Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 2. kapitola

26.05.2015 (22:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2391×

Zprávu jsem odeslala a mobil hodila na stolek vedle dveří. Cítila jsem se nechutně, takhle špinavá. Proto jsem šla do koupelny a zalezla pod sprchu…

Ve sprše jsem přestala vnímat čas, takže když se kolem mě obmotaly dvě obrovské ruce, strašně jsem se lekla. Rychle jsem se otočila a koukla na usmívajícího se Thomase. Tomu se však úsměv vytratil ihned, jakmile se mi podíval do očí. Jen jsem zakývala hlavou.

„Jo,“ špitla jsem, „neměla jsem to v plánu, prostě se to stalo,“ šeptala jsem dál, ale věděla jsem, že mě slyší. On si mě přetočil k sobě a já si až teď všimla, že je vlastně taky nahý. Přimáčknul si mě k sobě a políbil mě na čelo.

„Co se stalo?“

„Vyjel po mně, nějak se mi to nelíbilo, tak jsem do něj trochu víc bouchla a on si rozbil hlavu. Pak už jsem to nemohla vydržet a pustila se do něj.“ Thomas jen pokýval hlavou. „Neboj, schovala jsem ho, jen doufám, že mě s ním nikdo neviděl,“ pokračovala jsem. On si mě k sobě přimáčknul ještě víc. Nešlo o to, že jsem zabila člověka. Šlo o to, že jsem ho zabila tady. Nechtěli jsme problémy, a pokud mě s ním někdo viděl, že jdeme sami dva pryč z klubu, bude to malý problém.

Chvíli jsme ve sprše jen tak stáli v objetí a nechali na sebe stékat horkou vodu. Po chvilce mě však Thomas chytl za bradu a donutil mě tak, abych k němu zvedla pohled. Vpíjel se mi do očí těma jeho nádherně zlatýma, které pomalu ale jistě tmavly. A já moc dobře věděla, co to znamená. Pozvedla jsem koutek úst do úsměvu. Netrvalo dlouho a přisál se mi na rty těmi svými. Na nic jsem nečekala a polibky mu začala oplácet. Chytil mě za zadeček a nadzvednul mě. Ve stejné chvíli jsem mu nohy obmotala kolem pasu a on mě přirazil ke stěně. Zavzdychala jsem pod náporem vzrušení, které jsem právě teď cítila. Na nic nečekal a tvrdě do mě vniknul. Tentokrát jsme zavzdychali oba. Začal pomalu přirážet, ale postupně tempo zrychloval. Já sténala s každým přírazem a Thomas začal zrychleně dýchat. Věděla jsem, že se blíží k vrcholu. Já na tom byla podobně. Náruživě jsem ho líbala a on nepřestával tvrdě přirážet dál a dál. Když jsem dosáhla vrcholu, prohnula jsem se v zádech a vykřikla slastí. Thomas ještě párkrát přirazil a také zasténal. Opřel se čelem o to mé a zhluboka dýchal.

Když jsme se oba vzpamatovali, seskočila jsem z něj, usmála se a vypochodovala ze sprchy. Obmotala jsem kolem sebe ručník a šla si pro nějaké oblečení. Thomase jsem tam nechala, ať si jde po svém. Tohle byly naše úlety. Žádný vztah, jen sex. Brala jsem ho jen jako kamaráda, se kterým občas spím. On mě bral stejně. Už jsme o tom mluvili. Pamatuju si, jak se to stalo poprvé.

Znali jsme se už nějakou dobu a byli jsme hodně dobří kamarádi, když za mnou přišel. Byl to den, jako každý jiný. Prostě jsme kecali, co jsme dělali, jestli jsme někoho poznali a tak a z ničeho nic jsem ležela pod ním na gauči. Tak jsme si to prostě rozdali a potom začala ta trapná chvíle. Jen tak jsme vedle sebe leželi, koukali oba do stropu a nevěděli co říct. On se najednou začal zvedat s tím, že už půjde a během chvilky byl pryč. Čekala jsem, že se ozve, jelikož to byl můj kamarád a já jsem ho potřebovala. Strašně mi chyběl. Byla jsem zoufalá a strašně si vyčítala, že jsme to nechali zajít tak daleko. Bála jsem se, že se mu to nelíbilo, a tak se už neukáže. Strašně jsem si s ním chtěla popovídat. Tak jsem se jednou vydala k němu domů. Když mi otevřel, udiveně na mě koukal. Vypadal sklesle. Pozval mě dál a promluvili jsme si. Já se dozvěděla, že se bál stejně jako já, že už s ním nechci nikdy promluvit.

Promluvili jsme si o tom, jak to s námi teda bude, a usoudili jsme, že chodit spolu nebudeme. Poté jsme se rozhodli, že se někam přestěhujeme a budeme bydlet spolu. No, a od té doby spolu vlastně takhle občasně spíme a bydlíme, ale jen jako nejlepší kamarádi.

Když jsem si vyfénovala vlasy, dostala jsem chuť na to, něco si uvařit. Šla jsem tedy do kuchyně a vytáhla balíček špaget. Začala jsem kuchtit a během půl hodinky už na talíř servírovala špagety s rajčatovou omáčkou. Vzala jsem si ještě příbor a pustila se do toho. Thomas si ke mně přišel sednout a nevěřícně koukal na to, jak to jídlo hltám.

„Co je,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. On se jen zasmál a zakroutil znovu hlavou.

„Měli bychom se přestěhovat,“ řekl najednou. Začala jsem nad tím uvažovat. Je pravda, že jsme tu už dost dlouho a ostatní by si mohli začít všímat toho, že jsme pořád stejní.

„Tím by se vyřešil problém Dereck,“ pokrčila jsem rameny. On jen nazvedl jedno obočí. „Ta včerejší svačina,“ vysvětlila jsem mu. On na souhlas pokýval hlavou.

„Nenapadá tě kam?“ zeptal se mě.

„To fakt nenapadá. Koukneme na internet,“ řekla jsem a vložila do úst další sousto. Thomas se zase zašklebil. Zmizel a ve vteřině byl zpátky u stolu i s notebookem. Položil ho na stůl a začal hledat. Vždycky když něco našel, tak mi to ukázal, ale nic se nám zatím nezamlouvalo.

„Necháme to na jindy? Nějakou dobu tu ještě můžeme být,“ řekla jsem, ale v tu chvíli ke mně otočil notebook s najetou stránkou nějakého městečka jménem Forks.

„Píšou tu, že je to deštivé městečko. Málo obyvatel, sluníčko svíti pár dní v roce. Je to ve Washingtonu. Spousta lesů kolem,“ četl informace, které našel. „Kouknu, jestli tam nejsou volné nějaké domy,“ dodal a už zase otáčel notebook směrem k sobě. Já se zvedla od stolu, umyla po sobě nádobí a přisunula si k Thomasovi židli tak, ať se můžu dívat s ním. Už měl najetých několik stránek s domy, které byly buď přímo ve Forks anebo poblíž. Seděli jsme nad tím docela dlouho, ale nakonec jsme si vybrali. Thomas tam hned volal, jestli je ještě k mání a když zjistil, že ano, hned ho zamluvil nám. Obstaral číslo do školy, kam taky zavolal a zeptal se, jestli by nebylo možné přestoupit.

„To zas bude papírování,“ zasmála jsem se. Čekalo nás – pro nás už tak známé – falšování všech možných dokladů a podkladů ke studiu. První na řadě byly pasy, řidičáky a občanky. Bylo to sice otravné, ale nezbytné. Na jednom místě jsme se mohli zdržet opravdu jen pár let. Někdy jsme se rozhodli odstěhovat se dřív, někdy později. To podle toho, jak se nám chtělo. Jenže tady jsme už byli šestým rokem. A byli jsme třetím rokem na výšce. U Thomase by o to ani tak nešlo, přeci jen on byl proměněn, když mu bylo jedna dvacet. Ale já jsem strašně drobná a nevypadám na to, že by mi mělo být zrovna dvacet dva. Snažím se to zamaskovat aspoň tím, že se maluju. Ale šest let v kuse být úplně stejná není normální. Takže byl nejvyšší čas na to odjet. Navíc já zamrzla v sedmnácti, takže se není čemu divit, že zas tak staře nevypadám. Kdyby mě tehdy to hovado neproměnilo, měla bych už padesát sedm let a třeba bych už byla babičkou. To už bohužel nezměním.

Pomalu jsme tedy začali balit naše věci do krabic. Thomas nás ještě odhlásil z univerzity, domluvil se s paní z realitní kanceláře, ať to tu prodá a mohli jsme se vydat vstříc další etapě našeho života…

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 2. kapitola: