Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 22. kapitola

11.01.2018 (20:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1546×

Proto jsem se nemusela rozhodovat dlouho.

Vřítila jsem se do hradu jako neřízená střela. Lidská sekretářka? Zaskočila mě paní za pultem.

„Přejete si?“ ptala se s milým úsměvem. Svačina.

„Ano. Chtěla bych mluvit s pány,“ nevěděla jsem, jak je mám oslovit. Věděla jsem, že jsou tři. Nikdy jsem je však neviděla osobně. Za normálních okolností bych se neodvážila přiblížit se k hradu. Sekretářka se podívala do nějakých papírů, popadla telefon a začala vyťukávat číslo. Ještě, než se na druhé straně kdokoliv ozval, se ve dveřích objevili dva upíři.

„My se toho ujmeme Gino,“ promluvil k ní ten vyšší. Ona položila telefon a přikývla. „Tak půjdeme,“ vyzval mě a já se tedy po jejich boku vydala do útrob hradu.

Prošli jsme různými chodbami, až jsme se nakonec zastavili před obrovskými dveřmi. Ti dva je otevřeli a nechali mě vejít. Tím se mi naskytl pohled na obrovský sál se třemi trůny, na kterých seděli oni. Nevypadali tak hrozivě, jak jsem si myslela. Jediné, co mi nahánělo hrůzu, byli všichni jejich bodyguardi, co postávali kolem nich.

„Pane, chtěla se s vámi sejít,“ začal pro změnu ten menší. Mluvil k tomu uprostřed. Uklonila jsem se před nimi. Něco mi říkalo, že pouhý pozdrav by jim nestačil.

„Co tě k nám přivádí?“ zeptal se mě. Upíral na mě své oči a čekal, co ze mě vyleze.

„Chtěla bych se stát součástí vaší gardy,“ vypustila jsem ze sebe. Chvíli bylo v sále ticho k zbláznění a pak se ten prostřední začal smát. Párkrát si tlesknul rukama a najednou byl přede mnou.

„Myslíš si, že si mezi nás bereme každého?“ Vpíjel se mi do očí.

„To si nemyslím.“

„Tak proč bychom měli chtít zrovna tebe?“ zeptal se. Na tváři mu pořád pohrával úsměv.

„Mám co nabídnout,“ odpověděla jsem mu. Natáhnul ke mně ruku. Věděla jsem, co dokáže. Nezaváhala jsem a jeho ruku stiskla. Propaloval mě očima a snažil se soustředit. Výraz v jeho obličeji se najednou změnil. Vypadal překvapeně. Pustil mou ruku a opět si zatleskal.

„Jak?“

„Aro?“ ozval se další, co seděl na trůně. Takže Aro je tenhle?

„Je to štít,“ odpověděla jsem stroze.

„Jane!“ pokýval rukou k jedné postavě, co stála za trůny. Přišla k nám a sundala si kapuci z hlavy. Stála přede mnou malá dívka. Mohlo jí být sotva patnáct. Pokynul rukou mým směrem a Jane na mě upřela své rudé oči. V momentě, kdy se Aro opět začal smát, pohled stočila jinam.

„To je skvělé!“ radoval se. „Pověz mi své jméno drahá,“ usmíval se dál.

„Isabella.“

„Umíš s tím ještě něco?“ zajímal se. Přikývla jsem. Oči se mu rozzářily ještě víc. „Demetri,“ opět pokynul na jednoho z jeho gardy. Byl to jeden z těch, co mě sem přivedli. „Ukaž mi, co umíš!“

„Umím to ovládat jen psychicky. Fyzicky se mi to podařilo jen jednou,“ upozornila jsem ho.

„A co se stalo, když se projevil?“ úsměv mu z tváře po celou dobu našeho rozhovoru nezmizel.

„Odhodila jsem jednoho upíra,“ řekla jsem popravdě. „Můžu vám to ukázat,“ nabídla jsem mu ruku. Podivil se, ale s radostí ji přijal. Vypnula jsem tedy štít a nechala, ať si přečte všechno z mé hlavy.

„Vyzkoušíme to. Jane, použij svou moc tentokrát na Demetriho. Uvidíme, jestli to Isabella zvládne.“ Demetri se na mě vyděšeně podíval.

„Neboj,“ zašklebila jsem se a použila na něj štít. Viděla jsem, jak se ta malá blonďatá holka zase snaží, ale co naplat. S Demetrim to nepohnulo ani o píď.

„Demetri?“ vyzval ho Aro.

„Nic. Nic necítím,“ v obličeji se mu zračila úleva. Když jsem viděla, že od něj Jane odpoutala zrak, štít jsem z něj zpustila. Najednou se však skácel k zemi. Zaraženě jsem hleděla na to, jak se zmítá v bolestech a Jane ho s úsměvem na rtech propaluje pohledem.

„Jane!“ okřikl ji jeden z těch, co seděl. Vypadal z nich nejstarší. Ihned přestala Demetriho mučit a stočila pohled na něj.

„Promiňte,“ sklopila hlavu a šla si stoupnout na své místo. Demetri se vyškrábal zpět na nohy a měřil si ji zlostným pohledem.

„To si vyřídíme,“ zašeptal jejím směrem. Jen se uchechtla a dál si ho nevšímala.

„To je dokonalé Isabello!“ spustil najednou Aro. „Někoho jako jsi ty, zde potřebujeme!“ téměř mu od huby kapal med.

„To mě těší,“ uklonila jsem se znovu.

„Co nejdříve musíš začít cvičit na svém daru! Musíš ho naplno využít. Budeš se nám ještě hodit,“ promluvil ke mně poslední z trojice. Blonďák. „Demetri, Isabella potřebuje vlastní pokoj, zařiď to!“ Demetri přikývnul a byl pryč. Aro si šel zpátky sednout.

Demetri se vrátil během pár vteřin.

„Běž, ukáže ti tvůj pokoj,“ zavelel Aro. Poslechla jsem ho tedy a vydala se za Demetrim. Vedl mě snad milionem chodeb. Minuly jsme spoustu dveří, než jsme se dostali až k mému pokoji.

„Tady,“ otevřel dveře a nechal mě vstoupit.

„Děkuju,“ otočila jsem se na něj.

„Jo, v pohodě. Kdybys ještě něco potřebovala, mám pokoj vedle,“ ukázal na kterou stranu ‚vedle‘ myslí a byl pryč. A to je všechno? Přišlo mi to nějaké jednoduché. Jen tak mě přijali mezi sebe? I když proč taky ne, když si Aro mohl najít všechno v mé hlavě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Vypadalo to tu jako v hotelu. Neosobní a neútulné. Zabloudila jsem očima ke skříni a řekla si, že by nebylo na škodu dojít si koupit nějaké oblečení.

Vydala jsem se tedy do města. Naštěstí - pro mě - bylo pod mrakem, což tady v Itálii určitě není častý jev. Zabruslila jsem do prvního obchodu s oblečením, který jsem našla a nakoupila si nějaké to oblečení.

„Tohle mi zatím bude stačit,“ řekla jsem si pro sebe, když jsem si oblečení uklízela do skříně. V době mé nepřítomnosti mi do pokoje někdo donesl plášť. Ten jsem si pověsila do skříně k ostatním věcem a lehla si. Jaké to teď asi bude? Přemýšlela jsem.

Měla jsem spoustu otázek, ale koho se na ně mám zeptat? Napadla mě jediná možnost.

Stála jsem na chodbě před dveřmi, které měly patřit pokoji Demetriho.

„Dále,“ ozvalo se ihned, co jsem zaklepala. Neváhala jsem a vešla dovnitř.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Nechtěla jsem nikoho otravovat, ale na koho jsem se měla v tuhle chvíli obrátit?

„No?“ Ležel na posteli a v ruce držel nějakou knihu.

„Co teď bude?“ Posadil se a pokynul mi rukou ke křeslu. Posadila jsem se tedy a vyčkávala jeho odpověď.

„Patříš k nám. Čekají tě mise. Zabíjení. Pořád a pořád dokola. Ostatní upíři tě od teď nenávidí. Všichni, co k nám nepatří.“ Začal mi vyprávět o různých misích, na kterých byl. Říkal mi o tom, jak jim vodí spousty turistů do sálu, odkud se už nikdo živý nedostane. Říkal mi o jednotlivých schopnostech. O Arovi, Caiusovi a Marcusovi. Dozvěděla jsem se o všem. Povídali jsme si několik hodin. Zjistila jsem, že je Demetri opravdu milý. Dokonce i hodný, ale nikoho si nepřipouští k tělu. Vlastně ani nemůže. Tedy nikoho kromě upírů z gardy.

„Tohle jsi chtěla?“ zeptal se mě najednou.

„Je to lepší, než být sama. Celou věčnost. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli mě přijmou. Zkusila jsem to a jsem tady.“ Pokrčila jsem rameny.

„Z toho důvodu je tu většina z nás. Ale věř mi, že nejsem jediný, kdo by chtěl odejít,“ šeptal.

„Proč bys chtěl odcházet?“ nechápala jsem, kam náš rozhovor směřuje. Téměř vůbec se neznáme, proč mi tu vykládá takové věci?

„Netušíš, jak dlouho jsem tady. Kolik upírů jsem už zabil. Už mě nebaví to, jak mi věčně někdo rozkazuje.“

„Kdo tě tady drží?“ zajímala jsem se.

„Mě by snad i pustili. Jenže ani nemám kam jít. Jak už jsem říkal, upíři mimo Volterru si od nás udržují odstup. Myslí si, že dokážeme pouze zabíjet, i když to tak vůbec není. Jsme jako každý jiný. Nikdo to však nevidí.“

„Myslíš, že tě tam venku čeká něco lepšího než tady? Já tam byla, dost dlouho, a můžeš mi věřit, nestojí to za nic. Nic tě tam nečeká. Jen samé podrazy, lhaní, přetvářka. Tady můžeš být sám sebou.“ Tenhle rozhovor probíhal pouze mezi námi dvěma. Šeptala jsem pouze pro jeho uši. Nechtěla jsem, aby to slyšel někdo jiný, kromě něj.

„Isabello…“ povzdechnul si.

„Jsem Bella,“ skočila jsem mu do řeči. Mírně se pousmál.

„Bello, myslíš, že tě nečeká nic lepšího, než je tohle?“

„Nečeká. Už mám dost toho, co bylo venku. Uvažovala jsem, že se zabiju. Ale proč dělat někomu radost?“ Vyvalil na mě oči.

„Myslíš, že by někdo měl radost z toho, že se zabiješ?“ Přikývla jsem. Opravdu jsem si to myslela. V pokoji najednou zavládlo tíživé ticho. Neměl mi na to co říct a já taktéž.

„Demetri!“ Rozrazily se najednou dveře, ve kterých se objevil Felix.   

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 22. kapitola :