Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 19. kapitola

26.09.2015 (20:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2292×

„Nevím, proč bych si to měla vymýšlet. Vždyť ani nemám důvod,“ pokrčila jsem rameny. „Ale ujišťuju tě, že bys z nich spadla na prdel,“ zasmála jsem se. Odpovědi se mi nedostalo, protože se najednou z místa, kde seděla Amanda, ozvalo jakési vykvíknutí. Střelila jsem po ní pohledem, ale ta upírala oči někam za mě. Dokonce jsem slyšela, jak se jí zrychlil tep. Co ji mohlo tak vyvést z míry? Chtěla jsem se otočit, ale ještě než jsem to udělala, mi někdo zašeptal do ucha: 

„Já.“ 

Vyjekla jsem. Ale když jsem se podívala na osobu, co za mnou stála, úplně všechno se mi vykouřilo z hlavy.

„Ahoj,“ usmíval se. Ve vteřině jsem mu visela kolem krku a až pozdě si uvědomila, že tu po něm lezu. Pustila jsem ho a narovnala si tričko, které se mi trochu vyhrnulo. Musela jsem několikrát rychle zamrkat, abych se vzpamatovala z prvotního šoku a následného trapasu, který jsem předvedla.

„Edwarde? Co tady děláš?“ kulila jsem na něj oči. Nahodil ten jeho zatraceně dokonalý pokřivený úsměv a pokrčil rameny. Asi jsem ho pobavila.

„Jsem tu nedaleko u známých. Tak jsme si řekli, že si nějak zajdeme sednout. A co tu nenajdu.“ Pořád se usmíval a já myslela, že z něho půjdu do kolen. Chtěla jsem ho znovu obejmout a už nepustit, tak ráda jsem byla, že ho vidím.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se od stolu. Otočila jsem se a koukala do udivených tváří mých nových přátel. Amanda se už vzpamatovala a nahodila ‚sexy pohled‘.

„Jo, lidi, tohle je Edward. Je z Forks. Víte, jak jsem vám říkala… Edwarde, tohle je…“

„Já jsem Amanda, moc mě těší, Edwarde,“ skočila mi do řeči. To asi trochu posrala, ne? Začala se k němu natahovat. Bylo na ní vidět, že by si s ním moc ráda povídala – a jestli jen povídala – ale Edward se otočil zpět na mě.

„Nepůjdeme kousek bokem?“ řekl potichu. Jen jsem přikývla. Popadl mě za ruku a tahal ke dvěma volným židlím u baru.

„Tak, jak se máte? Co doma? Kde máš ostatní?“ zajímala jsem se, jakmile jsme se posadili.

„Doma nic. Vše při starém. Ostatní tu semnou nejsou. Potřeboval jsem na chvíli zmizet,“ pousmál se.

„Proč zmizet?“ zajímala jsem se. Pokrčil rameny. Edwarde, co se stalo? poslala jsem mu v myšlenkách.

„No, rozešli jsme se s Tinou. Ona si stála za tím, že s nimi zůstane, tak jsem šel pryč, dokud ji nevyhodí. Stejně ji tam nechtějí.“ Tak, tímhle mě sakra zaskočil. Oni se rozešli? Rozešli se, rozešli!  

„To mě mrzí,“ vydala jsem ze sebe, když jsem se dostatečně uklidnila z té skvělé novinky. Nejraději bych mu začala gratulovat, že ji konečně kopnul do zadku.

A tak jsme si povídali a povídali. A vyprávěli si, co je nového a jak se mají všichni u nich doma. Že se jim po mě stýská a kdesi cosi. Já Edwardovi vyprávěla o tom, jaké to tu je.

„No a ti u stolu vlastně, to jsou mí přátelé. Dalo by se to tak říct,“ kývla jsem hlavou ke stolu, kde jsem ještě před chvílí seděla.

„Kdybys věděla, co se jim honí hlavou, asi bys nechápala,“ zasmál se. „Hlavně ta Amanda.“

„To opravdu vědět nepotřebuju,“ zasmála jsem se s ním a pak na Edwarda použila svůj štít.

„Tohle mi chybělo,“ přimhouřil oči. Musela jsem se zasmát. „Nevíš jaké to je. Den co den plná hlava cizích starostí a myšlenek a cizích problémů. A pak, když jsem s tebou, všechno je jinak. Všude je klid a ticho. Tíží mě jenom moje myšlenky,“ celou dobu, co mluvil, mě propaloval pohledem. Naklonil se ke mně a jeho dech mě polechtal na obličeji.

„Edwarde?“ ozvalo se hned vedle nás. Rychle jsem se narovnala a snažila se vzpamatovat. Je možné, aby se upírovi motala hlava? Edward byl taky mimo, ale pak rychle zareagoval.

„Ach, promiň. Bello, tohle je Tanya. To u nich právě teď jsem. Tanyo, tohle je Bella,“ odmlčel se, „známe se z Forks.“ 

„Ahoj, Tanya,“ podala mi ruku a potřásla si semnou.

„Ahoj,“ usmála jsem se. Sice mi do smíchu zrovna moc nebylo, jelikož její vzhled mi vyrážel dech, ale co nadělám. Snad si Edward nerozmyslí, že chce další blondýnku, no…

„Edwarde, my už půjdeme.“

„Jo, jasně. Já tu ještě chvíli zůstanu s Bellou,“ usmál se na ni. Vypadala mírně vytočená, asi se jí nelíbí, že tu Edík zůstane semnou.

„Určitě?“ pozvedla obočí. Jak určitě? Když to řekl, tak to snad řekl, ne?

„Určitě. Dlouho jsme se neviděli,“ střelil pohledem po mně a pak se opět otočil na Tanyu.

„No, tak zatím ahoj,“ naklonila se k němu a políbila jej na tvář. Na mě akorát mávla a byla pryč.

„Asi se o tebe bojí,“ zakřenila jsem se. On jen zakroutil hlavou. „Kdy se vlastně vracíš domů?“

„Chtěl jsem co nejdřív, ale teď už nikam nepospíchám,“ pohladil mě po ruce. „Nezatančíme si?“ zeptal se najednou. Jen jsem přikývla a během pár vteřin se už zavěšena do Edwardovy náruče pohybovala do rytmu hudby.

„Bello!“ řítila se k nám Amanda. „Už chceme jet.“ Sice mluvila na mě, ale na Edwardovi mohla oči nechat.

„Jo. Hned jsem u vás.“ Myslela jsem, že vypadne, ale ta se k odchodu rozhodně neměla. „Amando?“

„Jo, jasně. Tak ahoj, Edwarde, snad se ještě potkáme,“ snažila se s ním flirtovat a retardovaně na něj mrkala. Byla jsem z ní docela vykulená.

„Máš opravdu zajímavé kamarády,“ zasmál se tomu můj společník. Musela jsem s ním souhlasit. Aspoň Amanda byla hodně ‚zajímavá‘.

„Tak asi ahoj,“ byla jsem rozpačitá.

„Ahoj,“ naklonil se ke mně a lehce mě políbil na lícní kost. Myslela jsem, že z toho letmého doteku vyletím z kůže. Pousmála jsem se a vydala se za mými kamarády.

„Bells?“ Otočila jsem se. „Nezajdeme někam?“

„Klidně,“ usmála jsem se opět. Nadiktovala jsem mu adresu a odcházela s pocitem štěstí. Řekl mi, že se pro mě staví zítra kolem sedmé. Jupí! poskakovala jsem si, když jsem vylezla z klubu a mířila si to k autu.

„Co se tak culíš?“ pozoroval mě Sebastian s pozdviženým obočím. Jen jsem pokrčila rameny a nastoupila.

„Tak, čau. A díky!“ rozloučila jsem se s ostatníma, když jsme zastavili u mého domu. Doma jsem zapadla do sprchy a pak se vyvalila na posteli. Začetla jsem se do knížky a ztratila pojem o čase.

Měla jsem půl hodiny, než mě Edward vyzvedne. Pobíhala jsem po pokoji a neuměla se rozhodnout, co si na sebe obleču. Kam vlastně půjdeme, sakra?! Proč jsem se nezeptala?  

„Proč tu nemůže být někdo, kdo by mi poradil, sakra?!“ rozčilovala jsem se. Kdybych na něj měla aspoň číslo, ale já blbá ne. Domluvím si s ním rande a na to, kam jdeme, se nezeptám.

„Vezmi si ty modré šaty,“ ozvalo se náhle za mnou. Zaječela jsem a rychle se otočila. Edward se opíral o futra dveří, ruce založené v kapsách a pobaveně mě pozoroval. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že před ním stojím jen ve spodním prádle.

„Co tu děláš? Nejsme domluveni až v sedm? Málem jsem z tebe dostala infarkt!“

„Budou ti slušet,“ přešel mé otázky. Rychle jsem popadla šaty a nasoukala se do nich. „Vidíš, já to říkal,“ ohodnotil mou garderobu. Až teď jsem si uvědomila, že má na sobě oblek.

„A kam vlastně jdeme?“ zajímala jsem se.

„Co myslíš? Večeře v nejdražším podniku v okolí?“ zasmál se. Já se na něj zašklebila a popadla kabát. Pomohl mi do něj a už jsme si to mířili k jeho autu. Jako správný gentleman mi otevřel dveře a počkal, až nasednu. Během vteřiny se objevil na místě řidiče a plynule vyjel.

Kam bychom asi mohli jít, že? Divadlo.

„Na představení jsem nebyla, ani nepamatuju.“

„Trocha kultury ještě nikoho nezabila,“ nabídl mi rámě. Na nic jsem nečekala a zavěsila se do něj.

…

„Odjíždím,“ zašeptal. Stáli jsme před mým domem a já zrovna našla klíček, abych mohla odemknout.

„Kdy?“

„V pondělí.“

„Tak brzo?“ vzhlédla jsem k němu. Stál těsně u mě. Projel mnou pocit vzrušení. Na nic jsem nečekala a políbila ho.

„Ano, ale musíš za mnou přijet. Co nejdřív,“ řekl, když jsme se od sebe odtrhnuli. Pohladil mě po tváři a zadíval se mi do očí. „Přijedeš, že ano?“ Jen jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu a znovu ho políbila.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 19. kapitola :