Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 15. kapitola

15.07.2015 (21:15) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2055×

„Co se stalo?“ zašeptal po chvíli ticha.

„Co se stalo? Ty chceš vědět, co se stalo!“ řvala jsem dál. „Nevoní ti, že jsem skončila takhle?“ Rozpřáhla jsem rukama a ukázala na sebe. On se na mě jen bolestně podíval. „Víš, co se stalo?“ Usmála jsem se na něj. „Ztratila jsem všechny přátele, začala pít a dělat blbosti.“ Kroutila jsem hlavou nad vzpomínkami. Do očí se mi už zase draly slzy. Snažila jsem se je zahnat. „No a ten večer co se ze mě stalo tohle? To jsem jednou opět jen tak pila. Přes den, když jsem najednou ucítila hroznou bolest v břiše, víš,“ říkala jsem to bez špetky emocí v hlase. „No a tak jsem jela do nemocnice, vyšetřili mě, řekli, že jsem v pořádku a najednou…“ odmlčela jsem se, abych spolknula vzlyk, který se mi dral z úst. Podívala jsem se mu zpříma do očí. „Za mnou přišel doktor a oznámil mi, že miminko bohužel nepřežilo…“ Přestala jsem mluvit. Jacob na mě nevěřícně hleděl.

„Ty jsi čekala dítě?“ vykoktal.

„Jo a dokonce tvoje.“ Zašklebila jsem se. „Ale asi je dobře, že to tak dopadlo, nechtěla bych tvoje dítě,“ vyprskla jsem. „Nemohla bych se na něj dívat. Ne po tom, co jsi udělal!“ To mu ublížilo ještě víc.

„Mrzí mě to,“ zašeptal.

„Tak tebe to mrzí!“ Rozbrečela jsem se. Opět jsem se neudržela. Chtěla jsem být silná, ale nešlo to. Svalila jsem se na sedačku, kolena si přitáhla pod bradu a kolíbala se ze strany na stranu. Chtěl ke mně jít a už natahoval ruce, aby mě mohl obejmout.

„Nesahej na mě,“ vyjela jsem po něm. „Už si toho udělal dost!“ Stáhnul se zpět. 

„Tohle jsem nechtěl,“ zašeptal znovu.

„A ty si myslíš, že já ano?“ opět jsem začala řvát. „Tehdy večer jsem se opila a šla do lesa. Tam mě našel ten zasranej upír a udělal ze mě to, co jsem teď!“ řvala jsem dál. Mezi vzlyky jsem ze sebe chrlila všechno, co jsem v sobě za ty roky držela.

„Jak asi myslíš, že mi bylo? Prostě jsi mě tam nechal! Já nevěděla co se děje! Navíc jsem myslela, že máš pádnej důvod! Já ti věřila! Chápeš to? Věřila! Milovala jsem tě! A ty jsi mě jen tak opustil! Bez vysvětlení! Nechal jsi mě tam samotnou. Jaké myslíš, že to pro mě bylo? A potom to dítě! Já ani nevěděla, že ho čekám a pak mi přijdou říct, že jsem o něj přišla! A ty si spokojeně žiješ a máš rodinu! Jsi hajzl! Normální hajzl! Nenávidím tě!“ řvala jsem po něm. Nezastavil mě. „Ty netušíš jaké to je! Vzal si moje srdce a rozbil si ho! Na milion kousíčků, které už nikdo nikdy neslepí. Jsi spokojený? Už nikdy nebudu moct nikomu říct, že ho miluju, protože si vždycky představím to, co bylo mezi námi,“ chrlila jsem ze sebe dál, „a ty si mezitím budeš spokojeně vychovávat svoje děti,“ teď už jsem šeptala. „Vzal si mi všechno, co pro mě bylo důležité.“ Přestala jsem mluvit. Hlavu jsem si schovávala do dlaní. Slzy jsem nechala volně téct, jelikož jsem věděla, že je jen tak nezastavím.

„Nech mě to vysvětlit,“ zašeptal. Pohlédla jsem na něj. Vypadal ustaraně. Ustaraně! Když jsem nic neříkala, začal mluvit.

„Já jsem tě opravdu miloval. Ale prostě otisknutí je něco víc než láska. Ona byla tehdy moc malá na to, abych ti mohl říct, že jsem se prostě zamiloval do ní. Byly ji sotva čtyři roky a já už věděl, že tady pro ni musím být navždy. Proto jsem s tebou už nemohl být dál. Nemohl jsem ti říct, že se ze mě stal vlkodlak, jelikož jsem věděl, že nejsi ta pravá. Mrzelo mě to, ale nešlo to jinak. Ona je celý můj svět. U nás to tak prostě je. Najde se jedna, co ukradne naše srdce a my na ni musíme čekat, jak dlouho to je nutné. Musíme ji chránit, aby se jí nic nestalo,“ odmlčel se. „Nenapadlo mě, že ti to tak ublíží. Tím, že jsem se odstěhoval, jsem ti to chtěl ulehčit. Neříkám, že mě to nemrzelo, ale byla tu ona. A já prostě musel za ní. Navíc jsem nevěděl, že je z tebe upír. Myslel jsem, že máš děti, rodinu, že si někde spokojeně žiješ, a ne tohle.“ Kývnul rukou. Hlasitě jsem si odfrkla. Prý rodina.

„Vypadni,“ zavrčela jsem na něj. Nechtěla jsem se mu dívat do obličeje. Po tom všem co se stalo. Nešlo to. On se zvedl a během pár vteřin byl pryč. Já jsem se opět naplno rozvzlykala. Popadla jsem telefon a vytočila Thomasovo číslo.

„Ano, Bells?“ ozvalo se téměř ihned.

„Prosím, přijeď,“ zašeptala jsem mezi vzlyky a telefon opět položila. Trvalo to jen pár minut a už byl u mě. Ochranářsky mě objal pažemi a začal semnou kolíbat ze strany na stranu.

„To bude dobré, Bells, uvidíš,“ utěšoval mě. Hladil mě po zádech a líbal do vlasů. Byla jsem tak vděčná za to, že ho mám.

„Já čekala jeho dítě.“ Vzlykala jsem dál. Potřebovala jsem mu říct i tohle. Byla to jediná věc, o které jsem nikomu nikdy neřekla a chtěla jsem, aby to věděl. On se zarazil.

„Přišla jsem o něho, tu noc, co jsem se začala měnit, tehdy jsem tam byla, protože jsem zjistila, že jsem potratila,“ vzlykala jsem dál. Jeho stisk zesílil.

„Mě to tak mrzí.“ Hladil mě dál.

„Chtěla jsem, ať to víš. Je toho na mě moc.“ Brečela jsem dál. Opírala jsem se mu hlavou o hruď.

„Jsem tu pro tebe, vždycky. Mám tě rád, ani nevíš jak moc,“ konejšil mě.

„Jsi všechno, co mám, Thomasi.“ Vzlykala jsem. Nemohla jsem se donutit přestat. Nešlo to.

„Mohla jsi mi to říct klidně už předtím. Myslíš, že bych si to snad nenechal pro sebe?“ Slyšela jsem v jeho hlase smutek. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho tím zatěžovat, ale teď jsem to ze sebe prostě musela všechno dostat.

„Mám tě ráda,“ zašeptala jsem a víc se k němu přitiskla.

xxx

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle v objetí byli, ale rozhodla jsem se, že je na čase zvednout se.

„Děkuju za všechno.“ Líbla jsem Thomase na čelo, když jsem se zvedala. „Musím si dát sprchu.“ Thomas jen přikývl a nechal mě jít. Zůstal ale dál sedět. Já se zavřela do koupelny a rozhodla se, že si napustím vanu. Napustila jsem si tedy vanu skoro po okraj a nalila do ní pěnu. Potřebovala jsem se uvolnit. Ponořila jsem se do ní a aspoň na chvíli se snažila vypnout. Z mého relaxování mě vytrhlo až tiché zaklepání na dveře.

„Můžu?“ zašeptal Thomas. Pustila jsem ho dovnitř.

„Ať se nerozmočíš.“ Usmál se na mě. Neměla jsem sílu na to usmát se na něj. Byl můj zachránce, to ano, ale ve stavu, ve kterém jsem byla, jsem na nějaké úsměvy neměla ani pomyšlení.

„Tak, co Sam?“ zeptala jsem se náhle. Potřebovala jsem myslet na něco jiného. Potřebovala jsem z hlavy dostat Jacoba, jeho syna, Edwarda, prostě všechno. Thomas se pousmál a zadíval se kamsi na podlahu.

„Ona je…“ Hledal nejspíš správné slovo.

„Výjimečná?“ zkusila jsem ho doplnit. Opět se usmál a přikývnul.

„Nějak mi přirostla k srdci. Nikdy jsem nic takového necítil, Bello. Vážně.“ Když to říkal, propaloval mě pohledem.

„Takže co? Láska tvého života?“ zašeptala jsem a zahleděla se mu do očí.

„Já nevím. Snad.“ Pokrčil rameny, otočil se a odešel. Já ještě chvíli polehávala a přemýšlela nad tím, jaké by to bylo. Lidská holka? Musel by ji proměnit. Ale bude to chtít podstoupit? To riziko, že jí ublíží? hlavou se mi zase honily nejrůznější myšlenky. Opustí mě? Půjde za Sam a já zůstanu sama? Nechtěná? Vlastně na tomhle světě nejsem pro nikoho. Do teď jsem tu byla po boku Thomase, ale ten má teď Sam, a pokud mi nelhal, asi už vážně o něco jde. Tak co teď? Co když mě opustí? To bych asi nepřežila.

Otřela jsem si jednu neposednou slzu, která mi stékala po tváři a usoudila, že je čas vylézt ven. Tohle budu řešit, až to přijde. Teď je tady a snad tu ještě nějakou dobu bude po mém boku. Osušila jsem se, vyfoukala si vlasy a vydala se do pokoje s myšlenkou, že si něco přečtu…

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 15. kapitola: