Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 18. kapitola

18.09.2015 (20:45) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2266×

„Mockrát děkuju,“ usmála jsem se a vyprovodila makléřku už z mého domu. Byl malý, útulný a měla jsem z něj i docela radost. Jediné, co mě trápilo, bylo to, že tu budu sama. Ale zvyknu si – musím.

„Zítra otevírají ten nový klub, nezapomeň na to!“ napomínal mě Sebastian už asi po milionté. Jen jsem protočila oči. Jak bych mohla na něco zapomenout? Už je to skoro půl roku, co jsem se přestěhovala sem a docela se mi daří. Našla jsem si tu skupinku lidí, se kterýma se více méně bavím. Mezi nimi je právě i Sebastian. Je to fajn kluk. Byl to první člověk, co za mnou na téhle škole přišel a snažil se semnou spřátelit. Ze začátku jsem ho měla plné zuby, ale časem se to zlepšilo.

„Nezblázni se z toho,“ plácla jsem ho po rameni a zvedla se k odchodu. Mířila jsem rovnou k autu na parkovišti. „Tak čau, zítra,“ mávla jsem Sebovi a jela domů.

Pátek uběhl jako voda a já už se chystala na ten ‚mega‘ zahajovací večírek. V tomhle městě se toho moc nedělo, proto byl každý natěšený, když se naskytla příležitost být u něčeho nového. Sama jsem byla zvědavá, jaké to bude.

Když se před domem ozvalo troubení, popadla jsem kabelku, hodila na sebe kabát, protože byla pořádná kosa – aspoň pro člověka ano – a vyletěla ven. Ještě jsem za sebou zamkla a naskočila na zadní sedačku, kde už se mačkali další tři lidé.

Pro dnešní večer se obětoval David a nabídl se, že bude řídit. Původně jsem se nabízela já, ale řekli mi, že já řídím snad pokaždé, takže jsem to nechala na něm. Proto jsem se teď na zadním sedadle auta mačkala s dalšími třemi lidmi. Super.

Mé sebeovládání se přesně v těchto chvílích vytrácelo a já cítila ostré bodání v krku, které se mísilo s neustupujícím žárem.

„Já vám říkala, že máme jet dřív!“ skučela Amanda, když jsme dojeli před klub. Venku stála hromada lidí, co se chtěla dostat dovnitř. „S takovou se tam nedostaneme!“

„V klidu. Já to vyřídím,“ ujal se slova Jim a popadl telefon. Vytočil nějaké číslo a začal volat. Ze sluchátka se po chvilce ozval hlas nějakého muže.

„Nazdar, Tommy, teď jsem akorát dorazil, můžeš mě pustit dovnitř? Mám sebou pár známých.“

„Jo, jasně, hned jsem venku,“ ozval se ten Tommy ze sluchátka a položil to.

„Jdeme!“ zavelel nám tedy Jimy. Ostatní na něj nechápavě zírali – nemohli to slyšet – tak jim vysvětlil, jak se věci mají. Vydali jsme se tedy ke vchodu. Ten chlápek, se kterým si Jim volal, už tam stál a pustil nás dovnitř. Musela jsem uznat, že se jim to tu povedlo. Sice tu byla spousta lidí a můj krk byl v jednom ohni, ale i tak jsem si večer užívala.

Byla tu snad celá střední, na kterou jsem chodila. S holkami jsme si parádně zatancovaly a ani na ploužáky jsem nezůstávala sedět. Kluci si mě ochotně půjčovali.

Když jsem konečně na chvíli seděla, zavzpomínala jsem si na to, jak jsme tohle dělávali s Thomasem. Tak strašně ráda bych ho viděla nebo aspoň slyšela. Ráda bych věděla, jak se mu daří, jak jim to klape se Samanthou. Ani Alice jsem se už dlouho neozvala. Za celou dobu, co jsem tu, jsme se neviděly. Stýskalo se mi. Ale nějak nebyl čas. Ve škole jsem moc chybět nechtěla – ne že by mi nějak šlo o zameškávání, ale nechtěla jsem, ať mě vyhodí – a na víkend jet tak daleko? Musela bych letět a i tak bych se tam mohla zdržet pouze na pár hodin. Ze začátku mi volala snad denně, to ji vydrželo pár týdnů, pak mi poslala pár mailů a pak ta komunikace nějak ustala úplně. Může to být tak dva měsíce, co jsem ji slyšela naposledy. Často jsem přemýšlela, jak to teď doma mají. Co asi Edward s Tinou? Když už jsme u toho, tak další kámen úrazu byl pro mě Edward. Na něj jsem taky myslela. A ne zrovna málo. Často se mi vybavovaly naše společné chvíle. I když jich moc nebylo, ale když už nějaká byla, stála za to. Vlastně od té doby, co jsem s ním měla ten románek, nebo jak tomu mám říkat, jsem ani nepomyslela na to, že bych si zašla do baru najít nějaké to pobavení, jak jsem to dělávala dřív. Nelákalo mě to. Kolikrát jsem si říkala, že bych na něj neměla myslet, ale vždycky se to nějak zvrtlo a já před očima viděla jeho, jak leží na louce, když jsem ho tam tehdy našla. Jak byl uvolněný, vypadal spokojeně. Tak ráda bych ho zase viděla. Možná že radši než Alici, ale to jsem nechtěla připustit ani sama sobě. Nebylo to ode mě vůbec pěkné a on by o nic takového nestál. Když jsem odjížděla, ani jsem se s ním nerozloučila. Prostě jsem po škole řekla ahoj, a když jsem se pak jela s Cullenovými rozloučit domů, nebyl tam ani on a ani Tina. Mrzelo mě to, ale co nadělám.

Koukala jsem po tančících párech a nechala uniknout z koutku mého oka jednu slzu. Rychle jsem ji setřela a koukala, jestli to náhodou někdo u stolu – během mého přemýšlení přišlo pár kamarádů - neviděl. Bello! Takovou dobu už si pro nikoho nebrečela! Tak se vzchop! nadávala jsem si. Byla to pravda. Kdy jsem vlastně naposledy brečela? To období ve Forks bylo pro mě nějaké slabší. Nabrečela jsem se tam tolik, jako za celý život ne. Když jsem se přestěhovala sem, řekla jsem si, že s tímhle vylíváním si citů končím. Nebudu brečet. Nemá to smysl, protože slzy nic nespraví. Takže jsem pomalu už půl roku nebrečela a teď se nechám zviklat pohledem na lidi, co se tu po sobě plazí?

„Holky, viděla jsem tady naprosto dokonalýho kluka! Kdybyste ho viděly!“ rozplývala se Amanda, která se právě drápala ke stolu. Leskly se jí oči, trochu motal jazyk a ta cesta z parketu až ke stolu taky nevypadala zrovna stabilně. Proto jsem uznala, že té se v tuhle chvíli bude líbit každý druhý. Musela jsem se tomu zasmát. „Nekecám!“ čertila se, což mě rozesmálo ještě víc.

„Kdybys viděla ty, co semnou chodili na střední ve Forks, hned bys zapomněla na tyhle tvoje objevy,“ mávla jsem rukou směrem k parketu, kde se vlnila spousta dívek s místními chlapci. Neříkám, že byli škaredí, to ne. Ale kam se hrabou na Thomase, Edwarda nebo kohokoliv z mužského osazenstva Cullenových.

„Beztak si to jenom vymýšlíš. Bych je chtěla vidět!“ rozčilovala se Amanda dál. Nevěřila mi. Kdyby jen věděla. Už jsem o tom párkrát mluvila, že tady v tomhle zapadákově na ně nikdo mít nikdy nebude. Ona pokaždé řekla, že to není možné. Že určitě kecám a kdesi cosi. Ale tak ať si myslí a říká, co chce. Já vím moc dobře, že nelžu.

„Nevím, proč bych si to měla vymýšlet. Vždyť ani nemám důvod,“ pokrčila jsem rameny. „Ale ujišťuju tě, že bys z nich spadla na prdel,“ zasmála jsem se. Odpovědi se mi nedostalo, protože se najednou z místa, kde seděla Amanda, ozvalo jakési vykviknutí. Střelila jsem po ní pohledem, ale ta upírala oči někam za mě. Dokonce jsem slyšela, jak se jí zrychlil tep. Co ji mohlo tak vyvést z míry? chtěla jsem se otočit, ale ještě než jsem to udělala, mi někdo zašeptal do ucha:

„Já.“ 

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 18. kapitola: