Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 27. kapitola

Zajímalo mě, kde teď ta malá je. Co dělá. Proto mě překvapilo, když jsem ji uviděla v pokoji v patře, zachumlanou v peřině na její dětské postýlce, jak sladce spinká. Jemné chrápání a pravidelně se nadzvedávající hrudník mě usvědčilo, že tvrdě spí. Proto jsem si dovolila vlézt do pokoje. Rozhlížela jsem se kolem na všechny ty hračky, co tu měla, na fotky, které měla po stěnách. Byl to jasný důkaz toho, že tahle malinká bytůstka je opravdu poloupír. Dítě Sam a Thomase.  

Jsou šťastní. Zhluboka jsem se nadechla. Malá se v postýlce ošila a hodila sebou na druhý bok. Něco si zamumlala pod nosem a chrupkala dál. Kéž bys věděla, maličká - pomyslela jsem si a usoudila, že je čas vypadnout. Ještě aby mě tady našli, to by byl můj konec. Vydala jsem se tedy zpět do hotelu.

„Svačinka dobrá?“ pousmál se na mě Felix. Jen jsem kývnula. Nechtělo se mi s nimi mluvit. Vyvalila jsem se na sedačku v pokoji a zapnula televizi, která už určitě něco zažila. Některé programy vůbec nechytala, takže jsem si mohla vybrat mezi nějakým dokumentem, který se zaobíral druhou světovou válkou a nebo Pretty woman. Prostitutka, která padne do náručí bohatého chlapa. Která by to nechtěla. Až na tu prostitutku samozřejmě.

Ani jsem tak moc nesledovala, co se děje na obrazovce, spíše jsem se věnovala vlastním myšlenkám. Vyrušil mě až Caius který si přisednul. Pohlédla jsem na něj a pak se rozhlédla po pokoji. Byli jsme sami.

„Kde jsou?“ zajímala jsem se.

„Pryč, na tom nezáleží,“ pokrčil rameny a propaloval mě pohledem. „Řekni mi, nad čím přemýšlíš, Bells.“ Nesouhlasně jsem pokývala hlavou. Nechtěla jsem mu nic říkat.

„Nechci o tom mluvit.“ Zavrtala jsem se hlouběji do sedačky. Ale vlastně jsem ani nemusela nic říkat. Došlo mu to samotnému.

„Netrap se tím. Oni ti zkříží cestu ještě tolikrát. Minimálně při další návštěvě, na kterou je Aro určitě pozve. Jelikož bude chtít vidět tu malou.“

„Ale já u toho být nemusím,“ krčila jsem rameny.

„Jsi součástí gardy, samozřejmě, že musíš. Tvůj dar je natolik výjimečný, že velice pochybuji o tom, že se nebudeš účastnit nějakého setkání ve Volteře, už pro naši ochranu.“ Díval se mi do očí. Měl pravdu. Aro si mě bude hlídat a vyžadovat. Povzdychla jsem si a zadívala se na své ruce, které jsem si mnula v klíně. Cítila jsem to napětí mezi námi. Ať už to bylo cokoliv. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale tohle nebylo přípustné.  

„Mohu?“ zašeptal Caius do ticha. Nechápavě jsem na něj hleděla, protože jsem nevěděla, na co se ptá, vzápětí mi to však došlo a já jemně přikývla. Posunul se ke mně blíž a jemně položil svou ruku na stranu mého krku. Já zadržovala dech a napětím se ani nehnula. Obkroužil mi rty prstem a poté se ke mně ještě více naklonil. Dával mi na výběr, kdybych si to ještě náhodou rozmyslela. Což jsem neměla v plánu. A potom spojil naše rty. Celým mým tělem projel záchvěv. Byl to jemný dotek našich rtů, žádná dravost, ale bylo to krásné. Odtáhnul se až moc brzy a poté se na mě zadíval, jiskřilo mu v očích.

„Tohle nemůžeme,“ měla jsem sklopenou hlavu a přemítala nad tím, jaké by tohle mohlo mít následky.  Tiše se zasmál a poté si vynutil moji pozornost.

„Ty mi chceš říkat, co já můžu nebo ne? Nemyslím si, že je to vhodná volba slov Isabello,“ mluvil na mě káravějším tónem. Z té změny jsem byla hodně překvapená, ale jemu na tváři nepřestával hrát úsměv. Bylo mi jasné, že to na mě hraje. Jak na vás chce hrát autoritu někdo, kdo se dovolí o polibek? Tohle prohrál.

„Já tohle nemůžu. Vždyť to takhle nejde,“ zadrhávala jsem se. Měla jsem chuť odtud utéct, ten polibek mi byl tak příjemný a přitom jsem věděla, že jsem to neměla vůbec dopustit.

„Bylo ti to snad nepříjemné?“ zajímal se.

„To ne, samozřejmě že ne,“ vrtěla jsem záporně hlavou. Ještě aby si myslel, že neumí líbat, to bych si rovnou mohla jít hodit.

„Bello poslouchej mně. Nikdy bych po tobě nechtěl, ať děláš něco proti své vůli, rozumíš?“

„Ale jsi můj pán, vždyť já musím,“ šeptala jsem.

„Nemyslím tím naše výpravy a úkoly. Myslím tím to, co se stalo před chvílí. To, že když tě budu chtít znovu políbit a ty nebudeš chtít, prostě mi řekneš ne. Nebudu tě za to lynčovat. Chci, abys takové věci dělala, protože sama chceš. Ne proto, že jsem tvůj pán. Teď a tady tvůj pán nejsem,“ chytil mi ruku a přiložil si ji na tvář, aby potvrdil, co právě řekl. Byla jsem z něj zmatená, ale líbilo se mi, co říká. Že mám možnost volby, i přesto, jaké má postavení. „Rozumíš tomu?“ dožadoval se odpovědi. Jen jsem přikývla a nechala, aby naše rty opět spojil.

V tu chvíli jsem měla v hlavě vymeteno. Absolutně jsem nechápala, jak jsem se do takové situace vůbec dostala. Přemítala jsem si to, co se stalo, pořád dokola a stále mi to přišlo jako sen. Přece to nemohl myslet vážně. Neuměla jsem si pomoct, ale pořád něco uvnitř mě říkalo, že to nebude jen tak. Jako že bych zrovna já pomotala jednomu z pánů hlavu? To těžko.

Celou cestu zpět k domu Thomase a Sam mě Caius po očku sledoval. Všichni jsme mlčeli a jen se pomalu přibližovali. Když bylo načase, použila jsem na nás štít. Když jsme stanuli před domem, už na nás čekali. Thomas držel kolem pasu Sam, která svírala maličkou v náručí. A Cullenovic rodinka tu byla téměř celá. Chyběl Edward s Tinou. Oddechla jsem si, jelikož aspoň tuto nepříjemnost jsem si mohla odpustit. Díky kapuci halící můj obličej jsem byla pevně přesvědčena, že o mě nemají ani ponětí. Můj pach skryl štít a já tak zůstávala neodhalená.

„Rád tě opět vidím, Carlisle, i celou tvou rodinu,“ začal Caius diplomaticky.

„Potěšení na mé straně, příteli. Jak už je to dlouho?“ zajímal se Carlisle.

„Pár desítek let to už bude, ale kvůli tomu tady přeci jen nejsme,“ skočil mu do myšlenek Caius a zaměřil svůj pohled na malou Anabell. My tři stáli o krok za ním a následovali jeho pohled. Malá se zachumlala víc do náručí své matky a kuňkla, že se jí nelíbí, jak se na ni díváme.

„To nic, zlatíčko, za chvilku už bude dobře,“ hladil ji Thomas po zlatých vlasech, které sahaly až do pasu.

„Můžeme vám odpřisáhnout, že se zde žádná pravidla neporušila. Je to potomek Thomase, který je upír už nějakou řádku let, a Samantha, která se upírkou stala po porodu. Sám jsem Anabell odrodil. Samantha byla velmi silná, málem celé těhotenství nepřežila. Můžeme být rádi, že je stále mezi námi,“ začal vysvětlovat celou situaci Carlisle. Ale Caia očividně nepřesvědčil. V tom mu ale do řeči skočila Esme.

„Nikdy nikomu neublížila. Krev nepotřebuje. Samantha pila krev před porodem, aby malá měla výživu, než se narodí, ale od porodu zkusila krev pouze jednou a nechutná jí. Roste závratným tempem a to bez krve. Sami nevíme, jak to bude dál. Jestli se její růst pozastaví, nebo ne. Můžete se zaposlouchat, uslyšíte její srdce. Třepotá se jako motýlí křídla. Myslím si, že to je dost velký důkaz toho, že to není obyčejné upíří dítě.“ Všichni jsme se zaposlouchali. Minulou noc v jejím pokoji jsem tomu zvuku nevěnovala velkou pozornost, ale Esme měla pravdu. Opravdu jsem slyšela její třepotající se srdíčko.

„Pojď ke mně maličká,“ pokynul ji Caius. Celé osazenstvo stojící naproti nám zkamenělo. „Nic se jí nestane.“  Sam tedy Anabell pustila na zem a ta se nejistě vydala k nám. Caius si ji celou dobu zaujatě prohlížel. Když byla téměř u něj, podřepl si a pohladil ji po tváři. „Řekni mi o sobě něco maličká,“ pobídnul ji. Anabell se otočila na Sam, která ji pokynula rukou, ať mluví.

„Co byste rád věděl, pane?“ promluvila potichu. Její zvonivý hlásek mě zahřál u srdce. On jen pokrčil rameny a čekal, co z ní vypadne. „Jmenuji se Anabell a za chvíli mi budou dva roky. Už jsem velká holka,“ usmála se na něj. On ji úsměv opětoval. „Moje maminka se jmenuje Samatha a tatínek Thomas. Mám je oba moc ráda. Večer, vždycky než usnu, mi čtou pohádky. Některé jsou sice strašidelné, ale já se jich nebojím.“ Houpala se ze špiček na paty a šveholila.

„To je úžasné,“ zašeptal Caius najednou, „ještě nikdy jsem se nesetkal s poloupířím dítětem. Dokonce jsem nevěděl, že to je vůbec možné,“ sledoval ji. Anabell se mezitím přesunula zpět za rodiči.

„To jsme také netušili. Když jsme se dozvěděli, že je Sam těhotná, netušili jsme, jak to bude probíhat,“ vysvětloval Carlisle.

„Dobrá tedy, zaručujete se vlastními životy. Na to pamatujte. Jakmile dorazíme zpět do Volterry, Aro se bude velice divit a určitě nebude dlouho čekat na to, aby si vás pozval a potvrdil si tak pravdivost vašich slov. Budeme se těšit.“ Caius se otočil a odcházel, já se naposledy podívala na tu malou princeznu a vydala se za nimi.