Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 13. kapitola

07.07.2015 (07:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1912×

Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Občas mi zavibroval mobil, jak se mi někdo snažil dovolat nebo jak mi někdo poslal zprávu. Po nějaké době vibrování přestalo. Baterie. Nehodlala jsem se však v nejbližší době zvednout a vrátit se domů. Nechtěla jsem. Věděla jsem, že tam je on a že se s ním dřív nebo později setkám. A to byla věc, které jsem se děsila nejvíc na světě. Podívat se mu z očí do očí. Po tom všem, co bylo. Po tom všem, co se mi stalo.

Pohled Thomase

Nechápal jsem, co se tu děje. Bella vytřeštěně hleděla na nějakého týpka, co zrovna přivezl nejspíš svého syna do školy. Oba stáli u auta a Bella na ně hleděla, jako kdyby se jí snad měli jen zdát.

„Bello!“ řekl jsem trochu hlasitěji, než jsem původně chtěl. Když jsem však uviděl její pohled a slzy, které se jí draly do očí, zarazil jsem se. „Co se děje?“ zašeptal jsem. Zvedla ke mně pohled. Vypadala tak zranitelně.

„On,“ kývl hlavou k tomu chlapovi. Podíval jsem se na něj, ale pořád jsem netušil, o co jde. Najednou začala zrychleně dýchat a já věděl, že to neznačí nic dobrého.

Najednou se rozešla směrem k němu. On tam jen tak stál, vykuleně hleděl, ale nevypadal, že by měl snad strach. Nechtěl jsem, aby Bella udělala něco, čeho by potom litovala, dohnal jsem ji a chytil za paži. Zatřásl jsem s ní.

„Bello, vzpamatuj se! Co to do tebe vjelo?“ Pořád jsem nechápal situaci. Znechuceně se podívala na toho chlapa.

„To je pan dokonalý,“ snažila se usmát, „ten, co se tehdy zdejchnul a nedal o sobě vědět ani slovo,“ pokračovala a zvyšovala hlas, „ten, co mě nechal a já skončila takhle!“ rozhodila rukama do vzduchu. Z očí se jí řinuly slzy. Konečně jsem to pochopil. Tak to je ten frajer, co ji tehdy opustil! Zavrčel jsem. Potom jsem opět kouknul na Bellu.

„Bello,“ zašeptal jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nejradši bych ho já sám zabil, ale to by bylo jenom špatně. Vím, kolik se pro něj Bella nabrečela. Všechno mi o něm řekla. Věděl jsem, že jí to musí trhat srdce, vidět ho. Ale najednou se mi vytrhla a bez jakéhokoliv slova odjela pryč. Na nic jsem nečekal a letěl zpět do jídelny.

„Ty magore!“ chytl jsem Edwarda pod krkem. Nebránil se. Jen tak tam stál a čekal, co udělám. Já jsem viděl rudě. Nejraději bych ho na místě zabil a následně bych zabil i toho bídáka venku, ale bylo tu moc lidí.

„Kdybys ji neprovokoval, nepotkala by ho!“ vrčel jsem na něj. Najednou mě však od něj začali odtlačovat Emmett s Jasperem a já pocítil vlnu klidu. Trochu jsem se vzpamatoval, ale chuť zabít je oba mě nepřešla. „A proč o ní vůbec říkáš takový věci?! Udělala ti snad něco?!“

„Thomasi, přestaň. Akorát vzbuzuješ pozornost,“ uklidňoval mě Emmett. Vytrhnul jsem se z jejich sevření a odešel.

xxx

Byl jsem z toho zoufalý. Už to byly skoro dva týdny, co byla pryč. Nepřestával jsem jí volat, ale nejspíš se jí vybil mobil, takže mě to pak začalo házet do hlasovky. Bál jsem se o ni. Doufal jsem, že nevyvedla žádnou hloupost, protože bych to nevydržel. Byla všechno, co jsem měl a nemohl jsem ji ztratit.

Pohled Belly

Nevnímala jsem čas. Jen jsem tam prostě ležela a myslela na to, co se stalo. To mě můj předchozí život musel dohnat? Proč zrovna on? Kdokoliv na světě, koho jsem znala z mého předešlého života, ale ukáže se zrovna on? To je svět opravdu tak malý?

Odhodlaně jsem se zvedla, oprášila si oblečení a vydala se ven z lesa. Měla jsem jediný plán a to podívat se do mého rodného města. Od proměny jsem tam nebyla. Chtěla jsem se podívat na to, co se stalo s mými rodiči. Co se stalo s mými přáteli…

Našla jsem to jako nic. Na tom domě se nic nezměnilo. Byla tma a já tam stála a zírala do oken, ve kterých se svítilo. Poslouchala jsem jedno bijící srdce a zapnutou televizi. Dostala jsem se blíže k oknu a dívala se na mého otce, jak sedí u televize a sleduje fotbal. Zírala jsem na něj a nechápala, co se stalo. Jeho obličej byl strhaný. Vypadal tak nešťastně. Nejraději bych šla za ním a zeptala se, co se děje. Proč se neusměje? Kde je máma?

Čekala jsem, že si půjde lehnout do ložnice, ale usnul u televize. Dostala jsem se do domu a šla k němu. Televizi jsem vypnula a díky tomu v pokoji nastala tma. Posadila jsem se na podlahu a chvíli jej sledovala. Tvrdě spal, poznala jsem to podle jeho srdce a pravidelného oddechování. Přiblížila jsem se tedy k němu a pohladila jej prstem po tváři. Cuknul sebou a zamžoural do tmy.

„Bello,“ zašeptal. Ztuhla jsem na místě. „Ty jsi pro mě přišla? Abys mě vzala s sebou za tebou a mámou?“ chraptěl. Bylo to, jako kdyby mě někdo udeřil rovnou do srdce. To se rozsypalo na dalších milion kousíčků. Pochopila jsem, proč tu není.

„Tati,“ nezmohla jsem se na nic jiného a schovala se před ním. Ať si myslí, že jsem se mu jen zdála. Zapadla jsem tedy na chodbu. V domě byla absolutní tma, takže neměl šanci mě vidět. Na chodbě jsem se podívala na stěnu. Byly tu všechny fotky. Jako bych nikdy neodešla. Zadívala jsem se na jednu, kde jsme byli všichni. Popadla jsem ji a utekla pryč. Mířila jsem si to rovnou na hřbitov.

Prolezla jsem to tam křížem krážem a zastavila se u černého náhrobku. Jméno mojí matky na mě téměř křičelo. Seděla jsem v tureckém sedu naproti pomníku a neustále prsty přejížděla po rytinách. Zírala jsem na to se slzami v očích. Na pomníku nebylo jen její jméno. Jako první tam bylo moje.

*13. 9. 1967
Isabella Marie Swan
Nikdy nezapomeneme a navždy tě budeme milovat

*6. 8. 1948 † 12. 3. 1986
Renée Dwyer Swan
Navždy

Četla jsem to stále dokola. Nemohla jsem se od toho odtrhnout.

„Už to nikdy nebude jiné, že?“ šeptala jsem směrem k nebi. „Lidé, které miluju, mě budou jenom opouštět, co? Proč sis vybral zrovna mě? Nemohla jsem tehdy opravdu zemřít? Proč je to takhle?“ šeptala jsem dál. Slzy opět tekly proudem. Nejdřív jsem tátu opustila já a dva roky nato i máma. Kéž bych mu mohla nějak pomoct, ale nemůžu. Už kvůli tomu, že by si jej mohli najít Volturiovi. To jsem nesměla dopustit. Nemohla jsem mu prozradit nic o opravdovém světě, ve kterém žije.

Když se začalo rozednívat, zvedla jsem se a uvažovala nad tím, co budu dělat dál. Zahleděla jsem se ještě naposledy na pomník a na datum mého narození. Nemohla jsem to tak nechat být. Nehtem jsem tedy do kamene vyryla datum, kdy mi naposledy udeřilo srdce. Tehdy jsem totiž zemřela. Teď je ze mě někdo jiný. Už to nejsem já. Jemně jsem tedy naznačila datum a odešla. Tak to má být.

Vydala jsem se zpět domů. Zpět za Thomasem…

Pohled Thomase

Uslyšel jsem, jak se nějaké auto blíží k domu. Vyletěl jsem ven z domu a nemohl věřit vlastním očím. Když jsem uviděl, jak Bella zastavuje a vystupuje z auta, byl jsem ve vteřině u ní a drtil ji v náručí. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, který mě tížil celou dobu, po kterou tu nebyla.

„Díky bohu,“ zašeptal jsem, když z auta vylezla Bella. Byla živá a zdravá. „Kde jsi celou tu dobu byla?“ zeptal jsem se. Čekal jsem odpověď, ale ona místo toho jen pokrčila rameny a šla do domu. Šel jsem za ní. Sedla si na pohovku v obýváku.

„Promiň. Byla jsem někde v lese. Potřebovala jsem být sama,“ zašeptala, mezitímco pohledem vypalovala díru do podlahy. Sedl jsem si vedle ní, zvedla ke mně pohled. Měla slzy v očích. Na nic jsem nečekal a objal jsem ji.

„Byla jsem se podívat doma. Máma umřela. Už dávno. A táta je na tom špatně.“ Nic jsem neříkal. Začala mi vzlykat v náručí a já ji jen držel a dával jí čas, ať se vypláče.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 13. kapitola: