnost nám dělala Edwardova hra na klavír, která se tiše rozeznívala celým domem.

Ostatní se k nám k ránu připojili a společně jsme všichni čekali, až nastane ten správný čas, kdy ji budeme muset jít vzbudit. Nechtěla jsem narušit Belliny sny a tak jsem ji nechala spát déle, než jsem původně plánovala a čas jsem mezitím využila k přípravě snídaně. Ostatní se též nějak zabavili. Emmett s Rosalie zmizeli ve své ložnici a já jim v duchu nadávala a doufala, že Bellu nevzbudí. Carlisle s Jasperem se dívali na ranní zprávy, aneb téměř jejich každodenní rituál. Alice si prohlížela módní časopisy a tiše si stěžovala na návrháře, co by sama změnila a Edward stále hrál na klavír. Střídal jednu melodii za druhou. Vždy něco starého, avšak přidával i nové melodie, které jsem ještě neslyšela.

Když jsem pro Bellu připravila snídani, tak jsem šla do jejího pokoje, abych ji vzbudila. Tiše jsem vklouzla dovnitř a již ode dveří jsem pozorovala toho malého andílka, který ležel zkroucený ve své posteli. Sedla jsem si na okraj její postele a pohladila ji po tvářičce.

„Bells, vstávej, půjdeš do školy,“ mluvila jsem na ni tiše, abych ji nevystrašila. Každý den, co jsme se jí ujali, jsem čekala, že si pořádně uvědomí, kdo jsme, a uteče od nás. Bála jsem se, že jednoho dne, kdy ji necháme na chvilku doma samotnou a poté se vrátíme zpátky, tu již nebude. Zatím se to ještě nestalo a doufám, že nestane, ale člověk nikdy neví. Stát se může cokoli.

„Já tam ale nechci,“ zaskřehotala a otočila se na druhý bok ke mně zády.

„Ale no tak, Bells, škola není nic hrozného a nebudeš tam dlouho. Než si uvědomíš, že tam jsi, tak už půjdete zase domů a já na tebe budu čekat před školou, dobrá?“ pokoušela jsem se jí domluvit a vypadalo to, že i úspěšně, protože Bella vstala z postele a mířila si to do koupelny.

„Až se umyješ, tak máš v kuchyni snídani, ano?“ zavolala jsem ještě na ni a odpovědí mi bylo jen tiché zamručení. Ustlala jsem jí tedy mezitím postel a do pokoje vtančila Alice, která se hned vrhla na její šatnu. Jakmile jsem vyšla z pokoje, tak jsem se téměř srazila s Edwardem, který stál za dveřmi opřený o zeď.

„Promiň,“ omluvil se a já se na něj jen usmála a pokračovala dál v cestě.

Bella Swanová Cullenová:

Dnes jdu poprvé do školy a vůbec se mi tam nechce. Co tam budu dělat, když tam nebude Edward, abych si s ním povídala, ani Alice a Rose, abych si s nimi hrála na princeznu, dokonce ani Emmett, nebo Jasper aby se mnou hráli hry na televizi, dokonce ani Carlisle s Esme, aby mi třeba četli, nebo se pokoušeli naučit mě psát, číst, počítat a spoustu dalších věcí, které se teď budu muset učit ve škole. Ve které mě to nebude bavit, protože tam bude spousta cizích lidí a já budu muset pořád myslet na to, abych tam nikomu neřekla, že moje rodina je plná upírů a že vlastně vůbec nejsou mí příbuzní. Protože moje maminka s tatínkem jsou tam nahoře a pořád se na mě dívají, jak mi to pořád říkal Edward. Vždycky mi říkal, že nikdy nebudu sama, protože vždy se na mě budou ze shora dívat a chránit mě. Říkal, že i v té nejhorší chvíli nade mnou vždy budou bdít a že se mi nikdy nic nestane, že on sám to nedovolí.

Mám ho ráda, je to ten nejlepší brácha, kterého jsem kdy mohla mít. Celá tahle rodina je skvělé, ale chybí mi maminka i tatínek. Chybí mi, je hrozná škoda, že tu se mnou nejsou, zrovna když jdu svůj první den do školy.

S uplakanou tváří jsem vyšla z pokoje v tričku a kalhotách připravených od Alice a hned za dveřmi jsem narazila do něčeho pořádně tvrdého, až jsem se celá zhoupla a málem spadla na zadek, kdyby mě nechytily něčí pevné ruce.

„Dávej pozor, prcku,“ zasmál se Edward a postavil mě na nohy. „Co se stalo?“ zeptal se, jakmile uviděl mou ubrečenou tvář a klekl si přede mě, aby byl stejně vysoký jako já. Jen jsem zavrtěla hlavou a sklopila hlavu k zemi, zase jsem si vzpomněla na mamku a slzy se rozutekly po mých tvářích. Edward mě objal.

„Tak co se děje, prcku? Já vím, že nechceš do té školy, ale všechny děti chodí do školy,“ říkal mi, a otíral mi slzy z tváří.

„Já jen, že se mi stýská po mamince,“ šeptla jsem a on mě pohladil po vlasech.

„Neboj se, pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že jednou, až ti budou hodně chybět, ti něco dám? Myslíš, že je ten den tady?“ zeptal se mě a já hned přikývla. Maminka s tatínkem mi chyběli každý den, ale někdy jsem si na ně ani nevzpomněla. Hrozně jsem se za to styděla, že jsem si někdy nevzpomněla, ale dneska mi chyběli ze všech dnů nejvíce, dneska tu měli být se mnou.

Edward na chvilinku zmizel do svého pokoje a pak se vrátil zpátky s úsměvem na tváři. Rozevřel dlaň a ukázal mi v ní řetízek s krásným přívěškem.

„Tohle je jedna z mála věcí, která mi zůstala po mé mamince, nechal jsem to trochu upravit a byl bych rád, kdyby sis to nechala a připomínalo ti to, že i když jsou tam nahoře, tak se na nás pořád dívají a přejí nám jen to nejlepší,“ řekl mi a zapnul mi řetízek kolem krku.

„Je hrozně hezký,“ řekla jsem, „ale nebude ti takhle tvoje maminka chybět?“ zeptala jsem se ho a on s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Neboj, ještě pár věcí mám, a kdyby mi chyběla, tak se vždycky můžu podívat na tebe a říct si, Bella je úžasná a krásná holčička, stejně tak jako byla moje maminka, víš, proto mi nikdy už chybět nebude,“ šeptl a já ho pevně objala.

„Tak pojď, je na čase jít se nasnídat a vyrazit do školy,“ řekl a já přikývla a vyrazila s ním po schodech dolů do kuchyně. Všem jsem popřála hezké ráno a za pomoci Edwarda jsem si sedla na barovou stoličku, abych se mohla nasnídat.

Když jsem se nasnídala, tak mi Edward zase pomohl slézt dolů a odvedl mě do obýváku ke vchodovým dveřím, kde na mě už všichni čekali, abychom mohli vyrazit do školy. Ostatní dnes začínali ve škole později, než já a tak mě chtěli všichni doprovodit až do školy. Stejně jsem nechápala, proč nás musí jet tolik a ještě ke všemu tolika auty, ale rozhodla jsem se to radši neřešit.

„Tohle si vezmi na sebe a pamatuj si, že jakmile vejdete do školy, tak si ho sundej, aby si ukázala tu krásnou košili, co jsem ti vybrala,“ upozorňovala mě Alice, když mi pomáhala obléknout se do kabátu, který mi vybrala. Jak obuv mi vybrala černé conversky, které jsem si musela nekompromisně vzít, prostě Alice.

Když jsem splnila všechny její požadavky a vyslechla si všechny instrukce o tom, co si mám, či nemám vzít na sebe, tak jsme konečně mohli vyrazit. Jela jsem autem spolu s Carlislem a Esme, kteří se mě pořád vyptávali, jestli jsem nervózní a já říkala, že nejsem a že chci být doma, že stejně nechápu, proč musím chodit do školy, když mě mohou všechno naučit doma. Pořád se mi to snažili vysvětlit, ale já to pořád nechápala. Prostě jsem tam nechtěla být.

Dojeli jsme k nějaké ohromné budově, která byla na druhé straně města, než jsme bydleli. Všichni vystoupili z aut, já se chytla Esme a Carlislea za ruce a zamířila se všemi do davu lidí, který čekal před školou. Bylo tu spoustu malých dětí, jako jsem já, ale také i spousta větších, než jsem já. Paní učitelka, která stála před dveřmi do školy, hlasitě vyvolávala jména každého prvňáčka, jako jsem byla já a již se blížila řada na mě.

„Isabella Cullenová,“ zvolala a já se teď již nervózně podívala na své sourozence, kteří se na mě povzbudivě usmívali a pak na své adoptivní rodiče. Carlisle se na mě sebevědomě usmíval, spíš to byl takový úsměv, jako kdyby mi tím říkal, že tak se mám usmívat já. Esme mě láskyplně pohladila po vláskách, skrčila se ke mně a políbila mě na tvář.

„Usměj se a běž tam s vědomím, že jsi ta nejbáječnější a nejchytřejší holčička, kterou kdy mohli potkat,“ pošeptala mi do ucha a pak se zas narovnala s tím svým láskyplným úsměvem. Rychle jsem ještě očima přelétla své sourozence. Všichni se na mě usmívali, Alice se mě pokoušela ještě rychle upozornit na její instrukce ohledně kabátu a Edward se mi na chvíli upřeně zahleděl do očí a pak se jen pousmál. Úsměv jsem mu oplatila, otočila se a rychle se propletla davem k té dámě, co vyvolala mé jméno.

„Já jsem Isabella Cullenová,“ řekla jsem jí, když ke mně sklonila svou hlavu a podívala se na mě.

„Těší mě, Isabello, já jsem tvá učitelka, slečna Millerová. Prosím zařaď se k ostatním a počkej, než vám dám další pokyny.“ Poslechla jsem její slova a připojila se k ostatním dětem, které stály za jejími zády. Všichni se na mě usmívali, tak jsem se jim pokoušela úsměv aspoň trochu oplatit, ale byla jsem příliš nervózní a nesvá, abych se dokázala nějak přívětivě usmát.

„Ahoj, já jsem John Jenkinsen,“ představil se mi chlapec, který byl tak o čtvrt hlavy vyšší než já s tmavě modrýma očima a krátce střiženými blonďatými vlasy.

„Já jsem Bella,“ představila jsem se mu a zkoumala jsem jeho oblečení. Měl na sobě běžné tmavě modré džíny a zelenou podzimní bundu. Podívala jsem se na své sourozence, kteří se na mě pořád usmívali, až na Alici a Rosalie, které hned začaly posunkovat, nejdřív si točily rukama kolem hlavy a následně ukazovaly palce nahoru. Pak však sjely rukama podél těla a ukázaly palce dolů. Pokud jsem to pochopila správně, tak v obličeji to byl hezký kluk, ale oblečení bylo hrozné. Jen jsem se tiše uchechtla a on se na mě hned zamračil.

V tichosti jsem už pak počkala, než nám slečna učitelka, řekla, abychom ji následovali do třídy. Řekla nám, ať se posadíme, kam chceme, takže jsem hned zamířila k zadním lavicím, abych nebyla moc blízko ní a John si sedl vedle mě. Učitelka si stoupla do čela třídy a začala k nám promlouvat.

„Takže, velice vás vítám ve škole. Dnes začíná nová etapa vašeho života, už si nebudete tolik hrát, ale budete se muset učit, snažit se, dělat domácí úkoly a jednou za čas si budeme i hrát. Naučíte se psát, počítat, budete mít hodiny hudební výchovy, kreslení a tělocviku, při kterém budete cvičit v tělocvičně. Téměř na všechny hodiny vás budu vyučovat já, kromě hodin hudební a tělesné výchovy. Na hudební výchovu budete mít slečnu Mastersonovou a na tělocvik pana trenéra Smithe. Tak doufám, že budete pilně studovat, skamarádíte se mezi sebou a teď se prosím seřaďte u dveří, tak jak sedíte ve svých lavicích, abychom si mohli ukázat školu,“ přivítala nás slečna Millerová a já s Johnem jsme se zvedli a šli si stoupnout ke dveřím. Vzpomněla jsem si na Alici, sundala si kabát a přehodila si jej přes ruku. Všimla jsem si, jak se na mě John obdivně zahleděl a rychle si podle mého příkladu taky sundal bundu, pod kterou měl černý svetr. Zajímalo by mě, jaký by na tuhle kombinaci měla názor Alice. Co asi tak zrovna dělá?

Alice Cullenová:

Stáli jsme zrovna všichni téměř na konci dlouhé fronty před kanceláří, abychom si zapsali hodiny a získali tak své rozvrhy, když v tom jsem náhle dostala vizi.

Bella si sundala svůj kabát a ten chlapec z rána si ji se zaujetím prohlížel a následně si také sundal svou bundu. Bylo to zvláštní, ale musela jsem uznat, že pod tou bundou měl celkem pěkný svetr, i když to nebyla žádná značka, kterou bych preferovala. Tipla bych to na místní obchodní centrum, kde jsem viděla nakupovat spoustu maminek dětské oblečení, do kterého bych já Bellu nikdy neoblékla, ale celkem mu to slušelo.

„Zase nepřeháněj, Alice,“ podotknul Edward a zamračil se na mě.

„Snad by si na něj nežárlil,“ řekla jsem se smíchem a Emmett se hned začal zajímat.

„Edward žárlí? Proč? Na koho?“ začal se hned vyptávat a přitáhl si Rose pevněji k sobě, když se kluk v řadě před námi otočil a vyzývavě se na ni usmál.

„Na nikoho nežárlím, jen říkám, aby si prostě Alice nepřeháněla,“ začal se Edward bránit a já se mu začala smát.

„Edward žárlí na malého Johna Jenkinse, který se nám zakoukal do naší malé Belly,“ řekla jsem a vyprskla smíchy ve stejné chvíli jako všichni ostatní.

„Jste blázni, to vůbec není pravda. Malé holky mě nezajímají, beru ji jako svou sestru, neříkejte, že vás snad nezajímá, kdo na ni dělá oči, vždyť je to naše malá sestřička, přece na ni nemůže dělat oči jen tak někdo,“ podotknul a měl z části pravdu, ale…

„Musí sama poznat, kde udělala chybu. Tak jako všichni ostatní. Nemůžeš rozhodovat za ni, je to její život. Všichni ji chceme chránit, ale vždyť ten kluk byl hrozně roztomilý, a jak byl malinký… Bella si určitě dokáže vybrat sama,“ řekla Rose a měla pravdu, tedy aspoň podle mé vize si Bella dokázala vybrat toho prvého, dokonalého a úžasného.

„Hele, Edwarde a myslíš, že si tentokrát už konečně najdeš nějakou holku? Bylo by docela fajn, kdyby si mi přestal tím svým panictvím dělat ostudu,“ odvedl Emmett řeč někam jinam a Jasper se hned začal smát.

„Jo, Edwarde, je to pravda. Možná můžeš být ten dokonalý Cullen, který se o dívky příliš nezajímá, můžeš být ten, který chce svou nevinnost obětovat jen pro tu pravou, které zasvětí své srdce, ale víš, jak to začíná být otravný? Konečně by sis mohl někoho vybrat a chovat se jako normální člověk, který má svoje potřeby. Tak jako všichni ostatní,“ podotkl Jasper a Rosalie se toho hned chytla.

„Jazzi, no tak, ty sis toho ještě nevšiml? Proč myslíš, že je vždycky tak dokonale oblečený, proč myslíš, že má vždy dokonalý účes a proč myslíš, že stále tvrdí, že se drží starých hodnot, které ho naučili?“ řekla Rose a Edward na ni začal vrčet. „Tobě to pořád nedochází?“ zeptala se mého miláčka a ten se na ni nechápavě díval. „ Ježiš, Jazzi, otevři už konečně oči, je to jasné! Edward je gay!“ vykřikla Rose a lidé v blízkosti se otočili a podívali naším směrem. Všichni jsme hned vypukli v hurónský smích, jen Edward na nás tiše vrčel. Šťouchla jsem do něj loktem, když se ti nejbližší na něj se strachem dívali, ale nevím, jestli to byl strach z toho vrčení, nebo strach z toho, že by se Edward mohl pokoušet je pozvat na schůzku, protože v naší blízkosti byli jen samí kluci.

„Samozřejmě, že nejsem gay! Jen prostě dodržuji pravidla, ve kterých jsem byl vychován,“ obhajoval se Edward, samozřejmě, že jsme všichni věděli, jak to je. I přes to bylo velmi lákavé dělat si z Edwarda srandu.

Po hodině se konečně dostala řada i na nás a my si mohli zapsat předměty, které jsme chtěli. Nebo spíš ty, které nás nejméně nudili. Poté, co jsme získali rozvrhy, jsme zase nasedli do aut a vyrazili směr Belly škola. Měli jsme necelých dvacet minut, než Bella skončí. Měli jsme se tam setkat s Esme a Carlislem.

Když jsme tam přijeli, tak Esme již čekala před vchodem, ale Carlisle nikde nebyl.

„Kde je Carlisle?“ zeptala jsem se jí, když jsme se k ní připojili.

„Měli v nemocnici akutní případ a on měl na dnešek pohotovost, takže tam musel jet,“ vysvětlila a my jsme s pochopením přikývli. Jako jedna velká rodina jsme si všichni stoupli vedle sebe a bavili se o hloupostech, které nás napadli. Jasper s Emmettem plánovali víkendový lov, já, Esme a Rose jsme si plánovali nákupy, na které jsme chtěli vzít i Bellu a Edward jen stál a díval se jen tak před sebe.

Jakmile se otevřely dveře, tak se naše pohledy stočily k nim a v davu těch malých dětí, které vybíhaly ven, jsme hledaly tu naší malou krasotinku. Edward se náhle rozešel směrem ke dveřím, nejspíš našel Bellu v myšlenkách a s úsměvem si ji zvedl do náruče, jakmile vyšla ven.

3. kapitola << Shrnutí >> 5. kapitola

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci tě ztratit - 4. kapitolka: