Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 14. kapitola

09.07.2015 (11:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2143×

„Byla jsem se podívat doma. Máma umřela. Už dávno. A táta je na tom špatně.“ Nic jsem neříkal. Začala mi vzlykat v náručí a já ji jen držel a dával jí čas, ať se vypláče.

Pohled Belly

Trvalo to nějakou dobu, než jsem byla schopná opět fungovat. Od Thomase jsem se dozvěděla, že syn mého bývalého přítele chodí na naši školu a nevypadá to, že má v plánu odejít. To znamenalo jen jediné. Budu se muset mému bývalému příteli jednou podívat z očí do očí. Byla jsem z toho nervózní. Co jako budu dělat? Prostě: Ahoj, tak jak se máš? Já se mám dobře. Jen jsem teď upír, no. A ty jsi vlkodlak, jak jsem zjistila. To je moc pěkný.

Otřepala jsem se nad myšlenkou našeho rozhovoru. Nastoupila jsem do auta a zavřela za sebou dveře. Když jsme přijeli ke škole, ve které jsem teď nějakou dobu nebyla, Thomas se na mě usmál a povzbudivě mi stisknul ruku.

„Děkuju,“ koukala jsem na naše spojené ruce.

„Nemáš za co děkovat. Jsem tu pro tebe.“ Pozvedla jsem jeden koutek úst a Thomasovu ruku pustila. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Viděla jsem, jak se k nám žene Sam s úsměvem od ucha k uchu. Přiběhla k Thomasovi a padla mu kolem krku.

„Bello!“ Otočila jsem se a viděla, jak se ke mně řítí Alice. „Máš mi hodně co vysvětlovat!“ šeptala, když ke mně došla tím svým skřetským krokem.

„Já ti vysvětlovat nic nemusím.“ Zarazila se. Asi si myslela, že jí hned všechno pěkně povykládám. Byla na omylu. Chtěla něco dodat, ale jakmile otevřela pusu, nastavila jsem ukazovák pravé ruky, tím jí naznačila ať je zticha, otočila jsem se na podpatku a odkráčela do školy. Jaké pro mě bylo potěšení, když jsem zjistila, že tuhle hodinu mám s Edwardem.

„Paráda,“ zafuněla jsem si pod nosem a plácla sebou na místo. Hodila jsem si učebnici na stůl a zírala před sebe. Nálada, která se doteď dala považovat za tragickou, se s pohledem na něj změnila na nesnesitelnou. Moje oči téměř šlehaly plameny, jak jsem byla vytočená. Nejenže jsem byla vynervovaná z toho hajzla, ale ještě jsem začala uvažovat nad slovy, které mi Edward řekl. Prý že dám každému. Že umí číst myšlenky. Nedalo mi to a otočila jsem se k němu. Na tváři jsem vykouzlila opravdu nemilý úsměv.

„Dám každému, jo?“ Trhnul sebou. Díval se na mě a nic neříkal. „To by se potom ta tvoje milá asi neměla dozvědět, že se stalo, co se stalo.“ Byla jsem jako bůh pomsty. Pořád na mě upřeně zíral. Už se nadechoval, že něco řekne, ale pak si to rozmyslel a vzduch z plic opět vyfouknul. „Nemáš mi na to co říct?“

„Ne,“ odsekl.

„Být tebou, tak už nikdy nic takového neříkám. Jinak by se mohlo stát něco, co se ti líbit opravdu nebude!“ Otočila jsem se opět k tabuli a přestala ho vnímat. Mlčel a drtil tužku. Tedy teď už jen třísky, které z ní zbyly.

xxx

Celý den se vlekl a ještě horší bylo, když náš na konci vyučování zdržel tělocvikář s tím, že hra přece nemůže skončit nerozhodně. Ve chvíli, kdy už jsem dávno měla jet domů, jsem teprve s ostatními schovávala náčiní, které jsme během hodiny vytáhli.

Když jsem se konečně dostala z tělocvičny, rychle jsem se převlékla do svého oblečení a vyrazila ven z šatny. Šla jsem kolem kumbálu, když se z něj najednou vynořila ruka a zatáhla mě dovnitř. Podívala jsem se na osobu, která mě křečovitě svírala za paže.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjela jsem po něm.

„Uděláš něco, co se mi nebude líbit? Říkalas to, ne? Já teď udělám něco, co se bude líbit mně i tobě, věř mi.“ Najednou jsem byla přilepená ke zdi a Edward se dobýval do mých úst. Chtěla jsem protestovat, ale pak – jako by mě opustilo mé rozumné já – jsem se přidala. Hladil mě snad všude, kam se dostal rukama. „Chci tě,“ zašeptal mi do ucha a během chvíle už jsem byla bez kalhot. On si jen rozepnul zip a bylo to.

Z kumbálu jsem vycházela nasraná. Co to s tebou je, Bello?! Nadávala jsem si snad do všeho, co bylo v mé slovní zásobě. Nejradši bych se nakopala do zadku. Proč jsem se s ním znovu vyspala? Znovu takhle? Kopala jsem do všeho, co mi přišlo pod nohy. Když jsem došla na parkoviště a rozhlédla se, zjistila jsem, že Thomas tu už není. To znamenalo, že tu není ani auto a já musím dojít pěšky. To mě vytočilo ještě víc. Kdybych byla člověk, fialověla bych vzteky.

„Nechceš hodit domů?“ Vykukovala na mě Edwardova hlava z jeho auta. Nasupeně jsem šla dál, ale on srovnal tempo auta s mým krokem a tak se šoural vedle mě.

„Vypadni!“ zavrčela jsem. Bez reakce. Dál si to štrádoval zároveň se mnou. Nastavila jsem tedy můj prostředníček a názorně mu ho předvedla. Odbočila jsem do lesa a rozběhla se. Když to vezmu zadem, nikdo si mě nevšimne, budu doma hned a nemusím se nechat vozit hovadem, které o mně tvrdí, že jsem děvka a pak mě téměř znásilní.

„Idiot!“ soptila jsem. Vztek mě nepřešel, ani když jsem si dala horkou koupel. Byla jsem doma sama. Thomas byl určitě se Sam a já tak měla až moc času na přemýšlení.

Vyspí se se mnou. Potom je na mě hodný, pak najednou obrátí a řekne, že jsem děvka a pak mě ojede v kumbálu uprostřed školy? Co to má za výkyvy? Do háje, Bello, a ty prostě neřekneš ne. Ty jen potvrdíš to, co sám řekl. Že dáš každému. Ne, nedám! Jen tomu, komu chci. A jen občas. Tak, co po mně chce? Vždyť má přítelkyni! Věčná láska, Bello! Věčná! A co si o tom mám asi tak myslet?

„Do hajzlu s Cullenem,“ složila jsem si obličej do dlaní. Byla jsem z toho v pasti. Co mám teď jako dělat? Jako by se nic nestalo? Ale ono se stalo!

Někdo zaklepal. Šla jsem otevřít. Málem jsem si sedla na zadek, když jsem zjistila, kdo se uráčil mě navštívit. Přivítala bych kohokoliv jiného, ale jeho ne. Jeho bych nepřivítala nikdy.

„Ahoj…“ odmlčel se. „Bells, chtěl jsem si promluvit…“ Nervózně se poškrábal na zátylku.

„A o čem bys chtěl mluvit, Jacobe?“

„O tom, co se stalo,“ zašeptal. Zrovna on byl poslední, koho jsem potřebovala vidět. S kým jsem potřebovala mluvit. I kdyby byl poslední člověk na Zemi, raději bych se bavila sama se sebou než s ním. Bohužel, když už tu byl, musela jsem jednat. Máchla jsem rukou, abych mu dala najevo, že má jít dovnitř. Nasměrovala jsem ho do obýváku. Posadil se na křeslo. Já pochodovala jako lev v kleci z jedné strany na druhou.

„Chtěl bych se omluvit.“ Zastavila jsem se uprostřed místnosti a podívala jsem se mu zpříma do očí. Bylo vidět, že je nervózní.

„Prostě jsi mě tady nechal,“ začala jsem, „neřekneš proč a prostě zmizíš. Já si nad tím lámala hlavu. Co jsem udělala špatně?“ Zakroutila jsem hlavou a u toho se usmívala jako blázen. Chtělo se mi brečet a zároveň se smát tomu, do jaké situace jsem se dostala. „Byla jsem z toho totálně zmatená a pak jela za tebou domů…“ Odmlčela jsem se. „A ty? Kdes byl? Řekli mi, že jste se s celou rodinou odstěhovali!“ Rozhodila jsem ruce a začala se hystericky smát. Cítila jsem, jak se celé mé tělo třese pod náporem všech těch emocí. „A tobě to bylo jedno!“ řvala jsem po něm. „To jsem ti byla tak ukradená!“ Nebyla to otázka, spíš holý fakt. On jen nesouhlasně zakroutil hlavou. To u mě vyvolalo další salvu smíchu. „To si ze mě děláš prdel?“ Zírala jsem na něj nevěřícně.

„Co se stalo?“ zašeptal po chvíli ticha.

Tak, opět trochu ponurejší dílek. Snad se i tak líbil. 
Eviie :)

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 14. kapitola: