Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci tě ztratit - 6. kapitolka

16.01.2013 (21:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2417×

Fort Nelson 

Léta plynula a Bella rostla. Po návštěvě Johnových rodičů si Cullenovi začali dávat velký pozor na to, jak se budou před Bellou chovat. I když jí již dávno vysvětlili, že se nikdo nesmí dozvědět jejich tajemství, tak se spíš báli, aby ji zase nevystrašili.

Malý John byl natolik vystrašený, že s Bellou už nikdy nepromluvil a dokonce se i bál se na ni podívat. Bella byla samozřejmě na Emmetta naštvaná, takže mu trvalo hodně dlouho, stálo ho to hodně dárků a hodně slibů, než se s ním rozhodla vůbec jen promluvit. Ostatní si to samozřejmě velice užívali a Rosalie dokonce i žárlila, protože si uvědomila, že kvůli ní se Emmett takhle nikdy nesnažil.

Nakonec se tedy Emmett musel snažit rovnou na dvou frontách. Jednou byla samozřejmě jeho malinká sestřička Bella a tou druhou jeho manželka Rosalie, aby se necítila zanedbávaná a odstrčená.

Edward:

Ležel jsem u sebe v pokoji na pohovce a snažil se nevnímat myšlenky všech ostatních v domě a hlavně Emmetta a Rosalie. Rose se rozhodla po velmi dlouhé době konečně Emmettovi odpustit. Četl jsem si jednu ze svých mnoha oblíbených knížek, Pýchu a předsudek, ale spíš jsem do ní jen tupě zíral a poslouchal pravidelný tlukot srdce, který se ozýval hned přes chodbu naproti mému pokoji.

Náhle se rozsvítila celá obloha a proťal ji oslňující blesk a spolu s ohlušující ránou z venku se ozvala i ohlušující rána z domu, kdy Emmett s Rosalií rozbili další postel svým řáděním. V důsledku toho se tlukot srdce změnil na velmi zrychlený a nepravidelný a do toho se začaly ozývat tiché vzlyky.

„Jdu tam,“ řekl jsem a v odpověď se mi v hlavě ozvalo šest poděkování a zároveň dvě omluvy, „ještě si to vyřídíme,“ dodal jsem a tiše vklouzl do Bellina pokoje. Jakmile jsem za sebou zabouchl dveře, tak se posadila na posteli, otočila svou uplakanou tvář směrem ke mně a natáhla ke mně své ruce. Posadil jsem se na její postel a pevně ji vzal do svého náručí.

„Pšššt, to je dobrý, nic se neděje, to je jen bouřka,“ snažil jsem se ji uklidnit a hladil ji po vláskách, ona se pevně chytla mé košile a zabořila svůj obličej do mé hrudi.

„Já vím, ale mám strach,“ špitla.

„Z čeho pak?“ zeptal jsem se jí a pomalu s ní v náručí si lehl do postele.

„Že se vám stane, to co se posledně stalo mamince a tatínkovi,“ zamumlala do mé košile a dále vzlykala. Mírně jsem ji od sebe odtáhl, podíval se do jejích čokoládových očí a prstem ukázal na přívěšek na řetízku, co jsem jí dříve věnoval.

„Nám se nic nestane, to moc dobře víš. Pamatuješ, co sem ti řekl, když jsem ti dával ten přívěšek? Že to je připomínka toho, že se na nás stále dívají?“ zeptal jsem se a čekal na její přikývnutí. „Tak zrovna teď se ti tou bouřkou snaží připomenout, že tady stále jsou.“

„Mám tě ráda,“ řekla náhle, usmála se, více se ke mně přitiskla a zavřela očíčka. Nevím proč, ale cítil jsem se jako nejšťastnější člověk pod Sluncem a pro sebe jsem se tiše usmíval.

Počkal jsem, než Bella usnula, a pak ji se zaujetím pozoroval a přemítal, co se jí tak může zdát, když se i ze spánku usmívala. Párkrát za noc se sice ještě zavrtěla a vypadalo to, že by se mohla probrat, ale nakonec se tak nestalo a Bella prožila neklidný spánek. Od té doby, když byla pokaždé bouřka, tak si žádala, abych byl u ní, jinak nemohla vůbec spát.

Vypravěč:

Roku 2003 se Cullenovi již museli přestěhovat, 7 let se zdržovali na jednom místě a už to začínalo být nápadné, sice Bella neustále rostla a vyvíjela se, ale ostatní „lidé“ z té zvláštní rodiny vypadali pořád stejně. S překvapením všech Bella myšlenku na přestěhování uvítala s vděčností a přiznala, že od incidentu s Johnem se jí všichni ostatní báli, takže se s ní bavilo jenom pár dětí, ale nikdy si mezi nimi nenašla úplné kamarády. Všichni samozřejmě nezapomněli Emmettovi hnedka vynadat.

Po dlouhých debatách o ideálním místě se Cullenovi nakonec stěhovali do Fort Nelson v Kanadě. Bylo to jedno z větších měst, do kterého se rozhodli přestěhovat, ale i tak jako vždy bydleli až kousek za městem v domě, který Esmé celý zrekonstruovala. Dlouho před přestěhováním probíhali přípravy domu, poslední úpravy a vybavení pokojů všech členů domácnosti a Bella byla ráda, že může rozhodovat o tom, jak její pokoj bude vypadat, i když se o tom velmi často radila s Alicí.

Bella:

Již týden jsme byli ve Fort Nelson a já ještě nevytáhla paty z domu. Neustále jsem za pomoci Edwarda něco přesouvala ve svém pokoji, jednou jsem chtěla mít stůl na východní straně pokoje, ale tam se mi nelíbil, tak jsem ho pak chtěla zase zpátky na jižní, jenže to bylo přímo proti skleněné stěně, tak se nakonec musela na východní stranu přesunout postel a stůl na západní, jenže to se mi taky nelíbilo, a tak Edward zase všechno vrátil tam, kde to bylo původně.

„Už se s tím nikam stěhovat nebudu, Bello,“ pokáral mě, když jsem chtěla znovu něco namítnout.

„Já myslela, že mi nečteš myšlenky,“ vyjekla jsem na něj a hned se začala bát, že by snad můj bratr mohl slyšet moje myšlenky, tak jako je slyší u ostatních v domě.

„Ne, opravdu je nečtu a dokonce je i neslyším,“ řekl se svým obvyklým úsměvem a já věděla, že se směje mému slovnímu spojení čtení myšlenek. Když jsem byla menší, tak jsem si vždycky myslela, že se prostě posadí do mozku té osoby, které chce, otevře si tam knížku a prostě si čte, ale on mi vysvětlil, že to tak není, že je to pro něj, jako by s ním ty lidé normálně mluvili, jen u toho neotevřeli pusu. Nedokážu si představit, jak musí být všichni naštvaní, že se jim takhle může jen tak nimrat v hlavě, i když si to zrovna nepřejí.

„Tak jak to, že víš, že jsem to chtěla zase přestěhovat?“ zeptala jsem se s neskrývaným zájmem.

„Prostě vím a ty to nemusíš vědět,“ řekl, usmál se na mě a záhadně vyšel z mého pokoje. Ach jo, zase mi to nechce říct. Tohle není poprvé, co se stalo, že by věděl, na co myslím a opravdu z toho začínám být nervózní.

Rozhlédla jsme se po svém novém pokoji a musela se smířit s vědomím toho, že už se nic nikam stěhovat nebude. Plácla jsem sebou na postel a doufala, že v tomhle městě to půjde líp, než v tom posledním. Třeba si tu konečně udělám pořádné kamarády, ale to zjistíme až zítra, kdy začne škola. Alice už pro mě měla na moje narozeniny naplánovanou oslavu, na kterou chtěla pozvat snad celou školu. Ne že bych nebyla natěšená, ale spíš jsem šíleně nervózní.

Jako velká voda vtrhly Alice s Rose ke mně do pokoje a začaly hned něco zrychleně říkat, ale já jim nerozuměla ani slovo.

„Prosím pomalu,“ řekla jsem a posadila se na posteli, jenže to už mně Alice tahala za ruce z postele dolů.

„Jde se nakupovat, tak honem. Usoudila jsem, že nemáš žádné pořádné šaty, které by sis mohla vzít na tu oslavu, takže je čas na nákupy,“ zpívala svým zvonivým hláskem a já ji s úsměvem poslouchala a hned mizela v šatně, abych se převlékla. Rose už pro mě nachystala oblečení a já se na ní mírně zamračila, už jsem je několikrát upozorňovala, že své oblečení si umím vybrat sama, že už mi není 10, no sice mi je teprve 11, ale za pár dní už mi bude 12, tak by snad mohli mít trochu pochopení. Bez žádných dalších vytáček jsem si oblékla sukni, košili a balerínky, co pro mě byly připravila a následovala je dolů do garáže.

Jasper s Emmettem se na mě podívali úlevným pohledem, že oni nemusí být těmi, co pojedou nakupovat a já se na ně jen usmála. Rychle jsem se ještě rozloučila s mamkou a pak už zmizela v garáži a nasedla k sestrám do auta.

Alice byla velmi spokojená s výběrem města, do kterého jsme se přestěhovali, protože tu byly lepší nákupní centra, ona měla větší výběr a nemusela čekat, než jí objednané šaty přijdou poštou. Jakmile jsme dojely k tomu největšímu nákupnímu centru ve městě, tak jsme hned začaly prolétávat všechny obchody, které nám přišly do cesty. Sice jsem si musela udělat pauzu, abych se navečeřela v blízké restauraci, ale pak už jsme pokračovaly v našem nákupním marathónu.

Když Alici z posledního obchodu museli přímo vystrnadit, protože již zavírali, tak jsme se konečně vydaly směrem k autu všechny tři ozdobené taškami. A já cestou domů usnula, takže jsem neměla nejmenší ponětí, jak jsem se objevila v posteli a ještě ke všemu převlečená do pyžama.

Druhý den, když jsem jela s mamkou a taťkou do nové školy, tak jsem byla snad ještě nervóznější než den předtím. Byla jsem aspoň ráda, že s námi nejel zbytek, protože si nedokážu představit, že by se Emmett rozhodl vystrašit zase jiného kluka, to už bych pak neměla kamarády vůbec.

Mamka s taťkou se mnou ve škole zařídili všechny potřebně papíry, rozloučili se a slečna z kanceláře ředitele mě odvedla do mé nové třídy.

„… a budete mít novou spolužačku,“ říkala zrovna paní učitelka dětem ve třídě, když jsem vešla dovnitř.

„Jen pojď dál, ty musíš být Isabella Cullenová, že?“ zeptala se mě a já přikývla. „No Bello, posaď se támhle vedle Emmy a pak budeme moc hned začít,“ pobídla mě a dívka se zrzavými vlasy na mě zamávala a hned mi vedle sebe dělala místo. Posadila jsem se tedy vedle ní a pak už jen vnímala paní učitelku. Když zazvonilo na přestávku, tak se na mě sesypalo asi 6 dětí a hned se mě začaly vyptávat na všechno možné a já jim odpovídala. S Emmou jsem se skamarádila hrozně rychle, chvílemi mi i přišlo, že se známe celý život, protože jsme si moc rozuměly a dokonce jsme měly i stejné zájmy. Velmi rychle se stala mou nejlepší kamarádkou, bez které jsem nedala ani ránu.

Vypravěč:

Život Cullenových ve Fort Nelson ubíhal velice rychle a Bella brzy oslavila 12., 13. a dokonce i 14. narozeniny, kdy se k ní puberta začala blížit mílovými kroky, ale o tom zas někdy příště.

 Přidávám svou hlubokou omluvu, že vydávám další díl povídky po více jak roce a půl, ale náhle se mi v hlavě začaly rojit nápady, jak to posunouut dál. Dále se také omlouvám, že je tahle kapitola asi nezáživná, ale je pouze přechodná k věku, do kterého jsem chtěla Bellu posunout... A chtěla bych vás poprosit o zanechání komentářů, abych věděla, že se někdo rozhodl to ještě číst. Díky.

Adis

 Shrnutí

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci tě ztratit - 6. kapitolka: