Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 23. kapitola

14.01.2018 (16:30) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1374×

„Ježíš, promiňte. Nechtěl jsem rušit,“ omlouval se ihned, co mě spatřil. Na tváři mu pohrával úsměv.

„Já už stejně půjdu,“ zvedla jsem se. „Promiň, že jsem tě otravovala.“ Chtěla jsem zmizet, ale Felix se mi postavil do cesty.

„Mám vás sehnat oba. Pán si s vámi přeje mluvit,“ ukázal směrem na chodbu. Vydali jsme se tedy do trůnního sálu.

„Přál jste si nás vidět pane?“ začal Demetri ihned, co se před námi otevřely dveře.

„Ano, budete s Isabellou trénovat její schopnost. Chceme přeci, aby jej uměla využívat, jak jen to jde,“ usmíval se stejně jako předtím. I přes jeho úsměv mi jeho pohled přišel nebezpečný. Věděla jsem, proč to tak je. Jeho rty se sice usmívaly, ale oči byly chladnokrevné. Odrážel se v nich pouze chlad a autorita, kterou vzbuzoval. Díky Demetriho jsem věděla, že jeho pravou rukou je Jane. Díky toho mě nepřekvapilo, že stojí hned za jeho trůnem. Opět na mě upírala pohled a vsadila bych se, že na mě zkoušela svou moc. Byla jsem moc vděčná za to, že na mě nefunguje. Demetri se mi snažil popsat, jaký je to pocit. A z pouhé představy se mi dělalo zle.

„Jděte!“ zavelel Aro. Uposlechli jsme jeho rozkaz a vydali se do jedné z místností, kterou nazývali tělocvična.

„Jak začneme?“ ptal se mě Demetri, když jsme dorazili na místo.

„Opravdu netuším,“ pokrčila jsem rameny.

„Ukazovala si Arovi, že už se ti to jednou podařilo použít. Nemám pravdu?“ zajímal se Felix. Jen jsem přikývla a sledovala jeho počínání. „Co tě k tomu donutilo?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla jsem mu. Zaraženě se na mě podíval. „Byla jsem prostě hrozně naštvaná. Nechtěla jsem si nikoho pustit k tělu,“ snažila jsem se zachránit situaci. Na tváři se mu opět objevil úsměv.

Aniž jsem se nadála, letěla jsem vzduchem a narazila do protější stěny tělocvičny.

„Co to bylo?“ vztekala jsem se, mezitím co jsem se zvedala zpět na nohy a oprašovala si kolena.

„Pokus o to, vyprovokovat tě,“ křenil se ten obrovský idiot. Chápala jsem, že je to rozkaz Ara, ale tohle se mi ani za mák nelíbilo.

„To se povedlo,“ zatleskala jsem mu s úšklebkem na tváři. Felix pouze pokrčil rameny a opět se proti mně rozběhl. Dopadlo to opět stejně. Letěla jsem a zastavila se o stěnu.

„Takhle to asi nepůjde,“ promnul si bradu ten vševěd.

„Myslíš? Třeba to zkus ještě párkrát. Já se ráda proletím,“ zasyčela jsem na něj. Pobaveně si mě prohlížel a bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho, než se do mě zase pustí.

XXX

„Takhle to očividně nepůjde Felixi,“ promluvil k němu Demetri. Opravdu mě překvapovalo, že ho ještě nepřestalo bavit tu semnou házet.

„Mohu vám nějak pomoci?“ objevil se ve dveřích Caius. Oba se před ním předklonili, tak jsem postupovala podle jejich vzoru. „Nechte toho,“ zamáchal rukou ve vzduchu. Vzpřímili jsme se tedy.

„Pane, nijak jsme s jejím darem nepohnuli. Nevíme si s tím rady,“ začal mu osvětlovat situaci Demetri. Felix mu na to jen přikyvoval. Caius se na mě zkoumavě podíval a promnul si bradu. Stála jsem tam jako solný sloup a čekala, co bude. Byla zde možnost, že mě díky toho vyhodí z hradu, nebo dokonce odstraní. Potřebovala jsem přijít na to, jak můj dar funguje. Nechápala jsem, jak je možné, že psychický je tak lehké ovládat. Potřebovala jsem jim ukázat, že mám na to, abych mohla být v gardě.

„Věděl jsem, že to nebude lehké,“ prolomil Caiusův hlas najednou ticho, které zde vládlo. Díval se mi do očí a já mu pohled oplácela. Netroufla jsem si uhnout a zároveň jsem se bála, že to, že mu hledím do očí není dobrý nápad. Mohl by to brát jako urážku. Jako náznak toho, že se ho nebojím. Opak byl však pravdou.

„Proto jsem mluvil s Arem,“ pousmál se. Kam tím míří? Nechápala jsem. „Musí být opravdu těžké čelit takovému životu Isabell.“ Začalo mi to docházet. Aro mu to řekl. Řekl mu, co viděl v mé mysli. Všechno to věděl. „Zachoval se naprosto odporně. A ty díky něj teď trpíš a dokonce se k nám chceš přidat,“ rozpřáhl ruce a zasmál se. Začalo to ve mně vřít. Z hrdla se mi začalo ozývat vrčení. Přikrčila jsem se, ale to už u mě stál Felix s Demetrim a chtěli mě chytit.

„Nechte ji,“ rozkázal Caius a oni ustoupili. „Ty jsi pro něj byla jenom pouhá hračka, se kterou si užil a pak ji odhodil,“ odmlčel se a začal se pomalými kroky přibližovat. „Necítíš se jako špína? Jako někdo, kdo na tomhle světě už nemá co dělat?“ Vysmíval se mi do obličeje. Ťal do živého, jelikož tahle rána byla čerstvá.

„Já myslím, že tohle není vaše věc!“ odporovala jsem mu.

„A co tvé dítě? Toho nelituješ?“ Tohle stačilo k tomu, aby mě vytočil do nepříčetnosti. Jeho slova mi ubližovaly a on si to moc dobře uvědomoval.

Zapojila jsem všechny svaly v těle, abych mohla použít svůj štít.

Najednou jsem pocítila energii, která se odpojila od mého těla a Caius letěl vzduchem. Vyděsila jsem se. Právě jsem odhodila jednoho ze tří nejdůležitějších upírů světa několik metrů daleko. Zabije mě. Byla jediná moje myšlenka, co mi v danou chvíli probíhala hlavou. Stála jsem tam jako solný sloup a čekala, co přijde. Zabije mě ihned, nebo si počká, až u toho budou všichni tři?

„To bylo skvělé!“ Vyrušil mě z mých úvah Caiusův hlas. Asi jsem se zbláznila. Kulila jsem na něj oči a nechápala, že se usmívá. Opravdu řekl, že to bylo skvělé?

„Dokázala jsi to,“ zašeptal Demetri. Střelila jsem po něm pohledem a viděla, jak se spolu s Felixem usmívají. Já však neměla mít z čeho radost. Slova, které mi Caius právě řekl, mě drtila.

„Sám dobře vím, jaké to je zamilovat se. Naše podstata je stvořena pro oddanost našemu protějšku. Bohužel, někdy chováme lásku k někomu, kdo ji neopětuje.“ Naposledy se na mě podíval a odešel.

„Vidíš, že to jde,“ poplácal mě po zádech Felix, který se najednou objevil vedle mě. Neodpustila jsem si zavrčení.

„Chci být sama,“ vyštěkla jsem jeho směrem a vyběhla z tělocvičny. Do očí se mi draly slzy. Chápu, že bych měla mít radost z toho, že jsem dokázala opět využít svůj štít, ale nedokázala jsem to. Byla jsem znechucená sama sebou. Svým lidským životem i svou existencí.

XXX

Toulala jsem se po lese a přemýšlela nad sebou. Proč to vlastně dělám? Vždyť jsem mohla poprosit o ukončení své existence. Stačilo pár slov a už nikdy jsem nemusela na tomhle světě být. Mohla jsem mít od všeho pokoj. Přes to všechno jsem doufala, že snad najdu místo, kde mi bude dobře. Doufala jsem v to, že to místo bude tady. Ve Volteře. A věděla jsem, že pokud se budu snažit, mám velkou šanci na to, aby se mi mé tajné přání splnilo. Chtěla jsem to dokázat nejen ostatním, ale i sobě. Chtěla jsem si dokázat, že na to mám. V mém odporném životě jsem si potřebovala dokázat, že udělám správnou věc. Správnou věc pro sebe. Už jsem nechtěla myslet na ostatní. Dělala jsem to do teď a vždycky jsem z toho vyšla špatně. Ať šlo o Thomase, Jacoba nebo Edwarda. Všichni se mi odvětili tím, že se na mě vykašlali. Moc děkuju.

„Isabello?“ vyrušil mě z mého rozjímání hlas. Caius mě sledoval s přimhouřenýma očima.

„Pane,“ mírně jsem se uklonila. „Chtěla bych se vám omluvit…“

„Nemáš se za co omlouvat. Udělal jsem to schválně. Vlastně bych se měl omluvit já.“ Zvedla jsem k němu zrak, který jsem do teď upírala na kámen u špičky mé boty. Musela jsem asi vypadat hodně komicky, když jsem na něj tak valila oči. Caius měl co dělat, aby se nerozesmál. Vypadal uvolněně. Neměl na sobě plášť, který na sobě měl zatím pokaždé, co jsem jej viděla. V džínách a tmavě modrém triku s krátkým rukávem vypadal jako normální chlap. Jako kus chlapa – přeci jen, je to upír.

Přistoupil ke mně a natáhl mým směrem ruku. Těkala jsem pohledem mezi jeho napřaženou rukou a jeho obličejem. Mírně se usmíval.

„Neboj se mě. Teď jsem jen normální chlap. Teda, chápeš jak to myslím.“ Natáhla jsem k němu tedy ruku a potřásla si s ním.

„Caius,“ znovu se usmál.

„Já, já jsem Isabella, ale to už víte.“ Nebudu lhát. Byla jsem totálně v prdeli z toho, jak se choval. Zkouší na mě něco? Neuměla jsem si tuhle situaci vysvětlit.

„Nekoukej pořád tak,“ zasmál se. Mě do smíchu moc nebylo. Není to tak dlouho, co mi říkal dost odporné věci. Sice se omluvil, nebo to aspoň naznačil, ale naštvaná jsem byla pořád. „Omlouvám se.“

„To nemusíte pane,“ sklopila jsem opět pohled. Teď se mi tu omluví a pak řekne, že jsem ho ponížila a budu mít problémy ne? To určitě.

„Co kdybychom začali od začátku?“ 

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 23. kapitola :