Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 26. kapitola

20.05.2018 (10:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1253×

„To bychom měli, běžte se připravit,“ prolomil Aro to mrtvolné ticho, které v sále zavládlo, když vyprchal i poslední život.

„Kam vůbec jedeme?“ zajímala jsem se. Caius mlčel od chvíle, kdy jsme vyrazili. Cuknul sebou, asi nečekal, že se budu mít k mluvení. Já ale byla zvědavá, jelikož to byla moje první mise.

„Na Aljašku, míříme na letiště.“

„Musíš mi o tom říct víc, jenom to dítě, nebo i ty ostatní?“ Chtěla jsem vědět, jak to bude probíhat.

„Dítě a jeho stvořitel. Nemůžeme riskovat, že by to udělal znovu. Uvidíme, kolik jich bude. Od toho jsi tady ty, kdyby jich bylo přeci jen nad naše síly, použiješ štít. Jsi naše ochrana. Felix je možná silný a Alec má skvělý dar, ale ani Felixova síla, ani Alec neumí ochránit skupinu tak, jako ty. Budeš teď asi hodně zaneprázdněná, to si pamatuj.“ Nějak se nám panáček rozpovídal. Pomyslela jsem si. Jen jsem přikývla, k tomu jsem neměla žádné další otázky. Sázeli na mě hodně, to se musí nechat. Byla jsem teď jako jejich bodyguard. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. Holka, co ostatním šahá sotva po kotníky a má padesát kilo, brání Volturiovic gardu.

„Jak je najdeme?“ napadlo mě ještě.

„Náš informátor nám podal velmi přesné informace. Je to pár, který se živí čtyřnohým hnusem, docela mě proto zaráží, že nastala proměna toho dítěte. Nejspíš chtěli mít celou rodinku. Každopádně, jedeme přímo do místa, kde se nyní zdržují. Máme přesnou adresu.“ Povedená rodinka. Nechala jsem to být. Měla jsem dost informací. Navíc jsem měla až vztek na toho informátora, který to všechno napráskal. Na jednu stranu – stranu ochrany našeho druhu – to bylo dobře. Na tu druhou, jestliže ten upír ví, kde přesně se teď zdržují, nebude to asi jen náhodný kolemjdoucí.

Dorazili jsme k lesu, kousek za městem. Vedla tu nějaká lesní cesta, nijak nespravovaná, ale bylo vidět, že se používá, jelikož by už jinak byla dávno zarostlá. Štítem jsem ochránila všechny členy naší gardy a vydala se za nimi. Po chvíli cesty jsme dorazili k domu. Byl krásný, to se musí nechat. Ale víc než ten dům, mě zaujalo děvčátko, které si hrálo před ním. Ale nevypadala tak, jak ji popisoval Aro. Žádné tři až čtyři roky. Spíš bych řekla tak osm.

„Ahoj maličká,“ promluvil na ni Caius. Střelila po nás pohledem a začala křičet. V tu samou chvíli se z domu vynořila upírka, která dítě pohotově chytila do náruče.

„Není to tak, jak to vypadá! Ona není upír!“ dýchala zrychleně. Já stála jako přimrazená. Nohy ztuhlé. Oči vykulené. Díky kapuci jsem byla dost zakrytá na to, aby nikdo můj výraz neviděl. Sam?! Proboha! Kde je Thomas? Proč mu je ta malá tak podobná? Těkala jsem očima mezi Sam a tou malou v jejím náručí.

„Dovolte, abych se představil,“ začal Caius, „jsem Caius Volturi. Přijeli jsme sem, jelikož se nám donesla informace o porušení zákonu. Jak vidím, informátor se nepletl,“ pokynul rukou k té malé. Sam začala jako zběsilá kývat hlavou ze strany na stranu.

„Opravdu jsme nic neporušili. Je to moje dítě, já ji porodila. Dokáže se dokonale ovládat. Nikomu neublížila. Zatím krev nepotřebuje!“ bránila ji. Můj vyschlý krk se vzpamatoval. Zatřepala jsem pomalu hlavou.

„Pane?“ ozvala jsem se. Všichni po mě šlehli pohledem. Všimla jsem si, jak Sam přimhouřila oči. Určitě jsem ji byla povědomá, jenže její upírská stránka mě viděla jinak než ta lidská. „Sám pán mi řekl, že to dítě má mít tři nebo čtyři roky. Tohle má očividně více,“ pokynula jsem jejím směrem. Caiovo obočí se smrštilo v jednu linii. Začal si malou prohlížet a po chvíli pokynul, aby k němu přišla. Sam se však nechtěla malé vzdát, takže přistoupila blíž s ní v náručí.

„Jmenuje se Anabell, pane. Narodila se před necelými dvěma lety. Já byla člověk, po porodu mne můj partner proměnil. Anabell je poloupír. Avšak zatím okusila krev jen jednou a nepotřebuje ji. Nikdy nikomu neublížila,“ snažila se ji chránit. Takže oni mají dítě. Píchlo mě u srdce. Byla jsem šťastná, ale na druhou stranu mě strašně mrzelo, že jsem toho nemohla být součástí. Byť jen malou. „Cullenovi vám to potvrdí! Jsou to také upíři. Viděli na vlastní oči Anabell vyrůstat,“ skučela dál. Toho už na mě bylo moc. Takže Cullenovic famílie tady jako jezdí nebo co? Kamarádi? Hnus!

„Kdo to je, maminko?“ probrala mě z mých myšlenek ta malá. Zadívala jsem se na ni. Byla úplně jako Thomas. Stejné oči, vlasy po něm zdědila taky. Změkla mi kolena. Nesmí o ní přijít, ať už to je, jak chce.

„Možná bychom to mohli prodiskutovat s pánem,“ zašeptala jsem. Caius po mě opět střelil pohledem. Byl naštvaný, to bylo jasné.

„Chci s nimi mluvit, zítra. Zařiďte to, jak chcete, ale nedělejte hlouposti. Útěky jsou zbytečné, najdeme vás,“ zaburácel. „Upozorňuji, zítra! Nemůžu ztrácet zbytečně mnoho času,“ otočil se na odchod. „Jdeme,“ zavelel a my poslušně jako psi šli za ním.

„Co to mělo znamenat?!“ vyjel po mě Caius po nějaké chvíli. „Myslíš si, že je to slušné? Jak teď budeme vypadat? Počkej, až se tohle dozví Aro! Ten tě zabije!“ vztekal se. Přikrčila jsem se ze strachu. „Takhle podtrhávat autoritu! Co tě to napadlo?!“ vřeštěl dál. Octli jsme se sami. Očividně ani Alec, ani Felix nechtěli být v naší přítomnosti.

„Omlouvám se,“ špitla jsem. „Jen, musíš uznat, že popisu neodpovídala. Zabil bys někoho jen tak? Co když je ona něco vzácného? Něco, co bude Ara zajímat. Zabil bys ji, a přitom by se nejednalo o žádné porušení. Proč si zbytečně dělat nepřátele?“

„Bello, naši nepřátelé jsou všichni. Je to automaticky dané. Chápeš to? My si nehrajeme na žádné přátelství, sakra! Jednou jsme ti, co dohlíží na naše zákony, tak budeme nenáviděni všemi, co v tom nejsou s námi. Už tomu rozumíš?“ mnul si kořen nosu.

„Nemyslela jsem to nijak zle. Nechtěla jsem tě zesměšnit. Ale opravdu, pokud je pravda to, co říkala, je ta holčička vzácná. Určitě by se Arovi líbila. Třeba bude mít nějaké zvláštní schopnosti, které nebudou k zahození,“ snažila jsem se ho nějak uklidnit.

„Měla by sis uvědomit, že nebýt tu já, ale jeden z mých bratrů, už jsi dávno mrtvá.“ Polkla jsem vzduch a uvědomila si, že má pravdu.

„Proč neriskovat, když nemáš co ztratit,“ pokrčila jsem rameny a vzhlédla. Jenže to jsem neměla dělat. Jelikož mě hned na to chytil za bradu a zadíval se mi do očí.

„Bello, věř mi, že s tvojí ztrátou bychom přišli o hodně.“ A hleděl dál. „Nejsi taková, jakou se vidíš. Nebojíš se. Všechno, co se ti kdy stalo, tě utvořilo v něco originálního. Nejsi obyčejná, jsi výjimečná.“ Zavládlo mezi námi ticho. Stále se mi díval do očí tak, jako by snad viděl skrz, jako by viděl mou duši. Jako by sledoval, co se mi teď honí hlavou. „Stalo se ti hodně zlého, ale ty máš věčnost na to, se s tím vypořádat, naučit se s tím žít. Hodit všechny ty věci za hlavu a jít dál. Máš celou věčnost a věř mi, že za tu věčnost se toho stane ještě tolik, že ti některé věci začnou být ukradené.“ Pustil mě a odstoupil. Ještě chvíli jsem na něj hleděla jako opařená. „Jdeme najít ty dva,“ zavelel. Já zamrkala a vzpamatovala se. Následovala jsem ho směrem, kterým před chvílí Alec a Felix odešli.

Na noc jsme se nechali ubytovat v místním hotelu. Byl malý, ale stačil. Zabukovali jsme si jeden pokoj, kde jsme se mohli zašít. Ti tři zrovna něco řešili skloněni u stolku. Nijak jsem je nevnímala. Vyskočila jsem z křesla a zamířila si to ven. Vzhlédli a nechápavě na mě koukali.

„Jdu se najíst. Potřebuju energii kvůli zítřku,“ osvětlila jsem jim situaci. Nechtěla jsem lhát, ale nechtěla jsem jim říkat, co chci udělat. Nechali mě tedy jít.

Člověk nebo zvíře? Přemýšlela jsem. Nebudu se ochuzovat.  Rozhodla jsem nakonec a vydala se dál od města. Hledala jsem, a hledala. A nakonec našla. Sice bezdomovec, který zrovna nevoněl, ale stačil.

Už plná nově nabité energie jsem se vydala podívat se k domu, kde jsme dnes již jednou byli. Obepnula jsem se pořádně štítem a dívala se jako nějaký šmírák skrz okna. Většina jejich domu byla prosklená, takže mi to mé špehování nedalo moc práce.

„Neboj se lásko, my to zvládneme,“ slyšela jsem, jak Thomas utěšuje Sam. Ta tiše vzlykala do jeho ramene. „Carlisle je jejich dávný přítel, nemáš se čeho bát. My žádné pravidla neporušili. Je to naše malá poloupíří holčička, nevezmou nám ji,“ hladil ji po vlasech. Takhle mě utěšoval taky. Ušklíbla jsem se při té myšlence a vydala se kolem domu. Zajímalo mě, kde teď ta malá je. Co dělá. Proto mě překvapilo, když jsem ji uviděla v pokoji v patře, zachumlanou v peřině na její dětské postýlce, jak sladce spinká. Jemné chrápání a pravidelně se nadzvedávající se hrudník mě usvědčilo, že tvrdě spí. Proto jsem si dovolila vlézt do pokoje. Rozhlížela jsem se kolem na všechny ty hračky, co tu měla, na fotky, které měla po stěnách. Byl to jasný důkaz toho, že tahle malinká bytůstka je opravdu poloupír. Dítě Sam a Thomase.   

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 26. kapitola: