Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 17. kapitola

23.08.2015 (21:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2054×

„Měl bys jít,“ zašeptala jsem. On na mě upřel pohled, ale potom se otočil a odešel. Byla jsem tak zmatená, že se mi málem rozskočila hlava.

Všechno se zdálo být už v pořádku. Na to, co se stalo, jsem myslela čím dál méně. Byla jsem ráda, že jsem to Jacobovi mohla všechno říct. Všechno, co mě za ty roky tolik trápilo. Docela se mi ulevilo. Dokonce jsem si řekla, že neměl na vybranou. Je to součást jeho vlkodlačí povahy. Se mnou by se jen trápil.

Jednoho dne jsem se vracela ze školy. Thomasovi odpadlo odpolední vyučování, takže jel domů ještě před obědem a bral sebou i Sam. Akorát jsem přicházela k domu, když jsem uslyšela hlasité kroky. Někdo téměř běžel ze schodů.

„Sam, prosím!“ Zarazila jsem se. Pohádali se? Proč?

„Takhle to nejde, Thomasi! Pochop mě!“ Otevřely se dveře a Sam téměř běžela pryč.

„Ahoj,“ špitla jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. Co se to tu děje? Thomas ji poslal k vodě? To by přece předtím neříkal takové věci…

Vešla jsem dovnitř a zahlédla ho, jak sedí uprostřed schodiště a tvář má schovanou v dlaních. Ihned jsem k němu přispěchala.

„Co se stalo?“ Chytila jsem ho kolem ramen. Jen zakroutil hlavou. „Thomasi, řekni mi to!“

„Řekl jsem jí o nás,“ zašeptal.

„Co? Proč, proboha? Vždyť co si s ní, tak nic… Proč jsi jí to, sakra, říkal?“ nechápala jsem.

„Ona se mě na to sama zeptala.“ Pohlédl na mě. „Bello, ona mi řekla, že když se budeme vídat, je konec.“ Svěsil ramena a mě spadla brada. Nevěděla jsem, co na to říct. Na něm mi opravdu záleží a on se má teď rozhodnout mezi mnou a svou přítelkyní?

„Thomasi, miluješ ji?“ Nic. Žádná reakce. „Thomasi.“ Zmáčkla jsem mu jednou rukou rameno.

„Jo,“ vydechl. Nebuď sobec, Bello! vzchopila jsem se.

„Tak co, sakra, řešíš? Víš, jak to máme, ne? Jen jednou. A napořád. Já v tvém životě nehraju žádnou roli. Aspoň ne v téhle věci.“

„Bells, to nejde. Vždyť jsi tu pro mě byla celou tu dobu…“

„Byla. Teď je tu pro tebe ona. A ona je teď ta nejdůležitější osoba v tvém životě. Uvědom si to. Co budeš bez ní? Necháš si ji utéct jen kvůli tomu, že nechce, abychom se vídali? Vždyť já ji chápu. Kdyby můj chlap bydlel s holkou, se kterou spal, taky by se mi to nelíbilo. A co kdyby to takhle měla ona? Jen tak bys přešel to, že bydlí s nějakým chlapem, co s ní spal? Nechal bys to být?“ Vzhlédl a zadíval se mi do očí. „Tak co?“

„To nejde! Tohle je úplně něco jiného.“ Postavil se.

„Co je na tom jiného? To, že ona by žila s člověkem, mezitím co my jsme dva krvelační upíři?“

„Bello, já tě nechci nechat samotnou.“ Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Jsem tu a vždycky budu. Kdykoliv, cokoliv, jsem tu pro tebe. Ale vím, že ona je teď pro tebe mnohem důležitější,“ šeptala jsem.

„Co mám, sakra, dělat?“ Byl zoufalý.

„Prostě za ní běž. Nenech si ji utéct.“ Chytla jsem mu ruku a povzbudivě ji stiskla. Upřeně na mě koukal. „Běž.“ Pustila jsem ho.

„Mám tě moc rád, Bello.“ Začal mě drtit ve své náruči.

„Ty víš, že já tebe taky.“

„Děkuju.“ A byl pryč. Chvíli jsem tam jen tak seděla a přehrávala si to, co se právě stalo. Po tvářích mi tiše tekly slzy a já přemýšlela nad tím, jak to teď bude. Přijdu o to poslední, co mám. Byl tu pro mě vždycky, když jsem ho potřebovala.

Doploužila jsem se do pokoje a lehla si na postel. Našel ji. Miluje ji. Kdyby se jen kvůli mně vzdal své životní lásky, byla bych ten nejsobečtější člověk – upír – na světě. Něco takového nemůžu dovolit, říkala jsem si v duchu sama pro sebe a snažila se přesvědčit, že je to správně.

xxx

Thomas ani Sam se ve škole neukázali celý týden. Ale řekla jsem si, že mu volat nebudu. Přeci jen jsem mu sama řekla, ať za ní jde. To znamená, že já do jeho života už patřit nebudu. Sam jsem za to nenáviděla, i když jsem to chápala. Její reakce se dala čekat. Komu by se taková věc líbila, že?

„Bello!“ Zvedla jsem hlavu a uviděla Rosalie, jak ke mně pádí přes parkoviště. „Hele, Emmett mi říkal, že mu volal Thomas. Že prý potřebuje poslat věci. Nevíš, co to má znamenat?“ Vyvalila jsem oči.

„Kam?“ zněla moje otázka.

„Nevím. Neřekl kam. Jen jestli by to nebyl problém, že až to budeme mít zabalené, dá nám adresu.“ Máchala rukama. „Vysvětlíš mi to?“

„On se stěhuje.“ Ani jsem tolik neodpovídala jí, jako spíš jsem sobě připouštěla ten fakt, že je to pravda. Že šel za ní. Věděla jsem, že to tak má být, ale někde v koutku duše jsem nepřestávala doufat, že se objeví doma.

„To mi došlo. Ale proč?“ Poklepávala si netrpělivě nohou.

„Protože Sam nechce, abychom se vídali.“

„Proč?“ Teď byla vykulená ona.

„Protože nechtěla, aby její přítel bydlel s někým, s kým spal. Já ji samozřejmě chápu. Nemám jí to za zlé. Dalo se to čekat,“ vychrlila jsem to na ni. Překvapeně zamrkala.

„Bell…“ odmlčela se. Podle jejího výrazu jsem mohla usoudit, že absolutně neví co říct.

„Sama jsem to podělala. Teď už je to jedno.“ Svěsila jsem ramena.

xxx

„Moje nabídka pořád platí. I Carlisle a Esmé by byli rádi.“ Koukala na mě Alice smutně. Zalepila jsem poslední krabici s věcmi, které jsem si chtěla vzít sebou a stoupla si.

„Nejde to. Už tak jste toho pro mě udělali spoustu. Ještě vás budu zatěžovat tím, že s vámi budu bydlet. Prostě jsem se už rozhodla. Bude to takhle lepší. Prostě začnu znovu někde sama.“

„Ale, Bello, přece mě tady nenecháš!“ skučela a dělala na mě psí oči. Ale na mě už ani to neplatilo. Vydala jsem se s krabicí do auta.

„Já tady nemůžu zůstat. Chtěla jsem sice, ať to udělá, ať za ní jde. Ale sama se zamysli, jak by bylo tobě, kdybys zjistila, že už neuvidíš třeba Rosalie? Nebo Edwarda?“

„Jenže ty nevíš, jestli se třeba zítra neukáže mezi dveřmi a všechno zůstane při starém,“ snažila se mě bláhově přesvědčit mezitím, co za mnou cupitala. Jenže já věděla, že zítra se určitě neukáže. Ani v nejbližší době ne. Napsal mi. Za tu dobu co je pryč, mi přišla jedna jediná zpráva.

Bells, děkuju za všechno, co jsi pro mě kdy udělala. Bez ní bych nebyl nic. Snad se ještě někdy uvidíme. Moc mě to mrzí. Mám tě rád a vždycky mít budu. Thomas

Když mi ta zpráva přišla, brečela jsem a brečela. Nikomu jsem o tom však neřekla. Ani Alici, která se stala mou dobrou kamarádkou.

„Tady je ta nová adresa. Číslo máš, tak mi občas zavolej a někdy se stav.“ Pousmála jsem se. Nechtěla jsem ji tu nechat. Odejít i od Cullenových. Věděla jsem, že se budeme vídat, ale stěhovala jsem se na Aljašku, což není zrovna za rohem. Ale chtěla jsem, musela jsem začít znovu. Znovu a tentokrát už bez Thomase.

„Bello, vážně si to nechceš ještě rozmyslet?“ Jen jsem záporně zakývala hlavou.

„Tak ahoj,“ chtěla jsem se rozloučit, ale Alice mi ve vteřině visela kolem krku.

Když mě konečně pustila, nastoupila jsem do auta, naposledy ještě zamávala a odjela.

xxx

Cedule s nápisem ‚Vítejte v Kenai‘ se nedala přehlédnout. Ani nevím, jak jsem na tohle místo – vzdálené téměř dva a půl tisíce mil od Forks – přišla. Dům jsem si našla ihned. Bylo jich tu na prodej nespočet. Upřímně – ani se není čemu divit. Být člověkem, tak z takového zapadákova taky rychle mizím. Ale pro upíra tu byly podmínky přímo dokonalé. Les kam se podíváš, zvířat spousta, slunce tu vidí párkrát do roka.

Dům, který jsem koupila, nebyl přímo ve městě. Byl trochu z ruky stejně jako ve Forks. Nepotřebuju zvědavé sousedy.

„Dobrý den, Swanová… Už jsem na cestě, budu tam do deseti minut… Dobře díky, zatím nashle.“ Položila jsem telefon. S makléřkou jsem byla domluvená, že mi předá dům, jakmile přijedu. Na místní střední jsem už byla přihlášená, takže všechny formality byly za mnou. Do školy nastupuju v pondělí, ať se tu stihnu zabydlet a porozhlédnout.

xxx

„Mockrát děkuju.“ Usmála jsem se a vyprovodila makléřku z mého nového domu. Byl malý, útulný a měla jsem z něj i docela radost. Jediné, co mě trápilo, bylo to, že tu budu sama. Ale zvyknu si – musím!

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 17. kapitola: